Aneta Langerová - „Poslední dva roky jsem neproflákala“

Představovala jsem si, že napíšu třeba jednu nebo dvě písničky. Neměla jsem pocit, že bych dokázala složit větší část desky – vždyť jsem to nikdy předtím ani nezkusila. Že se tak stalo, na tom má největší zásluhu Michal Hrůza, který mě ke skládání doslova dokopal a nepustil mě od papíru, dokud jsem nedokončila první písničku. A mě to najednou chytlo. Dostala jsem se do stavu jakési euforie a začala psát a pak přišlo takové uvolnění, kdy jsem se nestyděla za to, co jsem vytvořila, naopak jsem se cítila hrozně dobře.
Písně se postupně dávaly dohromady, až jsem najednou zjistila, že většina pochází z mé ruky. To je hrozně příjemný pocit.

Většinou vznikla nejdřív hudba a až později text. Nejdřív jsem zkoušela psát sama, a když mi to nešlo, snažila jsem se slova někomu zadat. Když se mi ale podařilo vytvořit text třeba za den, bylo to hrozně motivující a pomáhalo mi i to, že mě Michal i celá kapela v psaní hodně podporovali.

Určitě text. Slova jsou záludná a já mám ještě navíc netalent na češtinu Oproti tomu muzika je pro mě přirozená věc, sednu si ke kytaře nebo klávesám a prostě začnu hrát.

Vlastní slova si člověk dává přímo do úst, kdežto ta cizí si nejdřív přečte a pak je teprve zpívá. Nezasvěcení to asi nepoznají, ale lidi, kteří vědí, co jsem napsala, mi říkají, že je to slyšet.

Od začátku jsem si přála, abych většinu věcí složila s Michalem Hrůzou nebo s a.m. almelou, protože si s nimi rozumím a vím, že mají obrovskou slovní zásobu. Ale s Michalem to nakonec nevyšlo tak, jak jsem si původně představovala, protože on začal dělat svoji desku a neměl už tolik času. O text na jednu rychlejší a veselejší písničku jsem poprosila Lukáše z Letů Mimo. Na jinou píseň mě napadl Robert Nebřenský, protože se mi zdálo, že by se na ni právě jeho slova hodila, a vyšlo to, což je to super. Jednu věc mi také pomohl dokončit a.m. almela.

Lidi mi pořád opakovali: musíš vědět, o čem mají ty písničky být. Ale když člověk nepíše, tak to prostě neví. Až když jsem začala skládat, rozhodla jsem se, že to musím přestat řešit, protože jsem na to myslela tolik, že mě to zasekávalo. Říkala jsem si, tohle téma je hloupý a tohle taky, a nakonec mi nic nezbylo. Ale toho se člověk při psaní postupně zbaví. V každém případě je to spíš činnost tady a teď než plánování dopředu, o čem budu psát. Pro mě je nejzásadnější člověk, obsah každodenního života, co na člověka přichází, co od něj odchází, co prožívá. O tom ta deska je.

Až do chvíle, než jsem začala psát kredity na desku, jsem si říkala, co jsem celou dobu dělala, protože je to taková nehmotná práce, která není okamžitě vidět. Ale když jsem si zpětně celý proces uvědomovala, říkala jsem si, že jsem ty dva roky asi neproflákala.

Do určité míry ano, ale ne se vším všudy. Lidi, kteří mě mají rádi, podporují mě a chodí na koncerty, pro mě znamenají úplně nejvíc. Udělají si čas, přijdou a neřeší, co bych mohla udělat líp, ale přijmou to tak, jak to je. Jsou trpěliví. Stejně tak se snažím chovat já k nim, snažím se jim ukázat zákulisí, zasvětit je do procesu vzniku mojí muziky, ale ne v tom negativním smyslu, že je to strašná práce, ale naopak v tom pozitivním: že žiju v tom, v čem chci žít, a je mi tam dobře. Myslím si, že to může být motivující – koneckonců i všechny moje písničky mají v sobě naději. Doufám, že ji tam lidi najdou.

Klip bude mít nejdřív první singl Malá mořská víla, ale otázka je, s kým ho natočím. Honza mi nestále říká, ať si ho natočím sama . Ale teď mi doporučil také Sašu Šurkalu, tak uvidíme. Honza mě hrozně podporuje v samostatnosti, vždycky šťouchne, já se za tím rozběhnu a jsem z toho nadšená.

Přesně tak to beru. Bohužel jsem někdy až příliš velký prudič, ale prostě neřeším, co na to kdo říká nebo říkat bude, jdu si za svým a lidi kolem mě se naštěstí snaží moji představu naplnit.

Mělo by proběhnout v září a v říjnu po České a Slovenské republice. V létě vystoupím na festivalech České hrady a na dvou festivalech na Slovensku.