Momentálně mladá

Název knihy: Momentálně mladá
Autorka: Eva Brabcová
Vydavatelství: Eroika
Rok vydání: 2009
Počet stran:  180
Cena: 250 Kč
Vazba: Pevná s přebalem matná


Házet flintu do žita není nic pro Matyldu. To by ji spíš použila a postřílela všechny, kteří ji díky tomu, že je už babičkou, zaškatulkovali mezi ženy na odpis. Co by prý tak ještě asi chtěla? Má manžela vlastnícího prosperující firmu, lukrativní pracovní místo, prima dceru Julii, vnučku Mumijku a pocit, že všechno teprve začíná. Matylda je totiž momentálně mladá. Po letech opouští manžela, který sráží její sebevědomí a zvažuje svůj další profesní život, protože dělá práci, kterou vůbec nemá ráda. Nenechá si sebrat svůj optimistický náhled na život, nebojí se změn. Věří, že na uskutečnění snů není nikdy pozdě. Že krok do neznáma udělá tou správnou nohou. A jako třešnička na dortu se objeví jeden více než pohledný blonďák s uhrančivýma očima…

Ukázka z knihy Momentálně mladá:

„Baf!“ zašilhala jsem do kočáru a vyplázla jazyk. Mumijka chvíli zírala, pak přimhouřila očička, roztáhla tlamičku do širokého úsměvu a hlasitě zaskřehotala.
„No mami?! Na mě se má smát!“ nešťastně nás pozorovala Julie. Zopakovala jsem své baf a mimino se znovu hlasitě zasmálo.
„To je nespravedlivý! Jak to, že se na mámu směje a na mě ne?“ obrátila se Julie na Kokosa.
„Protože na tobě nic k smíchu nevidí, kdežto pohled na mámu by rozveselil i smuteční průvod.“
„To má být poklona?“ zeptala jsem se.
„Dost bych se divil, kdyby se to dítě nesmálo. Nebo se možná spíš divím, že se neleklo,“ celé to vylepšil.
„Proč by se mělo lekat?“ nechápala Julie.
„A tobě snad připadá normální, že tvoje matka svými vlasy připomíná zebru a má náušnice který jí tahají uši tak, že je má jak kokršpaněl?“
„Cože?“ vytřeštila oči Julie, „jak by podle tebe měla máma vypadat?“
„Přiměřeně věku,“ opáčil Kokos.
„A to je podle tebe, tati, jak?“
„Já myslel, že alespoň dceru mám normální,“ teatrálně povzdychnul. „Prostě normální barvu vlasů, normální náušnice, normální oblečení.“
„Kdežto takhle se hodím úplně nejlíp k tlupě Křivá noha, nebo rovnou do blázince, chtěl tatínek říct,“ neodpustila jsem si.
„Ale to je přece na mámě hezký. Je jiná než mámy mejch kamarádek. A taky se s ní nikdy nenudím.“
Holčička moje, vzdychla jsem v duchu blaženě.
„Tvoje maminka, Juli, má už svůj věk. To jí nikdo neodpáře. Měla by se zamyslet nad svým chováním a svým rokům ho přizpůsobit. V mém postavení si nemůžu dovolit mít vedle sebe ženu, která je lidem pro smích.“
Tím mě vážně naštval. Než jsem stačila otevřít pusu na svou obranu, narostla Julie do výšky i do šířky a navzdory tomu, že se mumijka rozječela, neboť vycítila ve vzduchu prach a broky, spustila kulometnou řeč: „Tati, slyšíš vůbec co říkáš? Jak můžeš o mamce říkat, že je někomu pro smích? Moje máma nikdy nikomu pro smích není a nebyla. Rozdává kolem sebe dobrou náladu a to je víc, než aby za každou cenu zachovávala dekórum. Proč je kolem ní pořád tolik lidí? Protože ji mají rádi. A proč ji mají rádi? Protože je taková, jaká je. I s těma pruhama na hlavě. Bez nich by to totiž nebyla ona.“
Mumijka spustila tak, že by zahanbila i vřešťana, jehož řev, jak známo, je slyšet v okruhu patnácti kilometrů. Bafla jsem ječící dítě do náruče.
„Ty si moc pusu neotevírej, holčičko, co bys beze mě byla? Kdo ti zabezpečil bezstarostný mládí? Kdo ti dával peníze? Kdo ti koupil všechny ty věci, který jsi chtěla, kdo tě živil?“
„Maminka s tatínkem,“ řekla suše Julie, „ale oni mě, myslím, chtěli…“.
„Jo ták, maminka s tatínkem! Ta tvoje maminka by nám nevydělala ani na slanou vodu! Nikdy byste se nikam nepodívaly, kdyby nebylo mě! Kdes všude byla? Kam ses podívala? O tom si ty tvoje sociální kamarádky mohly nechat jen zdát! A ty mi budeš tady něco vyprávět, že maminka s tatínkem? Ten, kdo tu vydělává prachy jsem byl vždycky já!“ bušil se v hruď Kokos.
„Mami?“ podívala se na mě Julie a bylo vidět, co si o tom myslí, „v takový firmě, kde pracuješ, taky dostáváš výplatu? Nebo ne? Nebo jim tam za to musíš platit?“
Tak tomu se říká zlej sen! A Kokos, zdá se, nemá potuchy o ceně slané vody. Je spousta věcí, o který nemá potuchy.
„Jestli máš potřebu se mnou něco řešit, tak z toho Julii vynechej,“ položila jsem mumijku do kočárku.
„Jen ať to holčička vidí, když je tak chytrá. Co já z toho života mám? Pořád jenom makám a tohle je vděk?“
Jo jo, politovat a vrazit do ruky lízátko. Tak nějak mi docházelo, že Kokos se transformoval na jiný živočišný druh. A naučte žraloka na piškoty………

*

………… „Ani tě nezajímá, jakou káru si koupili?“ znechuceně se na mě podíval Kokos, když jsem po návratu z práce odložila kabelku a moje první kroky vedly k ledničce, abych uklidila roztékající se máslo.
„A víš, že ani ne?“
Pohrdavě nakrčil nos. Znala jsem ten výraz dobře.
„Neříkej mi, že Tamara ví, jakou značku si koupili,“ ušklíbla jsem se.
„Tamara je jemná žena, od té bych to ani neočekával.“
„Připomínám ti snad něčím dřevorubce? Rostou mi vousy? Proč já bych se měla o značku jejich auta zajímat, když Tamara ne?“
„Ona výtečně Pavla reprezentuje. Té se odpouští vše.“
Ještě o tom nevěděl, ale právě do mého pomyslného poháru trpělivost kápla ta jedna pověstná kapka navíc. Nechat se ponižovat? To ani náhodou. Opravdu nejsem žádná chudinka. Jsem žena v jedněch z nejlepších let. Nemůžu říct v nejlepších, protože přibývající roky mě pořád překvapují něčím novým, co dělá můj život plnější a zajímavější. A tak kdo ví, které jsou ty nejlepší? Se soumrakem se ozvalo z ulice zakvílení brzd.
„Už jsou tady!“ radostně zvolal Kokos a s rozběhem se vrhnul se k oknu, jako by z něho chtěl skočit.
„No tomu říkám kára!“ řičel a mával z otevřeného okna s vervou trosečníka na pustém ostrově, snažícího se upoutat pozornost posádky kolem plujícího zaoceánského parníku. „Už jdeme, kamaráde, už letíme!“
Kokos okolo nového sporťáku poskakoval jako by to byla Miss Univers. Dokonce podolkem svého značkového trika vyleštil maličkou šmouhu na předním blatníku.
„Nádhera, kamaráde, nádhera.“
Auto bylo stříbrné, placaté a připomínalo mi svým tvarem sešrotovanou popelnici.
„Naskočte si, přátelé, ukážu vám, co tohle žihadlo umí,“ naparoval se Pavel.
Nasoukala jsem se dozadu k Tamaře jak do ponorky. Utěšovala jsem se, že jestli to Pavel někde roztočí a zaparkuje na sloupu veřejného osvětlení, nehrozí, že vypadnu dřív, než auto autogenem a hydraulickými nůžkami rozřežou hasiči. Pneumatiky zakvílely a kvílet nepřestávaly, dokud jsme nenajeli na dálnici. Ručička tachometru oscilovala kolem dvoustovky. Tatík v čepici za volantem muzejního kousku netušil, že se ve vedlejším pruhu za ním řítí stříbrné Pavlovo ego a rozhodl se předjet tatíka v klobouku, stojícího na plynu dýchavičného dvoutaktu za hranicí životnosti. Jako jediná záchrana se mi jevila možnost, že se vzneseme. Tamara kvičela a obavy o mé ušní bubínky upozadily obavy o život. Protože když se zabijeme, tak budu hluchá stejně. Účinnost brzd stříbrného žihadla mi vynesla žaludek do horního patra. Auto se zazmítalo a protáhlo mezi oběma tatíky tak těsně, až jim nadskočily pokrývky hlavy.
„To bylo o fous,“ frajersky pokýval Kokos, který by jak vidno ani na mučidlech nepřiznal, že má propocené i trenky.
„Ó, to bylo vzrušující!“ vzdychala Tamara, které nedocházelo, že nescházelo mnoho a mohl ji vzrušovat žár kremační pece. Pootevřela okénko a proud vzduchu jí postavil vlasy do pozoru. Přestala se lišit ode mě, které stály už nějakou tu chvíli hrůzou.
„Vzrušující! Jak taky jinak!“ Pavel díky právě prožité a přežité situace povyrostl jak rychlený salát nejen v sedačce, ale i sám ve svých očích, „v týhle káře se nám nemůže nic stát. Ta nás vytáhne z každý bryndy. No, jakej jsem, Tamarko?“
Svrběl mě jazyk, abych odpověděla místo ní a řekla sprostý slovo. Radši jsem mlčela. S tímhle chlapem do auta už nevlezu ani omylem. Pavel je prostě magor a jestli chce, tak ať se zabije sám. Já mám před sebou ještě spoustu úžasných věcí, které chci prožít. Dojeli jsme k motorestu.
„Viděls´ ty dědky? Jak vejrali, když jsem se kolem nich protáh´? Budou mít o čem na starý kolena v hospodě vyprávět,“ krájel Pavel krvavý biftek, který mi připomínal, že jsme mohli vypadat taky tak.
„Zvládnul jsi to jako pilot formule, Pájí, jsem na tebe tak pyšná!“ zavzdychala Tamara a ovinula svou útlou ručku kolem Pavlova bicepsu, získaného v potu tváře v posilovně.
„Uměla sis vybrat, holčičko,“ pochválil se Pavel, zatímco já jsem na scénu hleděla jako debílek.
„Tohle by Matylda nikdy neocenila,“ vrhl po mně Kokos pohled, kterým před dvěma lety obdařil na břehu středozemního moře vyvrhnutou chcíplou želvu.
„Nemá ocenit co, ta tvoje seriózní klasika má maximálku jako když se žebřiňák rozjede z kopce,“ hecoval ho Pavel neboť věděl, jak velice si Kokos zakládá na své drahé luxusní limuzíně. Tamaru souboj titánů nebavil a odporoučela se na toaletu, aby se pokusila rozčesat kohouta na své hlavě. Já se začala duševně připravovat na cestu zpátky.

Více informací o knize Momentálně mladá a autorce Evě Brabcové se dozvíte na jejích oficiálních webových stránkách.

Další romány této spisovatelky: Žena s. r. o., Papoušek na smetaně, Na slzy nezbyl čas, Vrakoviště lásky, Ztracené nebe, Začít znova, Baculky jsou prima, Už se o mě neboj.
Tuto knihu, Momentálně mladá, koupíte v knihkupectví, na internetových stránkách vydavatelství Eroika či s autogramem autorky na jejích webových stránkách Brabcova.com

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10