Chcete být úspěšní a mít spokojený a klidný život?

Naučte se vítězit bez boje!

Název knihy: Hry života
Autor: Josef Kirschner
Nakladatelství: MOTTO
Rok vydání: 2008
Počet stran: 200 str.
Cena: 199 Kč
Formát: brožovaná


Není pochyb o tom, že žijeme v době politických bojů, bojů o zaměstnání, střetu kultur a války pohlaví. Josef Kirschner jako svědek věčného, urputného soupeření došel k střízlivému, ale působivému konstatování: Kdo bojuje, je dopředu poražen, protože je odsouzen k tomu, aby donekonečna potvrzoval svá vítězství. Naopak ten, kdo přestane svádět bitvy a každodenní realitu bere jako hru, je v životě mnohem úspěšnější. Podstatou hry je zabránit ostrým konfliktům.
Na příkladu čtrnácti her života (hra harmonie, hra lásky, hra moci, hra komunikace, hra organizace apod.) autor demonstruje pravidla a strategie potřebné k tomu, abychom vítězili bez boje.

Ukázka z knihy Hry života:

Proč jsou bojovníci vždy těmi poraženými. A to i tehdy, když slaví triumfy
Milí čtenáři, jsou dva způsoby, jak hrát hru života: buď se stanete samostatnými hráči, nebo se stanete objektem hry druhých.
Přenecháte-li hru o vlastní život druhým, vzdáváte se tím své síly jako zdroje radosti a svobody. Snad se někdy budete cítit docela šťastní. Docela nebo jen trochu, tak jak to druzí (nebo náhoda) dovolí.
Pokud jste se poznali v těchto řádcích, budiž vám útěchou, že takových, jako jste vy, je hodně. Lze vás přirovnat ke sportovnímu fanouškovi, který si říká, že být při tom je všechno, a přitom jen sedí na tribuně stadionu a dívá se. Samozřejmě vaše úloha nespočívá jen v diváctví, predevším jste potravou vítězů. Protože vítězů není bez poražených.
V boji o peníze, moc, uznání a medaile bezděčně rozdávané životem mají vítěz a poražený jedno společné: oba padnou dříve, než hra skončí.
Jsou k tomu odsouzeni proto, že každý bojovník podléhá zákonu, podle něhož bude vítěz tak dlouho štván, dokud ho někdo lepší nepřemůže. Dříve či později stane proti soupeři, který ho srazí na kolena.
Věčně se opakující princip. Kdo byl od začátku odsouzen k prohře, je nakonec v lepší pozici než ten, kdo se zoufale ptá: K čemu všechno to úsilí, když jsem se ocitl tam, kde jsem nikdy nechtěl skončit?
Už tedy víte, co znamená věta: Každý, kdo bojuje, dopředu prohrál. Namítnete, že k dávnému rituálu boje neexistuje žádná alternativa. Ale je to velmi jednoduché: onou alternativou je hra.
Bojovník bojuje, aby zvítězil. Ve chvíli, kdy se dostane na vrchol, je však vydán hořkému osudu všech vítězů – chválí, obdivují a využívají ho ti, kdo z jeho nasazení nějak profitují. Navíc jen tak dlouho, dokud se na vrcholu drží.
Bojovník nebojuje pro sebe, nýbrž pro všechny, kdo mají zájem na jeho vítězství, a samozřejmě také pro publikum, které potřebuje hrdinu, skrze jehož úžasné výkony může zapomenout na vlastní nicotnost.
A hráč?
Hráč se řídí myšlenkou, že lepší je hrát než se rvát; ví, že kdo hraje, nemůže být nikdy poražen. Nepovažuje za triumf někoho pokořit před rozvášněným davem, nebojuje pro nikoho ani proti nikomu, sám rozhoduje o tom, s kým bude hrát, zda do hry vůbec vstoupí a jakou je třeba zvolit strategii.
Opravdový hráč vítězí vždy jen sám nad sebou. Jeho největším triumfem je vědomí, že přemohl chtíč ponížit protivníka, aby se sám povýšil. Jeho štěstí spočívá ve schopnosti být spokojený i s prohrou.
Dovolte mi tuto větu zopakovat pro případ, že jste ji očima přešli, aniž byste jí porozuměli: Štěstí skutečného hráče spočívá v jeho schopnosti radovat se i z prohry.
Znamená to, že pro něj prohra vlastně neexistuje, protože mu nezáleží na uznání druhých. Hraje pro hru samotnou, ne aby někomu něco dokazoval. Skutečný hráč dlí ve svém nitru.
Možná jen těžko sledujete takové úvahy, jako dítě doby, v níž na život nepohlížíme jako na hru, ale jako na nelítostný boj o přežití.
Kniha, již držíte v ruce, pojednává o čtrnácti hrách všedního života. O tom, jak je vyhrát nebo v nich alespoň podlehnout důstojně a elegantně.
Nikdo od vás neočekává, že si během četby položíte sebezpytnou otázku: Jaký jsem člověk? Patřím svým charakterem mezi bojovníky, nebo mezi hráče? Mezi vítěze, či poražené? Přesto (možná se vám to bude zdát podlé) je součástí hry, do níž se vás tato kniha bude snažit vtáhnout, umět střízlivě posoudit svou stávající životní situaci.
Třeba si uvědomíte, že se ocitáte uprostřed boje. Vždyť nikdo mu neunikne, leda ten, kdo „dezertuje” k hráčům.
Nikdo si také nepředstavuje, že sníte o tom, jak pokojný by byl svět, kdyby se lidé odvážili nejít do války. Takovým iluzím se oddávají jen naivkové. Přesto by vám nic nemělo bránit v tom, abyste zkusili sen dosnít až do konce, zbývá-li vám na bitevních polích každodenních malých válek čas na takové myšlenky.

Třináct pravidel, jak vyhrát hru

1. Ve hře života jsou lidé buď vašimi partnery, anebo vašimi protivníky.
2. Vyhrajete-li ve hře nad sebou samými, nepotřebujete porážet soupeře.
3. Když nevěříte ve výhru, nesmíte se divit, že každou hru prohrajete.
4. Vyneste všechny své trumfy, napněte síly, ukáže-li protivník své slabiny. Aby se tak stalo, musíte ovšem umět trpělivě vyčkávat, dokud nepřijde správný moment.
5. Skutečný hráč vyhrává i tehdy, když v očích druhých neuspěl.
6. Naskytnou se vám nejlepší příležitosti, budete-li svého protivníka znát stejně dobře jako sebe samé.
7. Měřítkem vašeho úspěchu je srovnání výsledku hry s cílem, jaký jste si vytyčili. Neexistuje žádná přesvědčivá výmluva, jíž byste ospravedlnili selhání.
8. Tančete podle svého protivníka, držte s ním krok, ale sami určujte rytmus.
9. Pokud se vyjeví, že protivník je silnější, pak vítězstvím není velkolepý pád, ale promyšlený ústup.
10. Ve hře života nespoléhejte na nikoho jiného než na sebe.
11. Dokážete-li nazírat i na prohru jako na určité vítězství, zvítězit pak pro vás neznamená pokořit druhé.
12. Do hry života se můžete pustit až ve chvíli, kdy přestanete bojovat za druhé.
13. V boji jste nuceni postavit se protivníkovi, ve hře ho necháte tak dlouho útočit a utrácet síly, dokud mu jich zbyde jen tolik, aby vám podal ruku na usmířenou.


Více informací o knize Hry života se dozvíte také na stránkách nakladatelství MOTTO.