František a jeho pohádky do postýlky

Název knihy: František a jeho pohádky do postýlky
Autor: Lenka Rožnovská
Nakladatelství: Portál
Datum vydání: 2010
Pevná vazba
Počet stran: 112 str.
Cena: 249 Kč

Pohádky psané dětem „do pelíšku“ pro usínání pojí postava malého kluka Františka. František má jít po prázdninách do školky a poslední prázdninový týden si užívá s maminkou, Františkem spisovatelem a s pelišáky - hračkami, které si smí brát do pelíšku: kočičkou Fešandou, medvědem Bílým pupkem a autíčkem. Celou pohádkovou knížkou se vine číslo sedm - sedm dní, sedm tajemných nadpisů se sedmi obrázky, sedm krátkých příběhů, sedm pohádek, sedm básniček-kaligramů, sedm ukolébavek. Kniha byla napsána a ilustrována pro úsměv a pohodu dětí i jejich rodičů. Je určena dětem od 4 let i mladším školákům.

Lenka Rožnovská je absolventkou Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, kde vystudovala obor jazyk český – občanská výchova. Nyní učí na Střední pedagogické škole a Střední zdravotnické škole v Odrách. S jejími pohádkami Strašidýlko Kamilek, Kubík Šikulík a s Příběhy detektiva Kláska a opičáka Joja se mohly děti seznámit v časopisu Sluníčko.

Ukázka z knihy:

Pohádky psané dětem „do pelíšku“ pro usínání pojí postava malého kluka Františka. František má jít po prázdninách do školky a poslední prázdninový týden si užívá s maminkou, Františkem spisovatelem a s pelišáky - hračkami, které si smí brát do pelíšku: kočičkou Fešandou, medvědem Bílým pupkem a autíčkem. Celou pohádkovou knížkou se vine číslo sedm - sedm dní, sedm tajemných nadpisů se sedmi obrázky, sedm krátkých příběhů, sedm pohádek, sedm básniček-kaligramů, sedm ukolébavek. Kniha byla napsána a ilustrována pro úsměv a pohodu dětí i jejich rodičů. Je určena dětem od 4 let i mladším školákům.

Pohádka od medvěda
„Áááá, tak co bude,“ zívl medvěd Bělopupek a přetočil se v pelíšku na záda, „bude pohádka, nebo si mám jít číst? Áááá, brum.“
„Po-hád-ka, tutút,“ dožadovalo se pohádky i malé autíčko.
„Mňau, já jsem unavená. Dnes byl strašně vzrušující den. Mňouk. Ať pohádku říká František,“ mňoukla kočička a olízla si kožíšek.
„A ne, i já jsem unavený. Já jsem dnes strašně pracoval!“ dupl nožkou František. „Ať pohádku říká někdo jiný. Třeba, medvěde, ty!“
„Brum, já?“ překvapením zabručel medvěd Bělopupek a po chvíli to zopakoval. „Brum, já? Já žádné pohádky neznám, brum. A vůbec, brum, pro mě je to dlouhé povídání.“
„Mňouk, tak to ne. Jsi taky pelišák. Autíčko je po nemoci, takže jsi na řadě s pohádkou ty,“ dost přísně zavrněla kočička.
„Medvědi patří do lesa, tak povídej něco lesního.“
Medvěd chvíli mlčel, potom mručel, rozmýšlel si, o čem jeho pohádka bude.
František, kočička a autíčko se víc zavrtali do pelíšku a trpělivě čekali. Medvěd ještě jednou zabručel, ale pak spustil pohádku O líném zajíci.

O líném zajíci
„Hú, hú, hu, vstávejte. Ranní ptáče dál doskáče, totéž platí pro ušáče,“ zahoukala sova, když ji do pírek píchl první sluníčkový paprsek. Ještě než po nočním bdění odletěla spát do svého hnízda, probudila svým houkáním les, a zvlášť budila zajíce lenocha. Marně se mu však snažila jeho lenost rozmluvit. Zajíc se líně povaloval v pelechu, ze kterého vycházel, jenom když měl hlad. No, vycházel, nevycházel, vykulil se. Vykulil se ven, najedl se jetele a kutálel se zase zpátky.
„Hele, zajíci,“ povídala mu jednou liška, „když nebudeš trénovat nohy, zakrní ti a už tě nikdy nikam neodnesou.“
„Ále, no tak ať,“ mávl packou zajíc a o lišku se dál nestaral. Dál si žil svým lenivým životem, a že se nehýbal a jenom jedl, počal se pěkně zakulacovat. Jenomže liška měla pravdu.
Jednou, když se zajíc zase překuloval z pelechu a do pelechu, chytil ho hajný za ušiska.
„Podívejme, podívejme, copak to tu máme. Uši to má, zuby to má, nohy to má, vypadá to jako zajíc, ale zajíc to asi nebude.“
„Auvajs, pusťte mě,“ bránil se zajíc, „já jsem zajíc!“
„Ohó, kdybys byl zajíc, tak se tady nepovaluješ, ale pěkně po nožkách pelášíš,“ zabručel myslivec, strčil si zajíce do brašny a odnesl si ho domů.
„Tati, co nám neseš?“
„Co pro nás máš, táto?“ volali jeden přes druhého hajného kluci Jenda a Venda. „Já nevím,“ po pravdě se přiznal hajný, „říká to o sobě, že je to zajíc, ale zajíc to nebude. Spíš jen nějaká koule s ušima.“
Kluci si zajíce prohlíželi a pak usoudili, že je to ušatý míč a začali si s ním hrát.
„Hoď mi.“
„Přihraj.“
„Tady. Mám ho.“
„Chytej.“
Zajíc lítal vzduchem z náruče do náruče. Ououou, to bylo nepříjemné. Zajíc vyskočil na všechny čtyři. Najednou mu byly nožky dobré, najednou si vzpomněl, na co je má. Ne, ne, on není míč na házení, on je zajíc! Hop, hop, hop a byl pryč. Pelášil do svého pelechu. A někde cestou ztratil i svou lenost, takže než doběhl domů, byl z něho zajíc k pohledání. Ani tlustý, ani hubený. Byl z něho zajíc pelášivý, a nikoliv zajíc pelešivý.

Více informací nejen o této knize František a jeho pohádky do postýlky se dozvíte také na stránkách nakladatelství Portál.