Popadla jsem z háčku klíče od domu, od schránky (máme pouze jeden exemplář!!!), tašku s odpadky a spěchala ven. Bylo hodně nevlídno, fičel ostrý vítr, a tak jsem co nejrychleji třídila papír a plasty a přitom jsem si stačila pomyslet, že musím dát pozor, abych si náhodou s odpadky nevytřídila i klíče. Než jsem svou myšlenku stihla dokončit, ozvalo se charakteristické zacinkání a milé klíče od schránky skončily ve žlutém kontejneru. Je zajímavé, co všechno ve chvilce proběhne člověku hlavou, od prvotního naštvání přes úlevu, že klíče od domu to nejsou, až po představu, jak budu své počínání vysvětlovat manželovi, kde jsem tušila protažený obličej a nevěřícný výraz „Jak se ti mohlo stát“. Horečně jsem přemýšlela, co dělat, běžela jsem do sklepa a hledala nějaký nástroj, kterým bych klíče (byly spojené s modrou látkovou kapsičkou a okénkem v kontejneru viditelné) vydolovala. Našla jsem jenom zlomenou hokejku, se kterou jsem se pokoušela „v naštěstí poloprázdném“ kontejneru lovit, jediné, co se mi však podařilo, bylo přehodit je do vzdálenějšího kouta.
Po půlhodině marné námahy, kdy mě mé odhodlání pomalu opouštělo, mě ještě napadlo zajít do dílny, kde jsem objevila malou špičatou motyčku na dlouhé holi a aby se mi lépe pracovalo, přibrala jsem i starou rozvrzanou židli, protože jsem na dno „žluťáska“ nemohla pořádně dosáhnout. Znovu jsem se s vervou pustila do dobývání, snažíc se nevšímat si pohledů kolemjdoucích, kdy jedna slečna na kole málem havarovala, jak mě pozorovala a ani jsem se nesnažila myslet na to, co si kdo myslí o „mé santusácké činnosti“ v lokalitě, kde skoro každý každého zná. Nikdy bych nevěřila, jak je ten zpropadený kontejner hluboký, ruku s motyčkou jsem nořila stále níž a níž, až se mi konečně povedlo klíče zachytit a šnečím tempem stále přitahovat vzhůru, kdy jsem na ně druhou rukou dosáhla a s úlevou a bušícím srdcem popadla.
Čaj mi samozřejmě za tu pernou hodinu vychladl, ale vůbec mi to v tu chvíli nevadilo, byla jsem na sebe docela pyšná, že jsem si dokázala poradit. Doma jsem se svou příhodou nikomu nepochlubila, sousedé z našeho činžáku mě naštěstí neviděli a tak se svěřuji jenom vám, Chytrým ženám, které budete mít jistě pochopení. Ne nadarmo nám naše babička často říkávala: „Spěchej pomalu“, a tohle pořekadlo se hodí i na tento zážitek.
Botka - čtenářka
ChytráŽena.cz
ChytráŽena.cz