A ač to může být na první pohled nepochopitelné, častým důvodem jsou rovněž špatné známky ve škole. Podle neurologa MUDr. Martina Jana Stránského chybí totiž dětem a dospívajícím životní zkušenosti, na jejichž základě se vytvářejí v mozku cesty k sebereflexi. Chybí jim širší nadhled, a proto mohou být příčinou k ukončení života i důvody, které jsou pro dospělé zdánlivě banální.
„Perspektiva, kterou pubescenti a adolescenti vnímají, je omezená jejich současným vnímáním. Nechápou, že je-li jim teď sedmnáct, budou za dalších sedmnáct let chápat ne dvakrát, ale pětkrát tolik, a na všechno nastavují falešnou finalitu. To znamená, že mohou být náchylní k absolutním řešením i na velmi malé opakované popudy. K nim může patřit například tlak rodičů na školní výsledky vycházející z nějakého ideálu dospělých o životě jejich dětí, o společné domácnosti nebo i snaha o jakousi kompenzaci vlastních nedostatků,“ tvrdí neurolog MUDr. Martin Jan Stránský.
Podle MUDr. Stránského však žádné dítě nesáhne k sebevraždě, pokud skutečně nemá dlouhodobé problémy. Pokaždé tomu přechází vývoj, v jehož důsledku je část mozku, která má na starost rozhodování, odpojena od těch částí, které poskytují možnost jakékoli sebereflexe. „Vždy je v rodině, ve škole či v blízkém okolí nějaký průšvih, může to třeba být nerovný vztah se sourozencem, nejistota v tom, zda dokáže splnit představy svých rodičů, osamění, nemá-li dítě kamarády. Zhruba čtvrtina dětí stráví minimálně čtyři hodiny denně v hrách na počítači či na sociálních sítích. Zde si vytvářejí svůj umělý svět, který se ale stává jejich jediným a v něm měří většinu svých odměn, úspěchů a slastí. Sem se však také uchylují se svými problémy, a pokud nenajdou dostatečný počet přátel s uspokojujícími odpověďmi, mohou pocítit naprosté zoufalství. Nemají totiž žádnou jinou možnost kontaktů, na které by se mohly obrátit a s nimiž by mohly mluvit, aby jim mohlo být lépe,“ konstatuje neurolog.
Jedinou prevencí sebevražd dětí a adolescentů je pozornost okolí. Určitou indicií může být, je-li dítě poslušným samotářem, který nezapadá do třídního kolektivu, nemá ani jiné kamarády a ve svém volném čase je zavřené doma v pokoji. Stejně tak je třeba věnovat pozornost neustále rozrušeným dětem, které se projevují afektovaně, v hovoru s ostatními neustále řeší maličkosti a při psaní používají nadměrně vykřičníky. A hlavně – není pravda, že ten, kdo o sebevraždě mluví, ji nevykoná. Téměř každý, kdo je rozhodnut si život vzít, o tom skrytě či otevřeně hovoří.
MUDr.
Martin Jan Stránský, neurolog
Zdroj: Poliklinika Na Národní
Zdroj: Poliklinika Na Národní