Název: Kouřové zrcadlo
Autor: Vladimír Šlechta
Nakladatelství: Mystery PressDatum vydání: 14. 2. 2025
Formát: 130 x 200 mm
Vazba: vázanáPočet stran: 336
Cena: 319 Kč
Sotva se zchudlý rytíř Jakub Jelínek z Hiršbergu vzpamatuje z jednoho případu, přichází na podzim roku 1597 další výzva. Dost možná ještě nebezpečnější. Se svým společníkem Matějem Sádlem vyráží hledat tajemné subiectum, magický artefakt, po němž zatoužil sám císař Rudolf II. Stopy je zavedou do Mostu, v němž žije rodina nedávno zesnulého alchymisty Edwarda Kellyho.
Oním artefaktem má být totiž zrcadlo, jehož prostřednictvím lze údajně oslovit anděly i duchy zemřelých a jehož posledním majitelem byl právě slavný magistr. Jak se záhy ukazuje, po kouřovém zrcadle pase víc lidí, než by Jakub čekal. Brzy mu začne být horko nejen z pohledné Johany Kellyové a její dcery, ale také ze všech lstivých prospěchářů snažících se zavděčit císaři.
Krvelačných supů krouží kolem víc a víc, nemilosrdné příkazy plynou z nejvyšších míst a na Kellyho smrti něco šeredně nehraje. Nebezpečných nástrah je příliš a v sázce není jen Jakubova a Matějova čest, ale i holý život.
Ukázka z knihy Kouřové zrcadlo:
Projížděl jsem Bucka na rozbláceném vltavském břehu. Bylo pošmourné dopoledne, na obloze se honily roztrhané cáry mračen a na zemi zůstával sněhový poprašek. Zima se začala hlásit docela brzo.
Původně se nám nechtělo ven, avšak usoudil jsem, že když se vyvětráme, vystačí nám to nejméně na dva dny. Zítra zůstane Bucek ve stáji a já strávím celý den v teplé kuchyni ve společnosti nějaké knihy z dědečkovy knihovny. Pokud ovšem nepřijde některý z mých žáků a nebude se dožadovat další lekce italského šermu.
Po vltavském břehu jsem v sedle dojel až k hradbám mezi Starším a Novým Městem tam, kde se nachází brána svatého Františka. Za lepšího počasí bych Bucka pobídl, aby projel bránou do Nového města a o chvíli později Špitálskou bránou až na Špitálské pole, avšak za tohoto chladného dne jsem usoudil, že nám krátká vyjížďka stačí. Otočil jsem koně zpátky po proudu Vltavy, radostně zafrkal a svižně vyrazil k domovu.
Dojel jsem k ústí Kozí ulice, když Bucek zničehonic zastavil a vydal jakýsi překvapený zvuk, něco mezi zafrkáním a zaržáním. Udiveně jsem se rozhlédl a uviděl, že nám vstoupil do cesty černě oděný muž.
Alchymista. To bylo první, co mě napadlo. Měl černý širák, dlouhé černé vousy a splývavý černý plášť. Jediné, co na něm bylo světlé, bylo uměřené skládané okruží.
„Tohle je závdavek,“ řekl. „Chytej.“
Rozhalil plášť a ledabylým pohybem mi cosi hodil. Byl to měšec, a když jsem ho zachytil, stříbrně v něm zacinkalo. Už podle zvuku jsem poznal, že jsou tam tolary a nikoliv obyčejné groše.
„Závdavek za co?“ zeptal jsem se.
„Brzy tě pověří pátráním,“ řekl alchymista. „Budeš mi podávat zprávy. Pokud získáš subiectum jako první, předáš mi ho. Štědře se ti odměním.“
„Jaké subiectum?“ zachraptěl jsem užasle. Samozřejmě vím, že slovo subiectum znamená v latině jednoduše předmět. Tajemný muž mohl mluvit o čemkoliv.
„To se brzy dozvíš. Nezapomeň, že mi ho máš předat, pokud ho získáš.“
„Ještě jsem nic neslíbil,“ namítl jsem.
„Vzal jsi závdavek,“ řekl alchymista. „Přepočítej si ho.“
V zásadě jsem měl dvě možnosti: buď hodit váček zpátky, anebo se podívat, co v něm je. Udělal jsem to druhé. Rozšněroval jsem tkanici a vysypal si mince na dlaň. Skutečně tam byly stříbrné tolary. Chvíli jsem je posouval po dlani a napočítal jsem jich deset.
Z ohromení nad nenadále získanou hrstí stříbra mě vytrhlo další Buckovo zafrkání.
Vzhlédl jsem. Alchymista byl pryč. Prostě zmizel.
Nejjednodušším vysvětlením bylo, že se otočil na patě a schoval se ve výklenku přilehlých domů Kozí ulice, či snad do některého domu vstoupil. Jak se ale mohl ztratit za takovou chvilku? A proč se vůbec schovával?
Uvědomil jsem si, že není důležité, jakým způsobem zmizel. Bylo mi jasné, proč to udělal: abych mu nemohl vrátit závdavek. Teď jsem mu byl zavázaný.
Roztřásla mě zima. Na projížďku jsem vyrazil jen v košili, kazajce, bohatě skládaných plunderhosen, punčochách a střevících. Pochopitelně jsem si neopomněl nasadit širák s namodro obarveným pštrosím pérem, ale plášť jsem nechal doma. Dokud jsem byl s Buckem v pohybu, žádný chlad jsem nepociťoval, teď se mi však připomněl.
Pokrčil jsem rameny a zastrčil váček s penězi pod kazajku. Hloupý, kdo dává, hloupější, kdo nebere, říkával můj dědeček. Jestliže mi chce tajemný alchymista věnovat deset tolarů, tak mu v tom nebudu bránit. Třeba ode mne nakonec něco dostane. Nějaké subiectum. A třeba taky ne.
O autorovi knihy Kořové zrcadlo:
Vladimír Šlechta se narodil v roce 1960 v Liberci, ale většinu života prožil v Českých Budějovicích a jejich okolí. Živí se jako projektant na volné noze a ve volném čase píše knihy.
Na kontě má přes třicet románů a dvě oblíbené série: drsnou fantasy Krvavé pohraničí a postkatastrofickou sci-fi Oggerd. Knihou Italský gambit, prvním svazkem nového cyklu Nebezpečná Praha Rudolfa II., se představil také jako autor napínavých historických detektivek.
Ve volném čase se věnuje čtení knih, sledování seriálů, hraní počítačových her a vycházkám do přírody. V poslední době navíc podniká společně manželkou dlouhé výpravy do Německa, kde navštěvují dva vnuky.
Tuto knihu Kouřové zrcadlo zakoupíte v knihkupectví a na internetových stránkách nakladatelství Mystery Press.
Vendula Flassig Vrablová
ChytráŽena.cz
ChytráŽena.cz