Sousedé

     Vážené čtenářky a čtenáři Chytré ženy, dovolte mi, abych se s vámi podělila o sousedských trampotách, které jsou sice již za námi,  ovšem jedna noha střídá druhou, tak přišly trampoty další, které v tomto článku však zmiňovat nebudu a nechám si je ještě pár dní pro sebe. Přestěhovali jsme se asi půl roku po svatbě do většího bytu. No, většího..., pro nás natolik, že jsme na sebe volali, když jsme hledali jeden druhého.

Paní, která s námi byt "měnila", nás připravila předem na několik soustřeďujících se sousedů na věci, do kterých jim není vůbec nic, ovšem do věcí, do kterých by jim mělo být hodně, - o ty se prostě nezajímali. Tato paní nebyla žádná mladice, letitá kamarádka mých rodičů a to, že byla pár měsíců vdova neznamenalo, že ztratila svůj běžný a velmi zábavný humor, akorát již nechtěla obývat tak zbytečně velký byt. Proto našla v sobě několik úsměvných rad, jak vyjít se sousedy.

Jani, řekla mi, - oni jsou samá "poklona" a "ruce líbám" - ano, tak to bylo! Neskutečně vznešené oslovování bylo na denním pořádku. Aby však někdo z nich například vytřel chodbu, tak to už bylo špatně, to nemohli.

Jednoho dopoledne jsem šla ven, už ani nevím, za jakým účelem, ale našla jsem na chodbě natrhané novinové papírky. Prostě čtverečky, obdélníčky - možná bych z nich celou novinovou stránku složila. Nedalo mně to a zaklepala na sousedy, ruku plnou těchto papírků. Na otázku, co to má znamenat, - jsem se dozvěděla, že neuklízíme. Zanedlouho poté jsem zase viděla na chodbě březové lístky... Opět jsem na sousedy zaklepala a dostala jsem odpověď, že se nanosily z venku. Jo, nanosily, takže od přízemí do druhého patra ani lupínek a od čtvrtého výš také nic!!! Sousedovi jsem vytmavila jeho poklony, ale také to, že jejich syn, když vytírá chodbu, tak pouze tu mezi námi, maximálně ošollíchá první schody, vše jedním hadrem a tím to končí! Kukátkem ode dveří je vidět ledacos...
Asi po pěti letech se starý pán stal vdovcem... Jeho starší syn, /ten mladší, uklízející, již byl také na onom místě/ za ním jezdíval denně. Chvála mu za to. Ovšem tento starší syn mluví neskutečně hlasitě, resp. slyšet být chtěl. Jeho koktání a zadrhávání v řeči by člověk přehlížel, ale mám dodnes pocit, že si na svém projevu až zakládal, aby všichni věděli, jak senzační je syn.

Stařík si však jednoho dne zabouchl klíče. Někde cestoval, byl profesor - nebo si tak nechal říkat, ale každopádně byl sem tam vyzván k rozhovoru. Pánovi to pálilo, i když měl své stařecké mouchy. I přes určité nešvary na nás zaklepal, že si zabouchl dveře. Vstřícně jsme jej přivítali, aby šel k nám a že synovi zavoláme, jestli zná telefonní číslo, manžel se meztím pokusil dveře otevřít, ovšem beznadějně. Starý pán telefonní číslo samozřejmě jen tak z hlavy neznal, ale ubezpečil nás, že je jeho syn v telefonním seznamu. Našli jsme. Volala jsem tedy...  Mezitím jsem však pánovi nabídla kafíčko, čaj, či něco k jídlu... Odmítl, ale spokojeně vyprávěl ze života.

V telefonickém rozhovoru s jeho synem mi byla položena otázka: "A kdepak je táta?" Tak mu povídám, že u nás a může přijet, jakmile to bude možné. Přijel sice záhy, ale jeho poděkování bylo více než strohé.

To, že mému maželovi začal tykat sám o sobě, to byl nejspíš projev úcty. Nejsem žádná perfekcionistka, ale jsou určité věci, které ráda nemám,  obzvláště, když poznám, že takové chování bylo v povyšování více než patrné.

Když zemřel i starý pán, tak se jeho syn rozhodl byt pronajímat. Co psát více, než že, - v bytě  nebylo vymalováno několik let, umakartové jádro vesele vynikalo s plísní, koberce staré čtyřicet let měly již své také za sebou! Kuchyňská linka, to byl kus spíše překážejícího nábytku, jelikož byla takřka nepoužitelná. V ložnici manželské postele..., k tomu není co dodat. Ale co! Budu vydělávat na bytě..., - asi tak by se to dalo popsat. Našel partu asi pěti nebo šesti mladých lidí, kteří se potřebovali rychle ubytovat, ovšem i tak se rychle odstěhovali, jelikož přijeli, podepsali smlouvu, dostali klíče a hned šli do práce. Po pracovní šichtě, když se vyčerpaní vrátili, tak byt byl odemčený...,a pan pronajímatel jim z osobních tašek vyndaval věci a umísťoval je do skříní!!! Debata s koktajícím pronajímatelem skončila tzv. bledě. Hledali jiné ubytování  a zadařilo se jim. Ovšem, i pan pronajímatel hledal...
   

Nejspíš však narazil. Nejprve vyhodil zcela slušnou a fungující televizi, aby jej elektřina nestála moc peněz, ovšem netušil však, že těch pět holek, které našel, budou mít PC. Byly to neskutečně chytré holčiny, které mu absolutně zakázaly vstup do bytu bez jejich přítomnosti, tak jak to ze zákona vyplývá. Ovšem asi po roce to stejně holčiny nevydržely a také s ním pronájemní smlouvu neobnovily. Musel nakonec byt prodat.

Komu? To si nechám na příště!
Děkuji!

Autor:Vikitorie