Co tě nezabije ... Deník těhotné (ex)rebelky

Autorka: Craigová, Alison
Vydala: nakl. JOTA
Vyšlo: 7. 5. 2008 – NOVINKA
Počet stran: 240
Cena: 248   Kč
Formát: 130 x 200 mm
pevná vazba s přebalem


Tohle se stane, když si Bridget Jonesová vezme za manžela Marka Darcyho a spadne do jináče.

Alison Craigová je populární skotská novinářka. Ve svém deníku popisuje situace, které na vlastní kůži zažily miliony matek: mladá žena s nadějnou kariérou jednoho dne zjistí, že čeká mimino. Svět se ze dne na den změní naruby: žádný alkohol, divné chutě, kila navíc, podivné nálady a pak narození dítěte - a nic už není jako dřív. Zvládne to vůbec? Kolik minimálního spánku je nutné k přežití?
Bude ještě někdy v životě mít místo tukové pneumatiky opravdový pas?
Tato mimořádně vtipná knížka je pravé čtení pro všechny ženy, které se vbrzku stanou, nebo se právě staly, matkami, a potýkají se s nepřebernými úskalími mateřství: Díky této odlehčené a velmi zábavné četbě se brzy budou cítit zase normálně.

Malá ochutnávka z knihy Co tě nezabije ....

.... Deník těhotné (ex)rebelky:

Telefonovala jsem s kamarádkou Elenou a ta mi oznámila, že je těhotná. „A panebože, jaks to poznala?“ zeptala jsem se. Vyjmenovala mi všechny příznaky, pěkně jeden po druhém. Většinu z nich mám pořád, žertovala jsem, když mluvila o podrážděnosti, neustálém čurání, únavě a citových výlevech. Pak jsem ale uslyšela, jak říká: „A hlavně ty mý bradavky! Vyčnívají tak, že bych si na ně mohla pověsit kabát!“ Polkla jsem a podívala se na svou riflovou bundu, která mi — jistě zcela náhodou — visela na jedné z bradavek. S kamarádkou jsem se chvatně rozloučila a praštila sluchátkem. Hm. Jasně, nemám pravidelnou menstruaci, ale tohle jistě NE! Běžela jsem okamžitě do lékárny a s ošíváním a rozčileným červenáním jsem si koupila těhotenský test.
Ženu se domů, vybaluju proužek z krabičky a čtu si návod. Ten test si udělám, jen pro jistotu — mezitím jsem se už stačila přesvědčit, že to není v podstatě nutné. Nemůžu být těhotná! Ruce se mi divoce třesou, takže nečůrám jenom na proužek, ale i na ruce, paže a rukávy. Sprchuju se a čekám na výsledek. Když vylezu ze sprchy, test je pozitivní. To už se mi ruce opravdu klepou.
Svírám návod v obou rukou, aby se mi netřásl před očima, a čtu ho znovu. Aha, měly to být jenom tři minuty. A sprchovala jsem se osm, je to teda nejspíš chyba.

Jdu do lékárny znovu, tentokrát s předstíraným klidem. Nemůžu přece pobíhat jak fretka, co kdybych byla těhotná, což samozřejmě určitě nejsem, ale stejně.
Jsem si jistá, že se na mě lékárnice šklebí. Srdce mi zběsile buší, když otvírám druhej test. Tentokrát jsem přesná. Suchý ruce, ale zpocená tvář. Stejný
výsledek. Kristepane, jsem v jináči! Ve čtyři mám být na poradě v rádiu. Pečlivě se oblékám, maluju a vyrážím. Jsem přesvědčená, že kdo se na mě podívá, pozná, že čekám děcko. Čekám dítě! Na schůzi se probírá vysílání, které budeme za měsíc dělat z Berlína. Spousta smíchu, vtipy o kožených kraťasech a moře zmínek o pivu. Výjimečně se držím zpět, a tak není divu, že se na mě kolegové několikrát obracejí s otázkou: „Alison, děje se něco?“
Sedím, sklesle se usmívám a vrtím hlavou. „Ne, neděje. Proč?“ Vím, že ví.
„Protože většinou všechny poučuješ, a tentokrát sotva něco poznamenáš!“ říká kolega John.
„Běž někam!“ odpovídám.
„Ale jo, je v pohodě. Nejspíš má kocovinu,“ říká kdosi jiný, porada pokračuje a žertování u stolu taky. Nemá ani smysl, abych tam byla, stejně nevím, která bije. Nepřestávám myslet na to, co se mi děje v břichu. V pivním břichu mám živý dítě, špunta, piškota… Pomóc!
Urychleně si domlouvám sraz s manželem Davidem, abych mu tu novinu sdělila. Nemám šajnu, jak to udělám.
Říkám si: Seš dospělá ženská, nic na tom není. Ale je. Okamžitě má podezření, stačí, když si objednám sodu s citronem. Podivuje se, že si nedávám své obvyklé pivo. Odpálkuju ho prohlášením, že mám hroznou žízeň.

Objednáváme si jídlo a bavíme se o domě, který právě opravujeme. Říká mi, že nedostaneme finanční podporu od obce, abychom v domě vyměnili olověné trubky, pokud ovšem s námi nežije někdo, kdo je v jiným stavu.

„Aha,“ říkám mu, „tak to ty prachy dostaneme!“ Ukazuje se, jak málo mě poslouchá. Musím své prohlášení zopakovat třikrát, než mu to konečně dojde. Brada mu klesá a s ní i moje sebevědomí. Začínám brečet. Hm, ach bože, ty hormony se mi rozjely teda pěkně brzo. Mluvíme o tom a vidím, že je ve stejném šoku jako já. Ne že bychom neplánovali dítě. Vlastně jsme neplánovali nic. Vlastně jsme o tom vůbec nemluvili. Oba jsme tak nějak předpokládali, že — jednoho dne — ho mít budeme, a u toho taky skončilo. Má teď moc práce, otevřel novou restauraci, a já mám v rádiu šest pořadů
týdně. Takže nás ani nenapadlo, že se to stane právě teď. Připijeme si na tuto báječnou novinu a odcházíme, stále v šoku, abychom už byli doma.

V noci jsem se budila starostmi. Abyste věděli, před měsícem, když jsme se přihlásili s nabídkou na ten dům, vůbec nás nenapadlo, že bychom ho mohli získat. K našemu překvapení jsme ho ale koupili a teď ho musíme opravit od sklepa až po půdu. To mě ale netrápí. Problém je v tom, co následovalo. S Davem jsme se shodli, že až za všechno zaplatíme, už nikdy nebudeme
mít prachy na jakoukoli dovolenou. A tak jsme jen tak z plezíru zašli toho dne do cestovky a za 49 liber koupili letenky na poslední chvíli na Kanáry. A hned
druhej den jsme odletěli z Edinburghu.

Žádný ubytování jsme si předem nevyřídili, ale to bylo jedno. Jak jsem prohlásila: „Užijeme si to kdekoli.“
Jak se ukázalo, skončili jsme na matraci v krabici od bot nad nočním klubem v Puertu Ricu.
Když jsem řekla, že „si to užijeme kdekoli“, jasně že jsem kecala. V pokoji bylo takový horko a takovej hluk, že se dalo usnout jen tehdy, když jsme pili tak dlouho, dokud jsme se nezřítili do postele v těžkým komatu, který nám muselo vydržet aspoň do čtyř ráno, kdy se klub zavíral. V té chvíli nás ale klid a ticho vzbudilo, a tak jsme se na střídačku hrabali z pelechu, štrachali se po sklenici vody a pak se hroutili zpět na svědivě pekelnou matračku plnou písku, než jsme se mohli aspoň trochu vyspat. To jsme dělali v podstatě každou noc, s jedinou výjimkou, kdy jsme se seznámili s jedním okouzlujícím Jihoafričanem, kterej žil v jeskyni.
Když jsme se mu svěřili, v jak sladký špeluňce bydlíme, hned nám nabídl, že můžeme přespat u něj. Vypadal velmi rozumně, a tak jsme s povděkem jeho pozvání přijali. Prošli jsme několik postranních uliček a skončili pro změnu na svědivý pískový podlaze v jeskyni. Leželo se tam tak blbě, že jsem si přála být zpět v naší hotelový krabici. Ráno dal Dave chlapíkovi jako výraz  poděkování svý marteny, chlapíkovy tenisky měly totiž jen jednu podrážku. Snažím se vám prostě jen vysvětlit, že ať se na to podíváte jakkoli, na naší dovolené jsme se nechovali ani uměřeně ani slušně. Vlastně když si na to vzpomínám, jsem
si jistá, že jsem tam nesnědla jedinej kus ovoce, natož zeleniny. Takže po docela šokujícím týdnu jsme letěli domů… a pokračovali dál ve večírcích. Museli jsme. Den po návratu jsme dostali klíče od novýho baráku! Játra nám ještě ani neoschly, a už jsme si doprostřed haraburdí páchnoucího močí pozvali kámoše. Pospoustě flašek vína a legrace jsme si vzali taxík do starýho
bytu a druhej den jsme si náležitě vyžrali následky svýho divočení. Hele, tehdy jsme si ještě neměli proč dělat starosti! Byli jsme mladí a bez závazků. Teda to
jsem si aspoň myslela. Dělá se mi špatně, když si pomyslím, že po celou tu dobu — během toho řádění na Kanárech i následných domácích oslavách —  jsem byla už těhotná. V břiše jsem měla mimino. Totálně závislou lidskou kuličku, která spoléhá, že ji budu živit. A co jsem dělala já?! Ach můj bože! Co jsem to udělala!

Stojím před knihkupectvím a čekám, až se otevře, abych si mohla koupit nějakou knížku o těhotenství a miminech. Nic o těch věcech nevím. A to opravdu nic — až na tu věc s bradavkama, samozřejmě. Musím zjistit, co se bude dít a co oněch posledních pět týdnů s tím nečekaným lidským plodem udělalo.
Oddělení s knihama o dětech je obrovský. Je tu tolik nejrůznějších příruček, encyklopedií, tipů na to i ono. Kde mám sakra začít? Po důkladným ohledání regálů se rozhoduju pro Kompletního průvodce početím (no, tuhle část můžu hned vytrhnout), těhotenstvím a porodem. Je to velká kniha plná velkých, barevných fotek a grafů. Tohle přesně potřebuju: průvodce po těhotenství
pro idioty. Kéž bych mohla jít hned domů a přečíst si to od začátku do konce… musím ale do práce. V poledne začíná v rádiu můj pořad a teď je půl jedenáctý, a tak si kupuju Timesy a Stoppardovou balím do nich. Ještě nechci, aby se to někdo dozvěděl.

Měla jsem to vědět. Sotva jsem vstoupila do dveří rádia, Maureen — naše úžasná recepční — registruje očima noviny a říká: „V jakých výšinách se to najednou pohybuješ? Cože čteš ty voloviny?“
Naštvaně červenám a huhlám cosi o strašně zajímavým článku o Madonně — což je sice pitomý, ale aspoň nějakým způsobem to vysvětluje tuhle nepravděpodobnou volbu denního tisku — a tak se Maureen usměje a nechá mě projít bez dalších otázek. Bože, připadám si jako zločinec, kterej schovává ve svý tašce něco hroznýho. Jako zloděj v obchodě nebo úchylák se štosem oplzlejch časáků. Srdce mi buší, když šlapu do čtvrtýho patra, a těžce dýchám, když si sedám k pracovnímu stolu. Kancl vypadá opuštěně, tak si nenápadně vytahuju knížku dr. Stoppardový na stůl. Jen ji otevřu, slyším burácivej
hlas jednoho z dýdžejů. „Čau, Ali Bally,“ — nenávidím, když mi říkají Ali Bally — „tak jaká?“
Dr. Stoppardová je v mžiku sklapnutá, zastrčená do Timesů a zabouchnutá do zásuvky, zatímco ten nejotravnější chlap pod sluncem se usazuje levou půlkou
zadku na roh mýho stolu a znovup rožívá každou chvílisvé rozhlasové show — což si opravdu užívá jenom on sám… jsem si jistá, že žádnej jinej magor to stejně neposlouchá. Vypadá to, že budu muset čtení odložit na později. Sakra.

Nemůžu se dočkat, až si budu moct číst doma v soukromí. Napřed si ale napouštím vanu. Lezu do ní. Píchám se do břicha. Lezu ven. Stojím bokem před zrcadlem. Myslím, že nevidím žádnou změnu. Hm, ale musím přiznat,
že není divu, nikdy jsem nebyla zrovna kostnatá. Mám teda pěkně velkej zadek, ale tak to je už roky. Otevírám knihu a pak už jen vnímám, jak mě Dave
budí. Budí? Že by to byl další příznak, usnout jako

stará bába v podvečer? Dave vaří večeři — ano, je šéfkuchař, a ano, je to oddanej budoucí otec. To by pro mě — a tu osůbku uvnitř — mohlo docela dobře fungovat. Jdu si brzo lehnout. Tu mou únavu způsobuje nejspíš kombinace šoku a pocitu viny. Byl to setsakra dlouhej den.

Ležím v posteli a čtu si doktorku Blimeyovou! Je to dost vydatný čtení. Dlouhej seznam toho, co se má a nemá. Vylupují se dvě zásadní věci, který mě děsí —
nekouřit a nepít alkohol. Takže dva mý nejoblíbenější způsoby, jak trávit volnej čas, jsou pasé.
„No, vlastně,“ říkám Daveovi, kterej se vedle mě pokouší spát, „už jen z pomyšlení na cígo se mi dělá špatně.
Fuj! A s pitím je to stejný.“ V tu chvíli už je ale natolik vzhůru, že mě upozorňuje, že je teprve půl osmý ráno. A má pravdu. Hlavně se musím objednat k doktorovi, abych se ho zeptala na deset tisíc věcí a udělala si konečně jasno.

Doktor mi dělá rychlej test, klade mi pár otázek a potvrzuje, že opravdu čekám dítě. Termín mám kolem 17. listopadu, plus mínus pět dnů, jak to podle výpočtů vypadá.
Po úvodním hovoru sbírám odvahu a soukám ze sebe dotazy, který mě trápí od okamžiku, co jsem zjistila, že jsem v tom. Ano, myslím ten divokej týden na Kanárech. Může nějaká živá bytost přežít tak hrozný zacházení, jaký jsem na ni nechtěně naložila během té dovolené? Když na mě doktor tlačí, snižuju svou skutečnou konzumaci alkoholu asi o polovinu, ale i tak zvedá obočí a prohlašuje: „Hm, to je opravdu hodně alkoholu.“

Pocit viny mě nahlodává, tak přiznávám, že jsem pravdu trochu upravila. Obočí mu skoro opustí hlavu, když mu stručně líčím naši dovolenou. Díky bohu mě ale uklidňuje prohlášením, že většina žen stejně dlouho jako já nezjistí, že je těhotná, a můj způsob života není nic výjimečného. Jeho zkušenosti mu říkají, že když budu odteď dělat všechno, jak se má, nemusím si dělat starosti. Cha!
Těsně před odchodem se ho ale ještě ptám, kolik let praxe vlastně má. Pětadvacet. Poprvé se trochu uklidňuju.

Jdeme ke známým na večeři. Má to být večírek s kostýmy v duchu vražedných příběhů. Rozhodli jsme se, že to nikomu neřekneme, dokud nebudu ve čtvrtým
měsíci. Je to naše tajemství a je pěkně těžký si to nechat pro sebe, obzvláště když je o mně známý, že jen těžko vydržím celej večer s jedinou skleničkou vína. Dnes jsem se oblíkla jako letuška a Dave má kostým šílenýho hraběte. Manžel mý sestřenice má na sobě lyžařskej ohoz a ostatní hosté vypadají taky pořádně bizarně, takže je tu spousta jiných věcí, co odvádějí pozornost. Nikdo si toho nevšímá. Je to divný — musím vypadat stejně, když nikdo nic neříká. Ale já se cítím tak jiná, tak strašně změněná.
Je smutný, že Davida neboli TM (Trpícího manžela) pomyšlení na cigára a pitivo nijak neodpuzuje, dál se chová, jako by bylo všechno normální. Nic není normální. V břiše mám lidskou bytost. Je mi blbě a jsem unavená. Všechno je jinak. Jak se jen může takhle chovat?!

Se zájmem pozoruju, jak nastupuje kocovina. Dave se budí, otvírá rudý oko, zatímco já sedím rovně jak prkno a čtu si doktorčinu knihu. Napřed mu přečtu několik zajímavých faktů a pak mu ukazuju fotku ženy, která rodí. To má za vyučenou. Téměř zároveň s tím, jak mi doktor potvrdil, že jsem opravdu v jináči, začíná mi být po ránu špatně. Je to něco psychologickýho? Vypadá to jako hnusná náhoda. Už jsem za ty roky viděla tolik filmů i televizních seriálů, ve kterých žena zjistí, že je těhotná, a v dalším záběru už strká hlavu nad záchodovou mísu. Že by se ze mě podvědomě stal prototyp stereotypní těhotný matky? Zajímalo by mě, jestli by mi bylo zle, i kdybych o svém těhotenství nevěděla. Vlastně je ale stejně jedno, jestli je mi fakt špatně,
nebo si to jen namlouvám, protože když se probudím (a ještě ani nemusím otevřít oči), „stará dobrá ranní nevolnost“ je tu! Je ale fajn, že ranní nevolnost nemusí nutně znamenat, že celé dopoledne strávíte s hlavou v záchodu. Může to být jen nepřetržitý pocit, že se pozvracíte, ale ono nakonec ne… Opravdu jsem napsala „fajn“? Hm, no, není to ideální, ale naučím se s tím žít, když mi prosím řeknete, co mám udělat, aby to přestalo!  Prý jíst suchary, řekl mi kdosi.

A tak jím suchary — ale stejně je mi špatně. Možná to má co do činění jen s hormonama, ale vedlejší účinek nekonečné konzumace sušenek se sezamem — ty normální suchary mi příliš připomínají polystyrén — je především nadýmání. Ach bože.

Kamarádka Sarah má narozeniny. Všichni jsou pozvaní na oslavu. Má krásný malý mimino, co se jmenuje Ciara. Kámoška mě s podezřením pozoruje, jak cucám jednu skleničku vína, jsem žlutá v obličeji a mumlám:
„Ále, jen jsem si chtěla zašoférovat.“ Čeká druhý mimčo a určitě si všimla, že všechny předcházející hovory o dětech mě neuvěřitelně nudily, ale teď sedím na krajíčku židle a s ušima nastraženýma hltám každý její slovo, aby mi neunikla žádná informace, co by se mohla hodit. Jsem si téměř jistá, že jí to došlo, ale neřekla ani ň.

Snažím se v práci nedat najevo, jak mi je špatně. Můj obličej mě ale prozrazuje, protože je většinou bílej, nebo — naopak v protikladu k tomu — žlutej. Maureen i ostatní kolegyně, co tak rády postávají u recepce a klepou, se mě s úsměvem ptají: „Tak kdepaks včera v noci řádila?“ Mají totiž klamnou představu, že jsem celou noc protancovala s kdejakou dekadentní rockovou hvězdou, co je právě ve městě. Bože, jen kdyby věděly…
Vyhlášená vymetačka večírků je pryč a na jejím místě se objevila Alison, pravidelná účastnice místního zvracecího semináře. Jak se nasmějou, až jim to povím — ale teď ještě ne. I když se těmahle záležitostma nijak moc nezabývám, prý v prvních dvanácti týdnech existuje dost velký riziko potratu, a já jsem teprve v šestým týdnu. Vím to teprve týden a už teď mi to připadá
jako věky. Čtyřicet týdnů… a zešílím.

Bojuju s tou nevolností. Jsem teď na jednom balíku sucharů denně. Telefonuju s kámoškou Elainou, která je o pár týdnů víc těhotná než já. Stěžuju si, že je mi pořád na blinkání. Navrhuje, ať zkusím zázvor. Když
se o tom zmíním svýmu milujícímu manželovi, David vyrazí z domu jako střela a vrací se s kořenem zázvoru, zázvorovým pivem a dokonce i zázvorovým džemem — vlastně přitáhl všechno, co obsahuje zázvor, jen aby odpoutal mou pozornost od sucharů. Tvrdí, že je to brutalita na manželech, když manželky v jejich přítomnosti prdí jako pivovarskej valach. Říkám mu, že si nemůžu pomoct, a nejspíš to dělá stejně mimino, co to má po svým tátovi. Zázvor mi pomohl, ale když se manžílek nedívá, cpu si do pusy další suchar. A pro všechny případy jsem si jeden balíček sušenek schovala na svou stranu postele.

Každých pár dnů se stavujeme v novým domě. Stále ještě čekáme na dekret. Rozhodujeme se, že už začneme s přestavbou. Kupuju ředidlo a škrabku, abychom se mohli pustit aspoň do haly. Z nějakýho důvodu je celej barák natřenej na tmavě hnědou a nezbývá, než všechno oškrábat. Právě stojím v hale, na sobě leskle modrou papírovou kombinézu, s maskou přes pusu a škrabkou v ruce, když se náhle objeví Dave a volá: „Přestaň!“ Nic z toho,
co držím v ruce, nemá přijít do blízkosti těhotný ženský! Hm, a co mám teda jako dělat? Nic. Žádný zvedání, posunování, škrábání — aby nedošlo
k nějakým nepříjemnostem — takže přestavba domu zůstává na panu Davidovi Howie Scottovi a jeho armádě pracovníků. Z tý zprávy mě ale nijak zvlášť srdce nebolí…

Přečetla jsem doktorčinu knížku odpředu dozadu. Hm, kéž bych to raději neudělala! Jsem už teď tlustší než ta ženská na fotce, co je tak v pátým měsíci. No, je fakt, že jsem měla náskok. Ona byla na začátku vychrtlá modelka, což se o mně teda rozhodně říct nedá. Podle knihy by se na mně těhotenství ještě nemělo ukázat. Takže moje váha znamená buďto extrémní množství
zadržovaný vody, nebo čekám dvojčata…
Hlasitě polykám. Najednou si vzpomenu, že můj otec měl bratra-dvojče, co zemřelo u porodu. A nevyskytují se dvojčata i v Davidově rodině? Pomóc!
Čím dřív půjdu na ultrazvuk, tím líp. Termín mám ale až na začátku května. Nemohli by mi to posunout dopředu?

Doktor říká, že mě na ultrazvuk dřív poslat nemůže, musím počkat. Sakra!

Nakonec jsem to nevydržela a pár kámoškám jsem prozradila, že čekám mimino. Jedna z nich mě bouchla do zad a prohlásila: „Jasně! To se ti povedlo, Alison! Já ale vím, že je apríl.“ Ani jsem si nevšimla, ale je fakt
apríl. Typický. Když ale vidí, že se mi do očí hrnou slzy, přestávají si ze mě utahovat.

Byly jsme v divadle, ale počkala jsem až na následnou hospodu, než jsem jim to oznámila. Holky už to stejně věděly. Fakt že jo. Uhádly to. Jak? Prý jsem si
o přestávce objednala zmrzlinu, zatímco ony si daly gin. Okamžitě byly ve střehu, a pak si Naomi (budoucí soukromý očko) všimla, že mám na sobě dost velký pánský kalhoty a horní knoflík nemám ani zapnutej. Hned jí to docvaklo. Nenechala si to pro sebe a už si mě vzalo na přetřes celý město. Ha!
Jsem z naší partičky první, kdo otěhotněl. Neví, co s tím. A já taky ne. Nejsme žádný ťuťu ňuňu holky, a tak mi jen popřejou, a já jdu brzy domů. Můžu dál
zírat na svý břicho a sníst ještě víc zmrzliny. Myslím, že to všem došlo: Všechno se už navždycky mění…

Jsem přesvědčená, že to jsou dvojčata. Už nosím Davidovy rifle. Všechny moje kalhoty mě zradily. Připadám si odporně tlustá, a to jsem těhotná jen pár týdnů. Mám podezření, že já teda nenabídnu světu ten obraz módního hrbolku místo břicha. Je to divný, ale v momentě, kdy mi není chvíli blbě, nechci nic jinýho, než se pořádně nacpat. Fakt, prostě do sebe narvat cokoli, co se mi dostane pod ruku. Kromě bramborových lupínků. Z těch se mi dělá šoufl. Kdybyste mi řekli, že jednoho dne ohrnu nos nad balíčkem brambůrků a místo nich budu žvýkat kořen zázvoru, vysmála bych se vám do obličeje. Teď ale ne. Jsem jiná žena.



Více informací nejen o této knize Co tě nezabije ... Deník těhotné (ex)rebelky se dozvíte také na stránkách nakladatelství JOTA .

ZUZI
Chytrá Žena.cz