Balet je vlastně strašně nespravedlivý

Tereza Podařilová (35) sbírá v posledních letech na divadelních prknech jeden úspěch za druhým. O svém životě s baletem se rozvyprávěla také v novém časosběrném dokumentu Martina Kubaly Jeden rok s primabalerínou, který odvysílá Česká televize v sobotu 1. 9. ve 21:25 na programu ČT 2.

Rozhovor s primabalerínou Národního divadla Terezou Podařilovou:

Jak jste se dostala k baletu?
Tereza Podařilová: K baletu mě přivedla maminčina fotografie, kterou jsem jako malá našla. Maminka totiž v dětství asi rok dělala balet. V první třídě chodila moje spolužačka do baletu a to už jsem věděla, že chci stát na baletních špičkách se sukýnkou jako moje maminka na té fotce. Současně s baletem jsem se začala věnovat i akrobacii, ale pak jsem zjistila, že akrobacie a balet nejdou moc dohromady. Musela jsem si vybrat a vyhrál balet.

Jaký byl váš nejsilnější moment na jevišti?
Tereza Podařilová: Silných momentů bylo určitě moc a moc. Představení to je prostě moje droga, vlastně už i každá klaněčka je pro mě silný zážitek. Když člověk prožije silný taneční příběh, dá ze sebe maximum a při potlesku se postupně vrací a proměňuje sám v sebe, tak to jsou vždy asi ty nejsilnější a nejkrásnější momenty.

Měla jste nějaký baletní vzor?
Tereza Podařilová: Chodila jsem se dívat do divadla na tanečníky, kteří byli tenkrát hvězdami. Z každého jsem se snažila něco vzít a inspirovat se. Těch jmen je opravdu mnoho a nerada bych na někoho zapomněla, ale připomeňme například Míšu Černou, Hanu Vláčilovou, Martu Drottnerovou, Honzu Kadlece, Pavla Ždichynce, Lubomíra Kafku nebo Vlastimila Harapese, se kterým jsem si vždycky chtěla zatančit.

Povedlo se vám to?
Tereza Podařilová: Nějaký kšeftík jsme spolu měli, takže se mi moje přání v podstatě splnilo.

Umíte oddělit profesi od soukromí?
Tereza Podařilová: Moje soukromí se přizpůsobuje divadlu, protože balet je časově hodně náročný. Je obtížné tyhle dvě věci skloubit, ale myslím, že se mi to daří.

Co pro vás znamená rodina?
Tereza Podařilová: Znamená pro mě hodně. Rodiče mě vždycky ve všem úžasně podporovali. Když zjistili, že chci být baletka a že to není jenom dětský sen, tak mi vytvořili výborné zázemí. Je důležité, aby měl člověk oporu a měl se kam vracet. V profesi se může přihodit cokoliv a rodina je základ.

Zanedlouho vám bude pětatřicet. Přemýšlíte o dětech?
Tereza Podařilová: Určitě. Ale nejsem typ člověka, který moc plánuje. Takže uvidíme….

Co vás po náročných trénincích nejvíc bolí?
Tereza Podařilová: Všeobecně tanečníky nejvíce bolí záda. Nejtěžší je právě tohle období, kdy se rozcvičujeme po prázdninách. Měli jsme necelé dva měsíce volno. Teď jsme nastoupili do práce a začínáme se zase dostávat do formy. Protahování a posilování dá člověku zabrat. Takže tělo bolí nejvíc asi teď a nebo před premiérou, když se dokola provádějí a opakují určité pasáže, pózy nebo vazby, které se musíme naučit.

Co považujete za svůj největší úspěch?
Tereza Podařilová: Například to, že ještě pořád ráda tančím (smích).

S baletem jste začala už jako malá holka, neměla jste pocit, že vám tancování ukradlo dětství?
Tereza Podařilová: Určitě jsem neměla ten pocit. Vždycky jsem si myslela, že jsem na tom naopak lépe než ostatní. Zatímco jiné děti běhaly jen tak venku, já jsem měla koníček, který mě bavil. Vlastně jsem už tehdy měla jakýsi životní cíl, aniž bych to tušila.

Nastal někdy okamžik, kdy jste balet chtěla pověsit na hřebík?
Tereza Podařilová: Určitě takové okamžiky přišly a velmi dobře si je pamatuji. Bylo to v době, když jsem se poprvé setkala s nespravedlností. Teprve pak jsem zjistila, že nespravedlnost není jen součást baletu, ale i běžného života a začala jsem brát i tyto nepříjemné záležitosti s nadhledem. Navíc jsem také zjistila, že balet není sport, kde se dá změřit, kdo je lepší a kdo je horší. Když člověk doběhne jako první za cílovou čáru, tak už mu vítězství nikdo nevezme. U baletu je to jinak. Technická pravidla jsou sice daná, ale každý se na to může dívat jinak.

Můžete si vybírat taneční partnery do obsazení inscenace?
Tereza Podařilová: Většinou když přijede nějaký choreograf, tak nám přiřadí partnera. Pár by měl k sobě ladit, měl by se nějakým způsobem doplňovat a měl by být na stejně vysoké úrovni. Čím více se k sobě dva tanečníci hodí, tím je potom ten výsledný dojem lepší.

Zdají se vám taneční sny?
Tereza Podařilová: Někdy se mi zdá, že nestíhám představení. Zdá se mi, že mám nějakou roli, která v podstatě ani neexistuje, a já se nestíhám obléknout a doběhnout na jeviště. Pak se mi také zdálo, že jsem otočila strašně moc piruet. Odrazila jsem se a pořád jsem se točila, točila a točila. Ale to byl docela příjemný sen.

Co děláte ve chvíli, když vám docházejí síly?
Tereza Podařilová: Snažím se průběžně relaxovat s manželem a rodinou. Ráda si také vybavuji hezké okamžiky z minulosti. Hodně mi pomáhá i hudba.

Co posloucháte nejraději?
Tereza Podařilová: Když hraji v nějakém představení, vždycky se do té hudby ponořím. Moc si to neuvědomuji, ale po chvíli se přistihnu, že si ji zpívám. Jinak ale nemám vyhraněný styl. Pustím si třeba Stinga, Mobyho nebo skupinu Queen.

Musíte si hlídat jídelníček?
Tereza Podařilová: Přes sezonu ne, protože ten zápřah je tak veliký, že se vůbec nemusíme hlídat. Před představením se snažím nejíst maso. Když člověk pracuje, tak zase ani velkou chuť k jídlu nemá.

Uměla byste si představit život bez divadla?
Tereza Podařilová: Na jedné straně ne, protože žiji divadlem už strašně dlouho. Na druhé straně ale vím, že se může stát cokoliv a člověk musí být připraven na všechno.

Nechtěla jste životního partnera ze stejného oboru. Čím je váš manžel?
Tereza Podařilová: Je ředitel realitní kanceláře. Partnera z baletu už bych nechtěla. Jednou jsem si to zkusila a úplně mi to stačilo. Jinak je u nás ale hodně párů, kteří spolu žijí. Myslím si ale, že je to potom takový podivný propletenec práce a soukromí. Líbí se mi, když si můžu s manželem vyjet třeba na motorce. Vždycky se dostanu mezi úplně jiné lidi, vyčistím si hlavu a taky mám pocit, že stojím nohama na zemi.

Co vás dokáže spolehlivě rozplakat?
Tereza Podařilová: Stoprocentně zabírají romantické filmy. Poslední dobou jsem se přistihla, že pláču čím dál častěji. Asi je to tím, že stárnu.

Jak zvládáte stresy před premiérou?
Tereza Podařilová: Snažím se obklopovat lidmi, kteří ve mně stres nevzbuzují. Ideální je, když vás podpoří váš taneční partner. Není to ale vždycky pravidlem. Už jsem taky zažila, že po sobě partneři házeli židle. No a před premiérou je nejlepší koncentrovat se jenom na svůj úkol.

Je pro vás větší adrenalin balet nebo rychlá jízda na motorce?
Tereza Podařilová: Je to úplně něco jiného. Jsem puntičkář. Zatímco v baletu mám všechno pod kontrolou a vládnu sama sobě, na motorce se jenom držím a užívám si to.

Jsou mezi baletkami kuřačky?
Tereza Podařilová: Samozřejmě. Než jsem nastoupila do divadla, tak byl dokonce trend, že všechny baletky kouřily. Mám pocit, že dneska se mladé generaci tenhle trend zase líbí.

Už ve svém jméně máte vlastně zakódovaný úspěch. Jak se vyrovnáváte s tím, když se vám něco nedaří?
Tereza Podařilová: Mám na sebe vztek. Vždycky si říkám, že každý nezdar mě zase někam posune. Člověk se musí pořad učit a pořád musí za něčím jít, aby ho ten život vůbec bavil. Každý nezdar se snažím otočit a vzít si z něho něco pozitivního.

Kdybyste měla odradit mladé holky, které chtějí dělat balet, co byste jím řekla?
Tereza Podařilová: Že se balet nedá dělat pro peníze, ale musí se dělat z lásky. Hrozně důležité jsou nejenom dispozice, ale i talent. Navíc je balet strašně nespravedlivý v tom, že skončí brzy. Člověk je ještě relativně mladý a najednou nemá zaměstnání. Dřív byly alespoň baletní důchody. Dneska už člověk jenom dostane kytičku a řekne se mu nashledanou.

Už jste přemýšlela, co budete dělat, až jednou přestanete tančit?
Tereza Podařilová: Děláme vlastní autorské projekty s akademickým malířem Honzou Kunovským. Baví mě hrát si s kostýmy, světlem i pohybem a zároveň svobodně vyjadřovat svoje myšlenky. Určitě by mě i bavilo učit a předávat své zkušenosti dál.

Jaký máte vztah k Národnímu divadlu?
Tereza Podařilová: Budí ve mně pokoru. Vždycky, když mám představení v Národním, je to pro mě svátek. Je to naprosto jiné, než když mám představení ve Stavovském divadle. I když každé z nich má své kouzlo a specifickou vůni. Jako malá holka jsem chodila do baletní přípravky v nynější Státní opeře a dodnes si pamatuji tu úžasnou vůni, když jsem procházela kolem rekvizitárny.

Máte nějakou vysněnou roli, kterou jste si ještě nestihla zatančit?
Tereza Podařilová: Určitě by se nějaká našla, ale asi nejvíce mě v současné době zajímá, se kterými tvůrci bych se chtěla setkat, spolupracovat a v jakých choreografiích tančit. Například mě fascinují osobnosti, jako jsou Keneth McMillan, Mats Ek, Maurice Béjart a další.

Na kterou roli se v nadcházející sezóně nejvíce těšíte?
Tereza Podařilová: Momentálně mám nejradši Taťánu v Oněginovi. A taky se těším na nové role, které mě zase posunou o kousek dál.

Změnily vás nějak vaše úspěchy?
Tereza Podařilová: Myslím si, že jsem se ve své podstatě nezměnila. Každý úspěch je svým způsobem velký závazek, který si musíte umět obhájit. S přibývajícími zkušenostmi si to tancování už dneska mnohem více užívám.

Jak by vypadal ideální volný den podle vašich představ?
Tereza Podařilová: Těch jsem zažila o prázdninách hned několik. Válela jsem se tři týdny v Řecku u moře ve stínu a přečetla spoustu knížek.

Kde nejdál jste byla s manželem na motorce?
Tereza Podařilová: V Řecku. Jenom týden jsme cestovali přes Černou horu a Albánii, než nám začala ta „opravdová“ dovolená. Moc bych to ale nedoporučovala. Silnice v Albánii nebyly zrovna ideální pro naši silniční motorku.

Co vás čeká v nadcházející sezóně?
Tereza Podařilová: Už v tomto měsíci mě čeká nová premiéra s názvem Česká baletní symfonie, kde tančím v choreografii Jiřího Kyliána. Následovat budou nějaké zájezdy do zahraničí, další projekty a vernisážové happeningy s akademickým malířem Janem Kunovským. V dalším roce se těším na dvě velké baletní premiéry Sylfida/ Napoli a Layers/ Carmen.

Rozhovor připravil: Jiří Nedvídek

Chytrá Žena.cz