Na cestě po jižní Zambii

Na cestě po jižní Zambii s Jiřím Bartoškou a Miroslavem Donutilem do nedotčeného království divoké zvěře a do "hřmícího kotle" Viktoriiných vodopádů.

Na rozdíl od hustěji zalidněných okolních zemí žije v Zambii relativně málo obyvatel. Plocha zhruba desetkrát větší než Česká republika je domovem jedenácti miliónů lidí. Právě díky řídkému osídlení se tu naopak daří divoké zvěři, v pustině kolem řeky Luangwa žije zcela svobodně. Na devíti tisících kilometrech čtverečních panují nedotčené přírodní podmínky a zákony divočiny, v níž úřadují králové šelem – lvi.

Život v Zambii charakterizují dva základní rozdíly – městský život se od života v buši liší především v tom, že zatímco venkov zcela vystačí s vlastními zdroji, ve městech jsou lidé odkázáni na nákup základních potravin. Přesto se i tady lidé stahují do měst – je to vidět hlavně v údajně nejrychleji rostoucí subsaharské metropoli Lusace.

Dále proti proudu Zambezi, na hranici mezi jižní Zambií a Zimbabwe, se nacházejí jedny z největších světových vodopádů. Voda se zde řítí ze stodvacetimetrové výšky do úzké čedičové rokle. Vodopády – dnes jeden ze sedmi přírodních divů světa – objevil 16. listopadu 1855 skotský cestovatel David Livingstone a nazval je na počest britské královny Viktorie, přestože už jméno měly. Místní obyvatelé jim dodnes říkají Mosi-oa-Tunya (Hřmící kouř). V roce 1875 je prozkoumal také proslulý český cestovatel Emil Holub, který je i autorem jejich první mapy.