Původně jsem na tu akci ani neměl jít. Sestřenice měla koupeny lístky na zábavu a její přítel náhle onemocněl. Bylo jí líto nechat lístky propadnout a neměla nikoho, kdo by jejího přítele nahradil. A tak se mi jí zželelo. Nebyl jsem na takovou akci vůbec připraven, i oblek jsem si musel půjčit od kamaráda.

„No, je ti trochu větší. To ale sepneš špendlíkem a sako si necháš pro jistotu zapnuté,“ komentoval Jirka, když mě viděl v plandavém hávu. Nic lepšího jsem neměl, a tak jsem musel jít v tom, co mi nabídl.

Vůbec jsem se tam necítil. Sestřenice, která chodila na podobné akce často, si hned našla kamarádky, s kterými tokala. Mě využívala jen na tanec. Poskakoval jsem vedle ní jako kamzík. Zatímco ona byla zkušená tanečnice, já teprve začal chodit do tanečních. Má sestřenice, o tři roky starší Markéta, mě navíc v botách na podpatcích převyšovala o několik centimetrů a váhově to bylo ještě horší. Já byl tehdy tintítko. Připadal jsem si jako mávátko, s kterým si pohrává větřík.

V jedné pauze jsem zmizel ze sálu směr toaleta. Už jsem byl téměř na oné místnůstce, která mě měla vysvobodit, když mi něco prasklo v pase a mé kalhoty se sesunuly k zemi. Myslel jsem si, že jsem na chodbě sám, ovšem tiché ženské hihňání mě vyvedlo z omylu. V jednom rohu stála dívka, zjevně jedna z návštěvnic akce, kterou můj problém hrozně pobavil. S ostychem jsem si natáhl kalhoty zpět k pasu. Ty se ale opět hrnuly k zemi. Špendlík povolil, někam se zakutálel, a kalhoty nechtěly držet.

„Můžu vám pomoci?“ zeptala se dívka.

„Jak mi chcete pomoci? Další špendlík nemám.“

„Mám něco lepšího. Jestli se ale vaše dívka nebude hněvat,“ odpověděla a vyndala z malého drdůlku sponku, kterou mi sepnula kalhoty. Zabralo to.

„Myslím, že sestřenice se zlobit nebude,“ usmál jsem se a poděkoval.

„Jak vám ale sponku vrátím?“

„Třeba se nějak domluvíme.“

„Jestli to ale nebude vadit vašemu příteli?“ vrátil jsem dívce otázku.

„I já si myslím, že bratr nebude proti.“

Po zbytek akce jsem tancoval jen s Janou. Stihli jsme se domluvit, jak a kdy jí vrátím její sponku a oplatím jí její pomoc.

Nakonec jsem byl za akci rád, i za velké kalhoty. Kdo ví, jestli bychom si tak všimli jeden druhého. Já vrátil sponku hned následující víkend, pozval jsem Janu na večeři a od té doby už mi vařila jen ona. Po čase jsme se stali manželi a jen s úsměvem vzpomínáme na to, jak jsme se před časem poznali.

„Myslím, že dnes bys už špendlík ani sponku nepotřeboval,“ usmála se nedávno Jana, když jsme po letech stáli zase na parketu. Mé bříško je důkazem, jak se mám dobře, protože láska prochází i žaludkem.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10