Souboj s pamětí...

Teď nemám na mysli, před lety uváděný pořad České televize, ve kterém vynikl excelentní /nebo exceloval vynikající/ komik Jarda Štercl. Nejsou-li již mezi váženými přítelkyněmi pamětnice, prosím, zeptejte se maminek, případně babiček... K jádru věci - mám na mysli  trvalé a bez naděje na vítězství klání s pamětí, ba mnohdy nepamětí, mou vlastní. Začíná to s denním rozbřeskem - to je krásné, možno říci archaické slovo, že? Vlastně tam nemá být to přídavné jméno „denní“, protože „noční“ rozbřesk by byl úplná pitomost - pro útlocitnější čtenářky - hloupost.

Za mých mladých skautských let to byla „hodina mezi vlkem a psem“, konec vlády noci, ale už ne úplná tma a nastávající vláda dne, ale dosud ne úplně jasno - doufám, že teď už jsou všichni v obraze.    

Je to doba, kdy se budím - procitám. Doporučuji nakliknout si místo hledání stříbrňáků, zlaťáků etc. kouzelný dialog Jana Wericha - Mistra s dotěrným novinářem Miroslavem Horníčkem /snad tam někde je/. Tedy procitám a první problém:co je dnes za den, kolikátého je a vůbec, vzpomenu si i na měsíc či roční období? Tady je řešení prosté, mít u postele mimo budíku i kalendář, pokud možno se zápisy, co, kde a jak  je pro tento den nutno udělat. Pak následuje nerozhodnost v pobíhání od koupelny k šatníku, od ledničky ke špajzce - pro co jsem sem vlastně šel??? Tady doporučuji řešení - vrátit se k výchozímu bodu, vzpomenout si tam, že jsem si dnes chtěl udělat na snídaní míchaná vajíčka, proto ta lednička /vejce/, ze špajzu cibuli a chleba, v kuchyni rendlík, jo a vrátit se ještě pro pikslu s kávou a nezapomenout zase v ledničce smetanu do kávy. Sladit a hledat ještě cukr, to by bylo příliš.

Denní pochůzky jsou další horor. Jednak potkáte pár lidí, které sice znáte, ale   nevzpomenete si odkud, pokud si i to po nějaké době vydedukujete, vzpomenout na jméno - marná snaha. V tomto případě se osvědčuje v duchu přeříkaná abeceda, snad se u nějakého písmene vynoří i to jméno. Ne, že by to byl světový problém, ale onehdy jsem si až po dvojím přeříkáním abecedy /Q vynechávám/ vzpomenul, na jméno herce ze seriálu o Jakubu skláři - padoucha hrál Petr Haničinec.To se mi ulevilo, jako v případech, kdy si broukám nějakou písničku až od druhé sloky, první  se mi někam vytratila. Ještě že je tu internet. Písnička horolezecká začíná: „Když se nad oudolím hvězdy blyští“ ...atd. Nejméně šest let jsme ji s vnoučaty hulákali při toulkách pod Radhoštěm a teď mi to musí připomenout technika.

Pravda, něco si pamatuji bezpečně. V šesti letech jsem vyhrál neuvěřitelný počet kuliček, díky podvodu a tmě, protože se štěstí obrátilo až tehdy, kdy jsem použil místo kuličky - hliněnky dva kulaté šípky. Kluci, dodatečně se omlouvám...

Tedy k těm pochůzkám, nákupy a knihovna. S knihami bez problému. Má žena má pro mne sešit, listy  autorek, sem tam i autorů /Steelová, Robertsová, Bradfordová, Michener - račte znát, že áno?/.  Přečtené škrtá, nové doplní. Pro sebe umím naštěstí ještě vybrat sám. Obchod - bez seznamu jsem ztracen - ne že bych nic nedonesl - tak zlé to se mnou není, ale přinesu toho moc...Nebýt seznamu, tak máme plnou komoru mouky hladké, ale žádnou polohrubou, přespříliš cukru krystalového a málo moučkového a tak podobně. A jsem-li příliš iniciativní, nehlídaný seznamem, má to dvojí účinek. Zatěžuji záda a ruce - chodím nakupovat s batohem a rezervní taškou /tu občas zapomenu doma, takže dokupuji tašky Kaufland, Billa, Albert/ a utrácím nadrozpočtově, za což je mi láno... Že si nepamatuji data různých výročí a plete se mi občas  i věk mých dětí a vnuků, to je jen takové malé doplnění. Zato ale, jako ve filmu se mi odvíjí roky školy obecné, měšťanky a učení, vybavují se mi podoby a jména tehdejších kamarádů /i kamarádek -joj/...ale možná, že si tyto chvíle, dávno minulé, záměrně zjednodušuji a upravuji.   

Holt s pamětí - přestože se jí dá i pomáhat - to je všelijaké. Někde jsem vyčetl, že se začíná zhoršovat již po pětatřicítce. Protože jsem ten limit překročil o více než sto procent, mám pravděpodobně na nějaký výpadek nárok. A konečně, na některé události, úseky života ba i lidi v nich a okolo nich by se i zapomínat mohlo a chtělo, žel právě toto si asi člověk pamatuje nejvíc.      

A závěrem jeden starý:Potkají se dva: „Těbůh, Franto, tak jak jsi na tom s tou pamětí?“   „Jo, je to dobrý, byl jsem u toho, no toho v bílým, jo, doktora a dal mi to, no to, bílý, kulatý, jo, pilulky a mám prý je brát dvakrát denně, v úterý a v dubnu!“

A jak je to s Vámi, Chytré Ženy? Přeji dobrou paměť jen na to hezké a milé.