S Markem jsme měli vždy hodně společného. Známe se tak dlouho, že si to už ani nepamatuji. Bylo to někdy, když jsem studovala střední školu, když jsme se poznali na společném výletě. Tehdy mě kamarádka přizvala na společný výšlap na hory, kde bylo několik jejích přátel a známých také přátelé jejího bratra. 

Mezi nimi byl Marek. Výlet se vydařil, a společné výlety se staly samozřejmostí i v době, kdy jsme měli já partnera, nebo Marek partnerku. Jezdili jsme občas spolu i na kole, chodili na bazén nebo do posilovny. Byli jsme sportovní parta a v létě jsme vyráželi také koupat se do lomů nebo pod stan. Byla jsem za svou partu moc ráda. Když jsem poznala svého přítele, skvěle se mezi nás vmísil a rozuměl si s námi. Začali jsme si v naší kamarádské skupině dávat i skromné dárečky na Vánoce na znamení, že nám na sobě záleží.

Později začal mít Marek problémy. Už nějak naše výlety nezvládal. Jako by se stal náhle neohrabaným, občas někde zakopl, spadl, nebo túru vzdal uprostřed.

„Marné, stárnu,“ říkal Marek a na tváři se mu rozprostřel kyselý úsměv. Bylo mi ho líto a nechápala jsem, že se tak změnil. Brzy vnesl do úvah pořádek právě Marek. Nějakou dobu přehlížel příznaky a své potíže, které mu přinášely komplikace už i v zaměstnání. Pak si ale zašel na vyšetření. Když mu lékař oznámil smutnou diagnózu, Marek se rozplakal. Ze dne na den mu byla diagnostikována skleróza multiplex, čili roztroušená skleróza. Ještě chvilku se snažil chodit s námi na výlety a my se snažili na jeho stav brát ohled, když musel Marek přiznat, že s jeho milovanými horami se musí rozloučit. Občas jsem Marka navštívila. Viděla jsem, jak se mění. Z šikovného, hbitého a někdy až hyperaktivního kamaráda se stával nešikovný, zasmušilý tichý člověk.

„Tak vidíš, jak jsem dopadl,“ říkával mi později, když jsem mu přinesla nákup. Marek měl problémy s chůzí do schodů, a tak jsem celkem automaticky převzala jeho nákupy já. Nechodila jsem mu nakupovat pravidelně, ale považovala jsem za samozřejmé stavit se a nakoupit mu, nebo pomoci s úklidem, několikrát do měsíce. Marek tou dobou začal používat hůl, později chodítko. Markův stav ale postupoval, až jednoho dne usedl na invalidní vozík. Tou dobou jsem už byla jediná z naší bývalé turistické party, která ho navštěvovala. Nechodila jsem za ním z povinnosti, ale proto, že to byl stále on, Marek, kamarád. Byl to ten kamarád, který tolik miloval hory, ten kamarád, který měl rád psy a kočky, humor a vodu. Moc se divil, když jsem ho chtěla jednou vytáhnout na bazén.

„Vždyť jsem kripl,“ divil se. A tak jsem mu vysvětlila, že v lázních jsou i na takové případy zařízeni. Mají tam sedačku, na které může do vody i vozíčkář. Pár dní na to jsme bazén navštívili. Marek se ve vodě cítil zase dobře, dokonce zvládl i pár temp. Ve vodě byl jako ostatní, od ostatních k nerozeznání.

A tak jsem Marka začala brát na bazén častěji a on zase pookřál.

„Ty jdeš za ním?,“ ptala se jednou kamarádka, když mě potkala. Chodívala s námi na hory často. Divila se, že jsem na Marka nezapomněla.

Marek poté dlouho čekal na schválení biologické léčby. To byla jeho poslední naděje. Léčby, kterou mu lékař nabídl už v samém začátku jeho nemoci, on ji ale odmítl. Měl pocit, že mu nic nemůže pomoci. Já ho k léčbě přemluvila. Vysvětlila jsem mu, že mu léčba rozhodně neublíží. A tak se jí podrobil. Téměř rok docházel Marek na kapáky. Zpočátku bez účinků, později byl ale znát pokrok. Dnes už Marek opět chodí. Jeho chůze je ještě trochu nejistá, pohybuje se ale po vlastních a zvládá i chůzi do schodů. Stále věřím, že jednou přijde den, kdy si vyjdeme třeba na malou nenáročnou vycházku, ale přece jenom do hor, které oba tak milujeme.

Ač všichni nad Markem zlomili dávno hůl, já to neudělala. Věděla jsem, že za svou nemoc nemůže a je to stále ten kamarád, jako před lety. A tak to, myslím, má být. A proto se nikdo nesmí divit, že mezi vánočními dárky nesmí ani letos chybět ten pro Marka.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10