Jak sdělit dítěti, že se mi jeho chování nelíbí

Komunikace s dítětem musí být založena na vzájemném respektu. Pokud se nám nějaké chování dítěte nelíbí, měli bychom se soustředit na své pocity a popsat, co s námi chování dítěte dělá. Toto sdělení se soustřeďuje na nás, a nikoli na dítě. Vyjadřuje, co cítíme, ale neobviňuje. Zaměřujeme se přitom na chování dítěte – na čin, nikoli na obviňování dítěte jako osoby.

Jak v takovém případě postupovat:

Popište chování, které vám vadí (nehodnoťte, neobviňujte).
„Když jsi nepřišla do kina, jak jsme se domluvily, a nebyla jsi ani dostupná na telefonu...“
Vyjádřete své pocity, které ve vás chování dítěte vyvolává.
„...bála jsem se o tebe a měla jsem strach...“
Vyjádřete příčinu, konkretizujte důvod, proč se tak cítíte.
„...nevěděla jsem, jestli se ti něco nestalo.“
Nastavte pravidlo pro příště nebo nechte dítě, aby samo navrhlo řešení.
„Přála bych si, abys nosila u sebe mobil.“
Nebo:
„Jak myslíš, že by se tomu dalo pro příště zamezit?“
Ptejte se na souhlas, žádejte potvrzení závazku.
„Můžu tě o to požádat?“
Nebo:
„Takže jsme se dohodly, že …. Je to tak?“

Jiřina Prekopová říká, že ideální pro budoucí život dítěte, například pro budování vztahu s jeho budoucím partnerem, je láskyplná, vciťující se, ale přitom důsledná výchova. Při této výchově je potřeba, aby se nejen rodiče uměli vcítit do dětí, ale i naopak, aby se děti vciťovaly do rodičů. Rodiče i děti si dávají najevo, co se jim líbí i nelíbí, a snaží se navzájem si vyhovět. Tato výchova vůbec nepoužívá tělesné tresty, ale sdělování dítěti, jak se cítím a co jeho chování se mnou dělá.

Přitom je důležitý nejen obsah sdělení, ale zejména neverbální komunikace, která ho doprovází. Důležitý je oční kontakt, tedy vzájemný pohled z očí do očí. Dalším důležitým prvkem je vzdálenost mezi rodičem a dítětem – čím je menší, tím je sdělení účinnější. V neposlední řadě je důležitý tón hlasu a výraz tváře. Když říkáme, že nás chování dítěte zlobí, a přitom se tváříme příjemně, dítě neví, na čem je.

Pokud obsah není v souladu s neverbálním sdělením, dítě neví, co opravdu rodič chce, je nervózní a nejisté. Jako příklad si můžeme uvést reakci, když dítě rodiče plácá nebo kope. V takovém případě by měl rodič dítěti zamezit, aby se dále pokoušelo ho bít. Měl by vzít dítě do náruče, podržet hlavu dítěte tak, aby byl zaručen oční kontakt, a příslušným výrazem tváře a patřičným tónem, odpovídajícím emoci, říci: „Já jsem tak rozzlobená, když mě biješ. Podívej se na mě. Mě to bolí. Jsem tvoje maminka a ty jsi můj kluk. Přestože mě biješ, mám tě ráda. Když máš na mě zlost, tak mi to řekni, a ne že mě budeš bít.“

A poté, jak to zakladatelka terapie pevným objetím doporučuje, můžeme dítě v náručí nechat, aby ventilovalo a vykřičelo své pocity vůči rodiči. Učíme ho tím „já-sdělení“ a vyjadřování emocí. Můžeme mu například říci: „Vykřič svůj vztek, všechno, co tě trápí.“ Přitom je nutné vcítit se do dítěte a reflektovat slovně jeho pocity. Nakonec zopakujeme, že máme dítě přese všechno rádi, a nastavujeme hranici chování sdělením: „Přestože máš vztek, bít mě nebudeš, protože mě to bolí.“ Cílem je, aby dítě pochopilo, že svým chováním ubližuje matce, která ho má ráda.

Nejhorším trestem pro dítě je odnětí společenství a lásky. Obvykle používaný trest poslat dítě někam za dveře na hanbu ještě se slovním doprovodem typu: „Nemám tě rád a jdi mi z očí, nechci tě vidět“ je pro dítě značně zraňující. Komunikace s dítětem je naopak alternativou k odsouzení a vyloučení dítěte, protože probíhá ve společenství s ním. K nápravě chování dítěte tak dochází pomocí nastavování hranic.

Dítě má právo svůj pocit vyjádřit, ale musí to dělat kultivovanou formou, to znamená komunikovat. Kopat a bít rodiče prostě nesmí. Samozřejmě toto pravidlo platí vzájemně. Rodič má také právo vyjádřit svůj hněv, ale uhodit dítě také nesmí.

Více informací nejen o této knize se dozvíte také na stránkách nakladatelství Portál.

Vendi V.
ChytráŽena.cz

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout