Tváře noci

Název: Tváře noci
Autor: Corrie Jackson
Překlad: Monika Pavlisová
Nakladatelství: Mystery Press
Rok vydání:  28.2. 2018
Formát: 145x205 mm
Vazba: vázaná s přebalem
Počet stran: 368 stran
Cena: 297 Kč

Hlavní hrdinku románu, kdysi špičkovou novinářku Sophii Kentovou, přivede smrt jejího bratra takřka až na samotné dno. Pak ale dostane druhou šanci coby reportérka krimi rubriky deníku London Herald, díky čemuž se seznámí s ruskou modelkou Natalijí.

Když je následně dívka těsně před zahájením londýnského Týdne módy brutálně zavražděna, rozhodne se Sophie vypátrat jejího vraha a přitom objeví odvrácenou tvář modelingu, kterou ovládají drogy, prostituce, vydírání a ničivá tajemství.

Americká spisovatelka Corrie Jacksonová vytvořila silnou, přesto zranitelnou hrdinku, a napsala brilantní krimi thriller, temný, znepokojivý, patřičně napínavý a přitom naprosto realistický. A nakladatelství Mystery Press (www.mysterypress.cz) už chystá druhý případ Sophie Kentové nazvaný Dokonalá oběť.

Anotace knihy Tváře noci:

Sophii Kentové se díky píli a houževnatosti podařilo vypracovat mezi elitu novinářské branže. Avšak v den, kdy zemřel její mladší bratr, se Sophiin soukromý i profesní život rozpadl na kusy.

Zatímco se snaží přežít další den, rozhodne se – nyní coby reportérka krimi rubriky London Heraldu – vyzpovídat svědky brutální vraždy malého chlapce. Přitom se seznámí s vyděšenou ruskou modelkou Natalijí, která ví evidentně víc, než je ochotná Sophii prozradit.

Když je potom v předvečer londýnského Týdne módy v luxusním hotelu nalezeno Natalijino zohavené tělo, Sophie si bolestně uvědomuje, že mohla děsivému činu zabránit. Sžíraná pocitem viny se po hlavě vrhá do zářivého, ale krutého módního světa, jehož odvrácenou tvář ovládají drogy, ničivá tajemství, prostituce a vydírání.

Stopy vedou Sophii k překvapivému zjištění, že klíč k nalezení pachatele leží hluboko v minulosti, ve dvacet let starém případu vraždy jiné dívky. A nevypočitatelný, sadistický vrah zatím vyčkává, aby mohl udeřit znovu…

Ukázka z knihy Tváře noci:

Třpytivý mráz nabílil trávu, která mi křupala pod nohama, když jsem obcházela policejní pásku, abych se dostala blíž. Odštípnutý kus sekery se leskl v namodralém zimním světle. Zbytek byl zaseknutý v hlavě toho chlapce. Na dřevěném topůrku byla vyražená značka, ale nemohla jsem to slovo přečíst. Vytáhnu ho později z fotek. Je to detail, který ráda použiju.
Zhluboka jsem se nadechla a zamrkala jsem, když mi arkticky chladný vzduch vnikl do plic. Bylo děsivé ticho. Zrovna jsme s fotografem číhali ve vedlejší ulici před domem, ve kterém bydlel svědek jedné loupeže, když vtom se rozječely sirény. Běželi jsme za modrými světly, takže jsme k činžáku na Milton Way dorazili jen o pár vteřin později než policie. Takový náskok znamenal, že kriminalisté teprve začínali s ohledáváním těla. Tedy ne že by příčina smrti byla nejasná.
„Kristepane.“ Hlas Neda Masona zněl tiše a jakoby z dálky, i když u mě stál tak blízko, že jsem cítila jeho poslední cigaretu.
„To je sekera?“

Nečekal na odpověď. Zběsilé cvakání jeho fotoaparátu mi jasně prozradilo, že se Ned dal dohromady. Bylo zásadní, aby zachytil detaily. Vyhrnutá nohavice odhalující hubené černé lýtko. Okopaná bota ležící vedle něj. Chomáč vlasů uprostřed rozsekané rudé kaše. Zabloudila jsem očima k tmavě modré parce. V hlavě mi naskočila vzpomínka, ale zahnala jsem ji a soustředila se na rozpřažené chlapecké ruce. Konečky prstů se pořád zarývaly do bělavé trávy, po které se snažil odplazit pryč.
Ned se vedle mě pohnul a zašeptal: „Blíží se kavalerie.“
Policista ze zásahové jednotky, kterého jsem nepoznávala, se k nám kolébavou chůzí a s plachtou v podpaží blížil.
„Můžete mi o tom dítěti něco říct?“
Vrhl na mě podezřívavý pohled. „A vy jste?“
Zvedla jsem novinářskou průkazku a napřáhla ruku v rukavici. „Sophie Kentová, London Herald.“
„Dobře, Sophie Kentová, jestli najdete něco, co by připomínalo tvář a umožňovalo identifikaci, řeknu o tom šéfovi.“

Vytáhla jsem poznámkový blok, i když mi jeho výraz dával jasně najevo, že je to ztráta času. „Víte, kdo ho našel? Nebo jak je tu dlouho?“
Policista přehodil přes tělo plachtu a sklonil se, aby ji vyrovnal. Maličko zaváhal na konci, kde byla sekera. Když se znovu narovnal, byl jeho poďobaný obličej o odstín bělejší.
„Pardon, zlato, máme přísné rozkazy nebratříčkovat se s vaší partou. Což je ovšem škoda. Nevadilo by mi bratříčkovat se zrovna s váma.“ Jeho tenké rty se protáhly do úšklebku, který ale ne¬ skryl pevně stisknuté čelisti. Jeho poznámku jsem ignorovala. Napětí se tu dalo krájet a byl k tomu dobrý důvod. Tohle bylo něco, čemu můj šéf říkal „kurva důležitá vražda“. Byl to už dvacátý teenager, kterého zabili ode dne, kdy policejní komisař veřejně vyhlásil politiku tvrdého potírání pouliční zločinnosti v Londýně. To bylo před devíti měsíci. Tenhle kluk se stane synonymem jejich neschopnosti. Není divu, že nechtějí mluvit.
Policista oddusal zpátky k řadě policejních aut a jeho boty zanechávaly na zmrzlé zemi pás smaragdových otisků.

Ned vedle mě prohlížel displej fotoaparátu a pak zavrčel: „Mám párkrát tělo, párkrát sekeru. Co ještě potřebujeme?“
Podívala jsem se na klukovu parku, na zlatý kroužek, který zdobil rukáv. Pevně jsem zavřela oči, když mi v mysli probleskla ta samá parka – ale tahle byla oblečená na hubeném bílém chlapci se stříbřitě blond vlasy.
Zhluboka jsem se nadechla a donutila svůj hlas znít klidně. „Sežeň pár záběrů davu. Truchlících. Za chvíli začnou nosit květiny. Pár detailů osobních vzkazů. Cokoli, co bude vyprávět jeho příběh.“ Tenhle kluk se klidně může stát symbolem ochabující moci metropolitní policie, ale ať se propadnu, jestli se stane pouhým číslem ve statistice.
Ned předstíral, že si mého vnitřního boje nevšímá. Posuzoval scénu mazanýma šedýma očima. „Asi sotva vaše běžná pouliční vražda, co?“
Odkašlala jsem si, párkrát jsem přešlápla, abych se zahřála, a podívala jsem se na zelenou plátěnou aktovku, která byla pohozená vedle těla a jejíž obsah se vysypal. Plastová krabička na oběd ležela hned vedle zohýbaného výtisku Romea a Julie. Obálka učebnice bio¬ logie povlávala ve větru. „Byl malý. Šel domů ze školy, chudák.“
Hlas se mi zlomil. Tentokrát se na mě Ned podíval.
„Jste v pohodě?“

Upřela jsem pohled na tmavnoucí oblohu. „Dobrý.“
Ned se zastavil a přehodil si popruh od fotoaparátu kolem krku. „Přijdu za vámi, až skončím.“
Sledovala jsem ho, jak se prodírá davem jako boxer uprostřed dlouhé řady prohraných mačů. Ve čtyřiašedesáti byl Ned výrazně starší než průměrný fotograf kriminální rubriky, ale co mu chybělo v technických detailech, doháněl zkušenostmi. Možná už se chystal do salonku „Čekárny na nebe“, jak tomu říkal, ovšem já jsem ani na jedinou vteřinu nepochybovala o tom, že přinese fotku za milion liber.

V dálce se ve vzduchu ozvalo monotónní hučení zpravodajské helikoptéry. S bušícím srdcem jsem sledovala chaos, který vznikl. Svědkové se shlukovali do skupin, tiskli se jeden k druhému a oči jim tančily v blikajícím světle. Reportéři a zpravodajské týmy pobíhali kolem nich jako rozrušené veverky. Jestli se k nim přidám, dostanu jen to samé co oni. Musím na to jinak.
Rozhlédla jsem se po věžácích kolem. K vraždě došlo za řadou zaparkovaných aut na travnaté pustině před domem. Nejlepší výhled musel být ze třetího patra napravo. Doběhla jsem ke schodišti a brala schody po dvou. Cestou jsem se vyhýbala použitým kondomům a prázdným krabicím z Burger Kingu. Nahoře jsem se zastavila, abych popadla dech. Do nosu mi pronikl kyselý pach moči.

Tuto knihu Tváře noci koupíte v knihkupectví a na internetových stránkách nakladatelství Mystery Press.