Kouřové zrcadlo

Projížděl jsem Bucka na rozbláceném vltavském břehu. Bylo pošmourné dopoledne, na obloze se honily roztrhané cáry mračen a na zemi zůstával sněhový poprašek. Zima se začala hlásit docela brzo.

Původně se nám nechtělo ven, avšak usoudil jsem, že když se vyvětráme, vystačí nám to nejméně na dva dny. Zítra zůstane Bucek ve stáji a já strávím celý den v teplé kuchyni ve společnosti nějaké knihy z dědečkovy knihovny. Pokud ovšem nepřijde některý z mých žáků a nebude se dožadovat další lekce italského šermu.

Po vltavském břehu jsem v sedle dojel až k hradbám mezi Starším a Novým Městem tam, kde se nachází brána svatého Františka. Za lepšího počasí bych Bucka pobídl, aby projel bránou do Nového města a o chvíli později Špitálskou bránou až na Špitálské pole, avšak za tohoto chladného dne jsem usoudil, že nám krátká vyjížďka stačí. Otočil jsem koně zpátky po proudu Vltavy, radostně zafrkal a svižně vyrazil k domovu.

Dojel jsem k ústí Kozí ulice, když Bucek zničehonic zastavil a vydal jakýsi překvapený zvuk, něco mezi zafrkáním a zaržáním. Udiveně jsem se rozhlédl a uviděl, že nám vstoupil do cesty černě oděný muž.

Alchymista. To bylo první, co mě napadlo. Měl černý širák, dlouhé černé vousy a splývavý černý plášť. Jediné, co na něm bylo světlé, bylo uměřené skládané okruží.

„Tohle je závdavek,“ řekl. „Chytej.“

Rozhalil plášť a ledabylým pohybem mi cosi hodil. Byl to měšec, a když jsem ho zachytil, stříbrně v něm zacinkalo. Už podle zvuku jsem poznal, že jsou tam tolary a nikoliv obyčejné groše.

„Závdavek za co?“ zeptal jsem se.

„Brzy tě pověří pátráním,“ řekl alchymista. „Budeš mi podávat zprávy. Pokud získáš subiectum jako první, předáš mi ho. Štědře se ti odměním.“

„Jaké subiectum?“ zachraptěl jsem užasle. Samozřejmě vím, že slovo subiectum znamená v latině jednoduše předmět. Tajemný muž mohl mluvit o čemkoliv.

„To se brzy dozvíš. Nezapomeň, že mi ho máš předat, pokud ho získáš.“

„Ještě jsem nic neslíbil,“ namítl jsem.

„Vzal jsi závdavek,“ řekl alchymista. „Přepočítej si ho.“

V zásadě jsem měl dvě možnosti: buď hodit váček zpátky, anebo se podívat, co v něm je. Udělal jsem to druhé. Rozšněroval jsem tkanici a vysypal si mince na dlaň. Skutečně tam byly stříbrné tolary. Chvíli jsem je posouval po dlani a napočítal jsem jich deset.

Z ohromení nad nenadále získanou hrstí stříbra mě vytrhlo další Buckovo zafrkání.

Vzhlédl jsem. Alchymista byl pryč. Prostě zmizel.

Nejjednodušším vysvětlením bylo, že se otočil na patě a schoval se ve výklenku přilehlých domů Kozí ulice, či snad do některého domu vstoupil. Jak se ale mohl ztratit za takovou chvilku? A proč se vůbec schovával?

Uvědomil jsem si, že není důležité, jakým způsobem zmizel. Bylo mi jasné, proč to udělal: abych mu nemohl vrátit závdavek. Teď jsem mu byl zavázaný.

Roztřásla mě zima. Na projížďku jsem vyrazil jen v košili, kazajce, bohatě skládaných plunderhosen, punčochách a střevících. Pochopitelně jsem si neopomněl nasadit širák s namodro obarveným pštrosím pérem, ale plášť jsem nechal doma. Dokud jsem byl s Buckem v pohybu, žádný chlad jsem nepociťoval, teď se mi však připomněl.

Pokrčil jsem rameny a zastrčil váček s penězi pod kazajku. Hloupý, kdo dává, hloupější, kdo nebere, říkával můj dědeček. Jestliže mi chce tajemný alchymista věnovat deset tolarů, tak mu v tom nebudu bránit. Třeba ode mne nakonec něco dostane. Nějaké subiectum. A třeba taky ne.

Tuto knihu Kouřové zrcadlo zakoupíte v knihkupectví a na internetových stránkách nakladatelství Mystery Press.