Únorový Českopis – zajímavé informace z celé České republiky

ČESKPIS

Populární měsíčník o České republice

Aktuální číslo 2 / 2008
vychází 28.1.2008
Cena jen 38 Kč
K dostání v běžné novinové síti.

Jedinečný měsíčník pro všechny aktivní a zvídavé Čechy, Moravany a Slezany.

Časopis pro vyznavače aktivního trávení volného času a zdravého životního stylu ve snadno dostupných a časově i finančně nenáročných lokalitách.

Jedinečné zážitkové čtení plné praktických informací o českých, moravských a slezských zajímavostech, přírodě, památkách, městech, osobnostech, tradicích, kvalitních službách, aktivní dovolené pro celou rodinu, turistických možnostech, sportu a zábavě i kuriozitách a nej...

Magazín pro ty, kteří mají rádi Českou republiku
a chtějí se o ní pravidelně dovídat víc.

Cheb (a jeho špalíček)

Bezesporu jde o jedno z nejvýznamnějších a také nejkrásnějších měst na západě Čech. Starobylý Špalíček je nejen jeho symbolem a také nejznámější turistickou památkou. To by samo o sobě stačilo na zajímavý článek, ale já jsem tuto turistickou atrakci s dovolením použil i jako základnu pro osobní průzkum toho, čemu současní filozofové stále častěji říkají mediální civilizace. Když se rozhlédnete po chebském náměstí, může na první pohled těsně na sebe nalepená skupina domů vypadat nepatřičně, dokonce bizarně. Když ale přicházíte blíž, začne vás Špalíček vtahovat do své aury. Komplex jedenácti těsně na sebe nalepených kupeckých domů rozdělených úzkou Kramářskou uličkou je chebskou vzpomínkou na minulost, která sahá až do 13. století. Již tehdy jsou zmiňovány kramářské budovy a masné krámy, které jsou s největší pravděpodobností pozůstatkem ještě starobylejší původní zástavby, kterou zničil požár v roce 1270. A tady někde se nachází hranice mezi realitou a realitou mediální. Podívat se na turisticky atraktivní Cheb můžete totiž buď jako obyčejný turista anebo jako novinář, přijíždějící pracovně – zrostředkovávající zážitky pro čtenáře či diváky... „Své zvláštní jméno získal Špalíček, proto, že se těch jedenáct domů skutečně podobá Špalíčku. Domy jsou tak natěsnané proto, že v dřívějších dobách bylo málo místa a bylo drahé, tak se stavba hnala spíše do výšky", říkal objektu kamery televizního štábu, se kterým jsem přijel, starosta Chebu MUDr. Jan Svoboda. Poté se vydáváme přímo do útrob Špalíčku navštívit jeho obyvatele – umělce a umělecké řemeslníky. Jako první nás ve svém podkrovním ateliéru přivítal malíř a výtvarník Jiří Černý. Po zdech měl rozvěšená plátna, stůl okupovaly štětce a barvy a atmosféra prosycená vůní terpentýnu... „Ateliér ve Špalíčku má svoje kouzlo, svojí atmosféru, protože se nachází ve čtvrtém patře a je takovej tajuplnej. Jedinej nedostatek je, že právě pro to podkroví jsou tady malá okénka a musím vždycky při malování řešit dostatečné osvětlení. A ještě jedna věc, která mě omezuje je velikost dveří. Ta omezuje formáty.“ Další obyvatel Špalíčku, kterého jsme navštívili, byl houslař Jiří Pátek. Zastihli jsme jej přímo v dílně, v plné práci, opásaného koženou zástěrou a s rozpracovanými houslemi v rukou: "Když jsem se rozhodl pořídit si tu ateliér, lákalo mě na Špalíčku nejvíc to, že je to v historickém jádru Chebu a je to takový symbol města," vyprávěl s pohledem na housle. Vedle dílny má krásně zařízený pokoj, ze kterého se line podmanivá barokní hudba, jež starobylé interiéry rozeznívá jako za dob největší slávy Špalíčku.

Hora Borečský vrch

Kopec, který se se svými 446 m nadmořské výšky krčí v sousedství kopců vyšších o sto i více metrů, jakými jsou Lovoš (570 m), Ostrý (553) nebo o něco vzdálenější Milešovka - nejvyšší hora Českého středohoří (837 m), nabízí nejedno překvapení. Boreč není na první pohled ničím nápadný a mnoho lidí ho proto míjí bez většího zájmu. Přesto stojí za pozornost, a nejen kvůli tomu, že byl již v roce 1951 vyhlášen národní přírodní památkou. Motivem vyhlášení byla ochrana rostlinných společenstev teplých strání, skal a hájů na znělcovém podloží a především tzv. ventaroly. Tento neobvyklý název pochází z latinského slova ventus znamenajícího vítr. Nemusíme však mít obavu, že nás po zdolání vrcholu odnese nenadálý poryv větru, nedaleko najdeme podstatně větrnější kopec, kterým je výše zmíněná Milešovka. Vítr hraje v tomto případě trochu jinou roli - termínem ventaroly se označují úniky teplého vzduchu v zimním období. Jev si samozřejmě můžeme vysvětlovat tak, že pekelníkům je v pekle zima, a tak si přitápějí pod kotlem. Ale abychom pochopili racionální podstatu tohoto zvláštního jevu, musíme si říct, že Boreč je fonolitový kopec. Fonolit je vulkanická jemnozrnná hornina s deskovitým rozpadem, která svůj krásný český název znělec získala díky tomu, že při poklepu kladívkem vydává charakteristický zvonivý zvuk. Podobně jako další okolní znělcové a čedičové vrchy je i Boreč postižen mrazovým zvětráváním, které vytvořilo v tomto případě pod vrcholem hluboké rozsedliny, do kterých napadaly další větší kusy skal. Postupně se tak vytvořily mezi napadanými balvany rozsáhlé systémy dutin, jimiž je protkán celý vrch od úpatí k temeni. Přirozeným procesem dalšího rozpadání se ve svrchních partiích hornina přetvořila na půdu, která celý puklinový systém zakryla.

Janské Lázně

Je zajímavé, že podobně jako u jiných českých léčivých pramenů, jsou i zdejší krkonošské prameny opředeny prastarou pověstí. Podle jedné z nich, kterou zapsal trutnovský kronikář Hűttel, mělo k objevení léčivého pramene dojít již v roce 1006 zbrojnošem Janem. Ten, žíznivý a znavený dlouhým lovem v těžko prostupných lesích pod horami, se oddělil od lovecké společnosti, aby si našel místo k odpočinku a osvěžení. Náhle ho upoutala nevelká tůňka. Ponořil do ní ruku a s překvapením zjistil, že voda je teplá. Neváhal, odložil šat a vykoupal se. Z lázně vystoupil zcela osvěžen. Pravdou je to, že ve starých zápisech po roce 1500 se nacházejí zmínky o pramenech v místech dnešních lázní. Nedlouho poté i o kapli či kostelíku v jejich blízkosti. V roce 1568 se konečně píše i o lázeňských hostech. Od počátku 17. st. víme, že mají k dispozici hostinec. Vlastní lázně jako takové založil kníže Jan Adolf Schwarzenberg v roce 1675 postavením první lázeňské budovy. Ještě v témže století, v roce 1680, sepsal moravský zemský fyzik (dnes asi hlavní lékař a hygienik) G. H. Hettmayer odborný posudek o zdejších pramenech. Domníval se, že léčebný účinek způsobuje rozpuštěné železo, kamenec, síra a přírodní vosk. Další chemický rozbor janských vod provedl v roce 1814 Adalbert Kablík, vrchlabský lékárník. Léčivé účinky vod byly prokazatelné u nervových nemocí, chudokrevnosti i ochrnutí. Nelze se proto divit stoupajícímu počtu léčených. V roce 1890 jich bylo 2701, v roce 1908 jejich počet stoupl na 5585. Dávno se věhlas lázní rozšířil i do sousedních zemí. Už v roce 1895 se pacientům nabízela jako součást léčby mimo železité kyselky i elektroléčba. Léčbu doplňovala zdravá strava - mléko kravské i kozí a syrovátka.

Javoříčské jeskyně

Díky mohutnosti, pestrosti a množství krápníkové výzdoby jsou považovány za jeskyně s nejbohatší výzdobou u nás. Návštěvníky fascinují zejména monumentální rozměry a nádherná výzdoba Dómu gigantů nebo unikátní průsvitný krápník Záclona. Stropy dómů pokrývají tisíce dutých brček, hůlkovité a mrkvovité stalagmity různých proporcí střídají útvary excentrické - heliktity. Stěny zdobí mohutné sintrové kaskády a náteky, na zemi se místy utvořily obří sintrové kupy. Oblast Javoříčsko-mladečského krasu má mimořádně pestrou geologickou minulost. Na starohorní žulorulové, svorové a fylitové vrstvy se během prvohor ve spodním devonu ukládaly slepence, břidlice, prachovce a pískovce. Později v oblasti došlo k výlevu bazických vulkanitů, které se dnes vyskytují v podobě metabazitů a jejich tufů. Střední devon byl obdobím sedimentace vrstev vápenců macošského souvrství mocných až několik stovek metrů. Dnes tyto vápence vystupují nad povrch v několika ostrůvcích. Jedním z rozsáhlejších je i vrch Špraněk ukrývající ve svém nitru Javoříčské jeskyně. Svrchní devon je pak již charakterizován převážně usazováním břidlic, drob, prachovců a slepenců, které pokračovalo až do konce prvohor. Během druhohor, převážně v období svrchní křídy, se zde usazovaly pískovce, prachovce a slínovce. Památkou na třetihorní bádenskou záplavu jsou dnes vápnité jíly. Složitý systém jeskynních chodeb, dómů a propastí pomáhaly v několika fázích vymodelovat podzemní části toků dnešní Javoříčky a Špraňku. Rozlehlé prostory vznikaly i během četných třetihorních zemětřesení, a to řícením stropů i stěn stávajících jeskyní. Ze tří úrovní je dnes známo horní a střední patro; spodní patro je napojeno pouze úzkými puklinami a nebylo doposud objeveno. Objev jeskyní je přisuzován lesnímu správci Vilému Švecovi z Javoříčka. Koncem roku 1936 zahájil se svými přáteli výkopové práce na dně Svěcené díry. Po šesti týdnech namáhavé práce se jejich zrakům otevřela 27 m hluboká propast. Na její dno postupně sestoupili a spatřili vodorovné chodby vedoucí opačnými směry. Tehdy tušili, že jsou na prahu nových objevů. Co však mohli tušit jen stěží, bylo to, co je čeká. S tehdejšími prostředky, které se vůbec nedají srovnávat se soudobým vybavením jeskyňářů, postupovali puklinovými systémy, překonávali propasti a zdolávali komíny, často na samé hranici průleznosti. Rozvětvené chodby a pukliny je mnohdy nutili vracet se zpět a hledat tu správnou cestu. Nedostatek lan řešili zpočátku i použitím drátu elektrického vedení. Neodradil je ani výstup stále se zužujícím komínem (Švecův sestup). Komín se však nakonec přece jen rozšířil. Do blízké nehluboké propasti byl spuštěn jediný člen výpravy, který objevil pokračující chodbu. To ještě netušil, že stojí na prahu Dómu gigantů. Unavení objevitelé se vraceli zpět s dohasínajícím světlem.

Siřemské (Kafkovy) meditace

Pokud jste cestovatelé či turisté po památkách na první pohled omračujících a vaším gustem je Karlův most, Karlštejn a podobné velkoleposti, nebude patrně Siřem na Podbořansku nic pro vás. Zchátralý kostel a sýpka a pár obyčejných domů kolem rybníka ztracených kdesi mezi kopci moc velkoryse nepůsobí. Také místní lidé na vás budou hledět s nedůvěrou, jako na prvního turistu, který z neznámých důvodů hledá něco tam, kde podle jejich soudu nic není. Jestliže jste ale cestovatel jiného, jemnějšího druhu, jestliže hledáte místa turistickým byznysem nepoznamenaná a víc než hmotné památky na vás působí nehmotný genius loci, a jestliže máte navíc povědomí o moderní evropské literatuře, potom si lepší místo než je Siřem lze těžko představit. "Bylo už pozdě večer, když K. dorazil na místo,“ píše Franz Kafka ve svém nejznámějším díle. „Vesnice ležela pod hlubokým sněhem. Zámecké návrší nebylo vidět, obklopovala je mlha a tma, ani nepatrný záblesk světla nepřipomínal velký zámek." Každý čtenář Kafky ví, že Zámek se odehrává v jakémsi nehmotném světě na pomezí snu a skutečnosti, ale důležité pro tuto chvíli je, že to, co je tam ze skutečnosti, má bezpochyby svůj obraz právě tady – v Siřemi. Připomeňme si fakta: V noci z 12. na 13. srpna 1917 dostal Kafka první záchvat chrlení krve. Počátkem září konstatoval lékař prof. Pick podezření na plicní tuberkulózu. Kafka se bránil tlaku některých příbuzných a přátel, aby se léčil v plicním sanatoriu a přijal pozvání své nejmladší sestry Ottly, aby s ní bydlel v Siřemi. I tehdy to byla zapadlá vesnice, dokonce bez elektřiny, pošty a vlakové zastávky. Na jednu stranu se tu prý Kafkovi, který se dostal poprvé na delší dobu na vesnici, velmi líbilo, dokonce jeho přítel Max Brod v něm viděl „muže, jemuž je dobře ve velmi prostém venkovském prostředí a nerad by se už vracel do města". Na straně druhé si do svého pověstného deníku poznamenal: "Vlastně se v jejich přítomnosti (sedláků) cítím stísněný jako mezi zvířaty ve stáji, když je k něčemu vyzvu a ona kupodivu poslechnou." V Siřemi ale Kafka bydlel do 30. dubna 1918, tedy osm měsíců, a později několikrát označil dobu, prožitou v této zapadlé vesnici na Podbořansku, za jedno z nejhezčích období svého života. Možná právě tady vznikalo cosi jako utvrzení pocitu odcizení, později lidově nazývané „kafkárnou“. Když tak stojíte před onou polorozpadlou budovou sýpky, která jediná by mohla připomínat cosi jako zámek, cítíte docela palčivě ten Kafkův pocit, že budovy nejsou jenom budovy, že jsou to i symboly všeho k čemu se upíná vaše snění a touhy, o kterých víte, že nebudou nikdy naplněny.

Krkonoše

Tak jako všechny české hory i Krkonoše nabízejí nesčetné možnosti zimních i letních aktivit nejen pro vozíčkáře. Asi netřeba zdůrazňovat, že oblast Krkonoš svým hornatým charakterem bude na „výletění“ pro většinu handicapovaných tvrdším oříškem. Většina z nás se ale za poznáváním přírodního bohatství nevydá sama, a tak se dá s pomocí i na vozíku zdolat řada nádherných míst, včetně nejvyššího vrcholku naší země. Milovníci zimních sportů si přijdou na své v mnoha střediscích, z vlastní zkušenosti mohu doporučit skipark v Černém Dole. Přístup z parkoviště je sice trochu příkrý, na svah Špičák se ale pohodlně vyvezete třísedačkovou lanovkou o délce 1100 m s převýšením 270 m. První část sjezdovky pozvolná, střední část prudší (asi červená) a dojezd opět pozvolný. Svah Špičák bych doporučil mírně pokročilým lyžařům. Začátečníci mohou využít mírnou sjezdovku s pomou v areálu U Hřbitova. Bezbariérová toaleta se nachází pod restaurací u sedačkové lanovky. V letních měsících Krkonoše přímo vybízejí ke zdolávání jejich vrcholků. Těm z nás, které láká rovnou meta nejvyšší a nejsou si jisti, zdali s vozíkem ano či ne, lze říci že ano, ale. Počítejte s celodenním výletem, a pokud nejste vrcholoví sportovci, minimálně s dvoučlenným fyzicky zdatným doprovodem. Výchozím bodem tůry pro náročné budiž horské městečko Pec pod Sněžkou. Hned v úvodu je nutno počítat s opravdu velkým stoupákem na chatu Výrovka, asfaltkou po zelené přes Richterovy boudy. Druhou variantou jak se k Výrovce dostat je z Pece po modré přes Vyhlídky Sokol, napojit se na červenou a pokračovat přes Liščí horu. Tato varianta má sice mírnější stoupání, ale je jednou tak dlouhá a úsek mezi Lyžařskou boudou a Chalupou na rozcestí je po nezpevněné lesní pěšině. Od Výrovky již vede pozvolnější stoupání s nádhernými výhledy k památníku obětem hor. Dále k Luční Boudě si odpočinete asi kilometrovým klesáním. Další úsek k bývalé Obří boudě vede přes Úpské rašeliniště, částečně po dřevěném chodníku a pěšinou. Pramení zde Bílé Labe a Úpa. Od bývalé Obří boudy, vedle které na polské straně stojí bouda Slezská, Vás již čeká vrcholové stoupání. Cesta je dlážděna velkými kameny a poslední metry jsou opravdu s vypětím všech sil. Panoramatický výhled z nadmořské výšky 1602m do daleké krajiny Čech i Polska rozhodně stojí za tu dřinu. Pokud se nechcete vracet stejnou cestou, spustě se po žluté směrem na Růžohorky. První asi kilometrová část úseku je ale poměrně náročná, tvořena schodovitými stupni po každém druhém metru. Dále už je terén o mnoho přívětivější a tak pokračujte přes Portášovy a Janovy boudy. Dále pak po modré přes Velkou Úpu zpět do Pece.

Dále se v únorovém čísle ČESKOPISU dočtete:

TÉMA MĚSÍCE:

MASOPUST A KARNEVAL

NOVÝ CYKLUS: HISTORIE DOMŮ

NOVÝ BOR * BECHYNĚ *TŘEŠŤ * NOVÝ JIČÍN *CHEB

PTEJTE SE SVÉHO TRAFIKANTA na nové číslo ČESKOPISU!

Zdroj:ČESKOPIS
měsíčník o ČR

Hana Nováková
Chytrá Žena.cz