Před deseti lety k nám na vesnici přibyli noví sousedé. Zdáli se nám v pohodě a docela jsme se těšili, až je potkáme a trošku popovídáme. Jsou věkově přibližně jako my, kolem 50 a mladí kolem 30. Vše se ale změnilo narozením jejich vnuka.

Chudáček dítě - do jednoho roku ani nebylo venku, mladá nemá čas a babička přijede z práce a spěchá domů, má svůj život. Kolem druhého roku jsme chlapce viděli přes plot a hned k nám přivyknul. Byl úžasný, jako každé malé dítě. Došlo to postupem času až tak daleko, že utíkal přes branku k nám. Ze začátku jim to vadilo, ale pak pochopili, že je o dítě postaráno, tak byli v klidu. Brala jsem ho jako svého. Jedl a pil, co hrdlo ráčilo. Co my jsme se s ním nasmáli! Je od narození hyperaktivní, tak si dovedete představit, jak to vypadá. Já mám dvě děti dospělé, ale tohle jsem ještě nezažila. I na ty moje to bylo silné kafe.

Jednou, když měl narozeniny a já byla v práci, čekal na mě celé odpoledne v zahrádce, kdy přijedu a přivezu dárek. No, úžasné malé stvoření. Teď je už trošku větší, ve škole vyniká svoji chytrostí, ale i zlobivostí. Nemá skoro kamarády, protože rodiče ho odmala nepouštěli ven a on těžko zapadá do dětského kolektivu. Jeho první zastávka cestou ze školy je u nás, kde se nají a napije, protože máma doma nevaří. Rodiče ho začínají prát a ubližovat mu, dávají mu domáci tresty. Je z toho nešťastný a my s ním. Jak se jen někdo může chovat ke svému nejbližšímu takovým způsobem? Nechápu. Já svoje děti miluji, i když jsou dospělí, a vždy jsem si přála pro ně to nejlepší. Nesnáším sousedy za to, co předvádějí. Letos se jim budu hodně vyhýbat, nemám ráda ubližování.

Setkal jste se někdo někdy s tak chladným přístupem?

ChytráŽena.cz

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10