Třicet případů majora Zemana

Název knihy:
Třicet případů majora Zemana
Autoři: Miroslav Graclík, Václav Nekvapil
Nakladatelství: Omega
Vázaná vazba
Rok vydání: 2014
Počet stran: 500
Formát: 130x200 mm
Cena: 299 Kč

Seriál Třicet případů majora Zemana od svého vzniku budí silné emoce nejen v divácích, ale také v samotných tvůrcích a protagonistech. Jeho hlavní představitel Vladimír Brabec zažil nevídanou vlnu popularity i odsouzení. Osud legendárního a zároveň kontroverzního seriálu v sobě skrývá strhující příběh minulosti, se kterou se naše společnost dlouho vyrovnávala. I když se po roce 1989 dlouho nevysílal, tak jeho opětovné uvedení vzbudilo nevídané emoce a vášně.

V tak velké míře se to zatím žádnému z československých seriálů či filmů nepodařilo. Kromě sporných reakcí získal ale i řadu ocenění i prvenství. O jeho oblibě u diváků svědčí mnohdy rekordní sledovanost uváděných dílů a také stálý okruh příznivců. Major Zeman zanechal v naší společnosti výraznou stopu. Není nic poutavějšího, než si přečíst, jak toto celospolečenské stigma vznikalo a sledovat majorův osud od počátečních úvah o natočení seriálu až po současnost.

Téměř pětisetstránkovou výpravnou knihu Třicet případů majora Zemana doplňují stovky fotografií z natáčení i z jeho zákulisí. Většina z nich je zveřejněna vůbec poprvé. Třicet případů majora Zemana je třetí z řady exkluzivních knih Edice Omega, která přináší příběhy našich populárních filmů a seriálů.

O autorech knihy 

Třicet případů majora Zemana:

Autoři knihy jsou zkušení novináři a spisovatelé. Miroslav Graclík a Václav Nekvapil, kteří mají na svém kontě knižní biografie o Petru Novákovi, Ivetě Bartošové, Marii Rottrové, Marice Gombitové nebo Jiřině Švorcové, která patřila mezi nejprodávanější memoárové knížky roku 2010. Odborná porota Klubu autorů literatury faktu ocenila knihu Jiřina Švorcová osobně jako významné literární dílo Mezinárodní literární cenou Egona Erwina Kische pro rok 2010.

Ukázka z knihy Třicet případů majora Zemana:

Kdo všechno měl být Zemanem

Dlouho nebylo jasno, kdo se zhostí hlavní mužské role v seriálu. Zprvu, ještě za dob autorského tandemu Šikl – Železný, se uvažovalo o slovenském herci Štefanu Kvietikovi. Jak už ale víme, nový režisér Zemana Jiří Sequens se proti Kvietikovi ostře postavil a ten nakonec roli odmítl. Sequens od začátku uvažoval o Radoslavu Brzobohatém. Ten byl v té době nesmírně populární a byl by pro ztvárnění kriminalisty ideální. Navíc s ním měl Sequens výbornou zkušenost ze svého slavného dramatu Atentát.
K velké smůle měl ale Brzobohatý v tu dobu od soudruhů stopku kvůli svému účinkování v komediálním dramatu Všichni dobří rodáci a Kachyňově psychologickém thrilleru Ucho. Brzobohatý zkrátka dostal nálepku nežádoucího a nebylo myslitelné, aby se objevil v hlavní roli tak důležitého opusu, který neskrýval politické ambice. Bylo proto nutné hledat nového představitele a tak se jeden čas uvažovalo o tom, že by hlavního hrdinu hrál Petr Kostka. Byly s ním dokonce natočeny kamerové zkoušky a jako kriminalista se zdál ideální. S původní autorskou dvojicí Šikl – Železný dokonce natáčel v roce 1970 seriál Rozsudek. Petr Kostka byl v té době také hodně obsazovaným hercem a měl seriálu zajistit patřičnou atraktivitu. Ani zde však nedošlo k realizaci a nakonec byla role svěřena Vladimíru Brabcovi, kterému už bylo čtyřicet let.

Sequens ale na Brzobohatého »trpěl« a bylo mu moc dobře jasné, že pochroumaný filmově-kádrový profil by si mohl herec napravit účastí v seriálu a tak mu vydupal aspoň malou roli agenta Bláhy. Jenže... Oblíbený herec s ostře řezanými rysy a představitel tvrďáků se stal miláčkem diváků a ti si ho v netradiční roli záporáka oblíbili. Z provokatéra a agenta tajných služeb západu se stal sympatický zloduch. To nemohla přenést přes srdce celá řada schvalovacích pracovníků a jestliže Bláha v Honu na lišku odlétá za hranice státu, aby se v druhé desítce dílů vrátil, pak jen pro svou smrt. „Není možné, aby byl nepřítel státu diváky obdivován či dokonce oslavován,“ zuřila ideoložka a jedna ze schvalovacích instancí v Československé televizi, nám už dobře známá Dr. Milena Balášová. Bláha se měl původně objevit ve všech deseti dílech druhé série, ale v přepracované verzi scénáře ho stihla smrt rukou hlavního hrdiny už v pátém, respektive patnáctém díle. Mimochodem existuje zde jedna zajímavost, role, která Brzobohatému v očích tehdejších mocipánů tolik uškodila, totiž hlavní mužská role v trezorovém filmu Ucho, byla původně určená pro Vladimíra Brabce.

Brabec zůstal už navždy Zemanem

Hlavní role v seriálu nakonec připadla Vladimíru Brabcovi. To byl do té doby celkem neznámý herec, který za sebou měl sice řadu rolí a to jak na divadle, tak i ve filmu či v televizi, ale přesto zatím neměl štěstí na výraznou titulní roli, která by mu přinesla masovou popularitu. To se ale mělo brzy změnit. Vladimír Brabec byl v té době v angažmá Národního divadla a byl osloven z Československé televize, zda by neměl zájem o roli v nově připravovaném seriálu. „Přišel jsem k tomu ohromně jednoduše. Tak jako dnes, když mi někdo zatelefonuje, že pro mě má nabídku, tak i tenkrát mi zavolali z Československé televize z redakce brannosti a bezpečnosti,“ vzpomíná dnes po letech Vladimír Brabec. Nechal si vyložit o jakou roli jde a koho by měl hrát. Od první chvíle byl nápadem nadšen a moc se mu líbil. Vůbec si prý tehdy neuvědomoval, do jak náročného úkolu se pouští a později, když už se natáčecí mašinérie rozeběhla naplno, nemohl ze seriálu couvnout. A jak sám dnes říká, ani se mu nechtělo.

Vladimír Brabec se dodnes za roli majora Zemana nestydí a hlásí se k ní. I proto, že po pracovní stránce se nejednalo o vůbec špatnou příležitost. Pracovní kolektiv byl totiž složen z policistů, kriminalistů, odborníků, expertů a herečtí kolegové patřili ke špičce a výkvětu československého herectví. Totéž platilo i o režisérovi Jiřím Sequensovi, se kterým se prý Brabcovi spolupracovalo na výbornou. Pro herce šlo tedy o výbornou příležitost k realizování se po profesní stránce a tak hlavnímu představiteli nevadilo vstávat v šest hodin ráno a večer chodit domů kolem osmé. Tak to šlo den za dnem. Tato námaha ale byla vykompenzována vstřícným přístupem režisérovým.
Vladimír Brabec byl totiž zkušeným hercem, i když ne tím nejslavnějším.

Herecké řemeslo ale zvládal s fortelem starých bardů a když odcházel na plac, měl na svou postavu herecký názor. Díky tomu mohl od režiséra požadovat drobné změny ve scénáři, nebo zásahy do připravovaných scén tak, aby lépe vynikl charakter Honzy Zemana. Když režisér Sequens poznal, že změny, které Brabec požaduje nejsou jen brbláním hvězdičky s manýry, ale skutečně slouží k dobru celého seriálu, vycházel Brabcovi s jeho změnami vstříct. A to kolikrát šlo o zásahy, jenž poněkud umravňovaly politickou okázalost seriálu.

Spolupráce na seriálu ale nebyla jen růžovou selankou, právě naopak. Kromě velké dřiny to Vladimíru Brabcovi přineslo i jeden nepříjemný vedlejší efekt. Jednou provždy si ho do paměti vryly miliony diváků jako majora Zemana a v jakékoliv jiné roli pro ně byl nestravitelný. Byl však několikrát varován předem a to i svými kolegy a kamarády. „Já byl tehdy rád, že jsem měl práci, ale je pravda, že už za bolševika mě ten seriál zničil. Strčili si mě do jednoho šuplete a nedostával jsem role, které bych normálně dostával a hrál, kdybych ho nedělal,“ mentoroval po letech Vladimír Brabec. Ten po majoru Zemanovi dostával jen nevýrazné roličky, například v pohádkách a to ještě těch televizních, filmaři na něj doslova zanevřeli. Byl až příliš spojený s jednou rolí. Stalo se mu tak to, co se děje hercům běžně i dnes, například v zámoří. Zkrátka když si diváci zvyknou na svého hrdinu v nějaké hlavní úloze, tak už jen velmi těžko snášejí pohled na to, hraje-li jinou úlohu. Totéž se stalo představitelům v populárním seriálu M*A*S*H*, Nemocnice Chicago Hope, nebo Přátelé.

Kromě toho, že nedostával Brabec role, které by mu jinak náležely, byl u značné části národa v nelibosti, že ztvárnil hlavního hrdinu, který byl příkladným komunistou a ještě k tomu policajtem. To mu svého času nemohli odpustit pravicově orientovaní voliči, kterým vadilo, že se zapletl s komunistickým režimem. Situace se ale výrazně nezměnila ani po sametové revoluci v roce 1989, to byl zase v nemilosti u levicově orientovaných spoluobčanů, kterým vadilo, že se Brabec hrdě k seriálu nehlásí, a že podle různých nepravdivých fám, měl dostat za komunistů zdarma byt a údajně si žil jako prase v žitě. V očích komunistů vlastně zradil myšlenku, pro kterou horoval na filmovém plátně. Zkrátka hanobící anonymy si našly cestu do poštovní schránky známého herce za každého režimu.

Kdo ale na »svého majora« nedal dopustit, to byli řadoví policisté a příslušníci policejního sboru. Vladimíru Brabcovi se tak stávalo totéž, co ostatním jeho hereckým kolegům, kteří kdy ztvárnili roli, se kterou se mohl obyčejný člověk ztotožnit. Znát to bylo například při dopravních kontrolách, kdy se nesetkal s jedinou negativní reakcí. Policisté ho zkrátka brali jako jednoho z nich a pokutu třeba za rychlejší jízdu mu prostě odpustili. Žádnou jinou protekci nezaznamenával, i když měl svého zelináře a řezníka. „Jenže jsem za nimi nemohl ani zajít, když jsem byl většinu času na natáčení nebo v divadle. Chodila manželka a tu si se mnou nikdo nespojoval. Ovšemže, když jsem vyrazil na nákup já, dostal jsem podpultové tropické ovoce, lepší kousek masa,“ přiznává Brabec.

Co je paradoxní a zajímavé, tak přestože byl seriál ideologickou perlou tehdejšího režimu, Vladimír Brabec nebyl členem Komunistické strany Československa a dokonce na něj v tomto ohledu ani nebyly vyvíjené tlaky. A to bylo s podivem, nejen proto, že hrál v seriálu, který velebil komunistickou státní policii, ale i proto, že byl hercem Národního divadla, tedy výkladní skříně socialistického herectví. A aby toho nebylo málo, tak kromě výše popsaného dokonce Brabec absentoval v lednu 1977 při podpisu takzvané Anticharty, což bylo provolání československých výborů uměleckých svazů Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru, které vyjadřovalo loajalitu komunistickému režimu a podepsali ho skoro všichni významní umělci té doby včetně Jana Wericha. Ne však Vladimír Brabec, ten byl v té době s kamarádem na rybách.

Knihu Třicet případů majora Zemana koupíte v knihkupectví a na internetové stránce nakladatelství Omega.