Sněhové radovánky

Mám ráda všechna roční období. Jaro, léto, podzim i zimu. Každé má něco do sebe a každé je něčím výjimečné a úžasné. Manžel říká, že jsem romantický nadšenec. Je pravda, že si na všem najdu to krásné a dobré. Zasněžená silnice, padající sníh za oknem na stromy a vše pod bílou peřinou, to je přece taková nádhera! Pokud teda člověk nemusí k lékaři, na poštu, do obchodu a podobně – to potom není to pravé ořechové. Ale sedět doma, když nic nebolí, venku je nasněženo a není na teploměru moc pod nulou a zrovna nefouká, to není nic pro mě! I kdybych měla jít alespoň kousek na procházku, nebo třeba jen na dvorek se podívat, tak jdu. Vždy si vzpomenu na Josefa Ladu a jeho krásné obrázky. Z těch obrázků vždycky vyzařoval klid, mír a pohoda.

Led a bruslení mi nic neříká. Máme ve vesnici sice rybník, kde se bruslilo, ale to šlo tak nějak mimo mě. Už od mala mám strašně ráda sníh. Ale to nejspíš všechny děti. Chodívali jsme jako děti sáňkovat na pole k lesu. Bylo to z kopce a byl to docela sešup. Tenkrát jsme neměli boby, jen sáňky, ale ty byly podle těch, co jsou dnes, o hodně delší. Vlezli jsme se na ně tři. Kdo neměl sáňky, nesl si třeba pytel plný slámy, nebo velkou plechovou mísu – s ní byl každý první v cíli a když se roztočila - páni, to byl zážitek. A určitě všichni dobře známe, co si užijeme legrace při dělání andělíčka. My starší si ji užijeme, i když se pokoušíme vstát. Z toho už jsem vyrostla.

sněhové radovánky Ale když k nám přijedou děti, tak jdeme stavět sněhuláka. Pak následuje koulování a to už pomalu nenápadně mizím. Sněhové vločky jsou úžasné. Jsou to takové přírodní poklady. Všimli jste si jich někdy? Jako dítě jsem je chytala do dlaní, ve kterých vydržely jen chvíli, než roztály. Vždycky jsem je vnímala jako malé chuchvalce bez tvaru. Jak jsem se mýlila! Jednou, když začalo krásně sněžit a děti nedojely, táhlo mě to zase ven. Tak jako miluji sníh, mě vločky fascinují, chtěla jsem je vyfotit zblízka. Ale jak to provést? Po chvilce trápení jsem si vzala na dvorek notebook a malou mikro kameru. Manžel, když viděl, s jakou výzbrojí se chystám ven, tak se na mě díval jako na blázna, nejspíš si říkal – babo, kam s tím jdeš. Spíše to byl takový pokus, nevěděla jsem docela přesně, zda se mi povede nějaký pěkný snímek. Vybrala jsem si místo pod pergolou, připojila kameru, položila jsem podložku na zasněženou trávu a čekala, až na ni spadne nějaká vločka. Než se stačila rozpustit, zamířila jsem na ni kamerou a vyfotila jsem ji. Pak další a další. K mému úžasu byla každá vločka jiná jak velikostí, tak tvarem. Byly nádherné, ledové a křehké. Jsou jako ty nejdražší šperky, od těch největších mistrů, co nosí jen ty nejbohatší celebrity na velkolepé události a akce. Některé při trošce fantazie připomínají jemné diamantové náušnice, jiné zase drahou brož či něžný prstýnek z lásky. Tiše jsem se dívala na pořízené fotky a tajil se mi dech. Taková neskutečná nádhera!

Sotva jsem je vyfotila, rozpustily se, jako by nikdy nebyly. Jako by je lidské oko ani nemělo spatřit. Nádhera, která trvá jen okamžik. Stačí mrknutí oka a už není! Přišlo mi to malinko smutné a nefér. Jakoby si matka příroda chtěla pár krásných překvapení nechat sama pro sebe. Ale lidé by si možná té krásy nevážili, kdyby trvala déle. Já už se na vločky dívám jinak a když teď vím, jak jsou nádherné, dovedu si představit, jak úžasně musí vypadat z blízka sníh, který je z nich dá se říct poskládán. Příroda má spoustu krás s překvapením, člověk jen musí umět hledat, naučit se dívat a vnímat její krásu.

BADAČA - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete