Návrat Utajených příběhů a špionážní novinka na Prima ZOOM

Utajené příběhy nenabízejí rekapitulaci školního dějepisu ani suchou diskusi historiků ve studiu, nejsou však ani bulvárem pracujícím s nepodloženými informacemi. Rychlým sledem dynamických komentářů, hraných scén, filmových pasáží a vstupů odborníků se snaží diváky zaujmout, a zároveň zorientovat v daném tématu. I ve čtvrté řadě se tvůrci cyklu drží zásady, kterou si vytkli už na jeho počátku: Nepředkládat divákům hotové odpovědi tam, kde zůstávají otázky otevřené! Je řada historických témat, kde s hlubším zkoumáním problému pochybnosti spíše narůstají. Tak je tomu například s nově odkrývanými fakty kolem Rukopisu královédvorského a Rukopisu zelenohorského.

Utajené příběhy divákům nechtějí tyto otazníky tajit, naopak, chtějí vést k přemýšlení o nich. Jedna z divácky nejúspěšnějších sérií opět ožije pod režijní taktovkou sehraného dua Otakáro Maria Schmidt a Jana Kristina Studničková na Prima ZOOM. Navážeme neméně zajímavým seriálem Umění špionáže – jaké techniky a metody jsou využívány ve špionáži? Přísně střežená tajemství Umění špionáže odhaluje tento šokující seriál. Nenechte si ujít nevídaný a nečekaný pohled na úžasné vynálezy, které sehrály klíčovou roli v nejslavnějších a největších událostech dějin. Setkejte se s geniálními mozky, které je vymyslely, a dokonce i s neohroženými agenty, kteří je využili přímo v ostré akci. Sledujte vzrušující podívanou o Umění špionáže od dávné minulosti až po naši komplikovanou současnost. Odkryjte pravdu díky Prima ZOOM.

Prima ZOOM vás vezme do světa tajemství:

Od 1. 2. 20.00 – Utajené příběhy českých dějin IV

Tématem dílu je historie Lužice v dnešním východním Německu a Lužických Srbů, nejzápadnějšího a nejmenšího slovanského národa. Přesto, že lužické oblasti patřily od dob Karla IV. až do třicetileté války k zemím Koruny české a jazyk Lužických Srbů je velmi blízký češtině, je u nás lužická otázka téměř neznámá. Dokument se proto snaží divákům přiblížit kulturu a dějinný příběh Lužic. Hosté, čeští i lužičtí odborníci, připomínají počátky slovanského osídlení i krvavou genocidu Slovanů ze strany raně středověkých německých knížat.

Pak popisují léta vlády českých králů, připojení lužických území k Sasku roku 1635 a zápas Lužických Srbů o udržení slovanské identity. Zmiňují roli Lužického semináře v Praze, který byl útočištěm lužických studentů pražské univerzity a místem setkávání českých a lužickosrbských buditelů, a připomínají i kuriózní pokusy o připojení Lužic k československé republice v letech 1919 a 1945. Poselstvím dokumentu je připomínka, že nás s Lužickými Srby pojí dávné sourozenectví, které by nám nemělo být lhostejné ani dnes. Už proto, že žádná kultura není tak silná, aby z ní nakonec nemohla zůstat jen zmínka v historických knihách.

Dokument je věnován písemným památkám známým jako Rukopisy Královedvorský a Zelenohorský. Přes sto let oficiální propaganda udržuje názor, že jde o novodobé padělky, nedávná přírodovědecká zkoumání to však nepotvrdila. Hosté dokumentu, odborníci, kteří se účastnili zmíněného průzkumu, a znalci, kteří se otázkou Rukopisů dlouhodobě zabývají, popisují jejich pohnutou historii i současný stav. Připomínají, že objev Rukopisů byl senzací své doby. Prokazoval literární vyspělost, budící světový respekt, což je důvodem slávy Rukopisů, ale i nenávisti k nim. Intriky rakouské tajné policie, která financovala útoky na Rukopisy, ale po nějaký čas i působení Karla Marxe, mohou vysvětlovat mnohé.

Vadí ale někomu překrásné slovanské verše i dnes? Proč se proti nim tak radikálně stavěl profesor Masaryk i komunistická státní bezpečnost? A jak to tedy je s jejich pravostí? Úkolem moderního průzkumu, který proběhl na půdě Národního muzea v roce 2017, nebylo určení stáří Rukopisů, ale stanovení optimálních podmínek pro jejich uložení. Na otázku pravosti tedy přímo neodpovídá. Nepřímou odpověď však dává: Falzifikace Rukopisů se neprokázala! Poselstvím dokumentu je konstatování, že české vlastenectví nestojí jen na dávné poezii, a z hlediska nesporné krásy rukopisných skladeb je vlastně jejich stáří lhostejné. Jsou stále aktuální, živé, současné. Jsou heroickým eposem, jehož postavami jsme my sami.

Další díl Utajených příběhů se opět vrací k otázce Rukopisů. Tentokrát se snaží především zmapovat urputný a dlouhodobý spor o jejich pravost. Hosté dokumentu rekapitulují historii Rukopisu Královédvorského, objeveného Václavem Hankou v roce 1817, a Zelenohorského, který byl o rok později anonymně doručen českému muzeu. Oba Rukopisy akademická věda dlouhodobě chápe jako padělky. Hanka je oficiální historiografií zpravidla líčen jako falzátor století a je mu připisováno autorství všech sporných literárních památek v Čechách, včetně takzvané Písně vyšehradské, nalezené jeho kamarádem, Josefem Lindou. Dokument odhaluje slabá místa těchto hypotéz a poukazuje na množství zřejmých manipulací, které je provázejí. Nestaly se nakonec dávné Rukopisy jakýmsi rukojmím politických her? Objektivně o nich ani dnes nemůžeme říci kdy a jak vznikly, vyznačují se ale mimořádnou estetickou i morální hodnotou. Možná je na čase podívat se na ně jinak. Probudit Rukopisy jako spící Šípkovou Růženku a navrátit je české kultuře.

Poslední část Rukopisné trilogie je vlastně detektivním pátráním napříč dvousetletou historií literárních památek po stopách jejich možných autorů. Hosté připomínají další nalezené památky, které mohou do problematiky Rukopisů vnést potřebné světlo, ale i četná literární falza, jež jsou s oběma básnickými díly neprávem spojována. Divák se seznámí s řadou dobových osobností, které vstoupily do rukopisných bojů. Poznává jejich osudy i motivy. Je také konfrontován s otázkami, které se kolem obou památek vynořily, i s odpověďmi, jež na ně dávají moderní poznatky.

Týká se to hlavně přítomnosti novodobého barviva v jedné z iniciál Rukopisu královédvorského, kterou se podařilo objasnit díky chemickému zkoumání, ale také díky průzkumu záhadného portrétu Václava Hanky od malíře Machka. Především je ale zdůrazněno, že obě díla nemusí být ani středověkými památkami, ani obrozeneckými falzy, ale mohla vzniknout kdykoli v čase mezi 13. a 19. stoletím. Na tuto možnost upozorňuje profesor Daneš a svědčí pro ni celá řada indicií. Tvorba literatury ideově blízké Rukopisům je známá z doby na rozhraní renesance a baroka a měli k ní blízko tehdejší kronikáři Hájek, Veleslavín a další, kteří zpracovávali podobnou epickou látku. Mezi spisovateli zmíněného období je asi potřeba hledat autora Rukopisů…

Podle německých futurologů 19. století Češi už dávno neměli existovat. Jsme ale tu a pereme se i dnes o své místo na slunci, jako neporažený národ. Vděčíme za to těm, kteří před 150 lety zajistili, že naši kulturní emancipaci doplnila emancipace ekonomická, a provedli národ do moderního světa. Začínali s málem, a dosáhli vrcholů prosperity. Dokument mapuje tuto etapu naší novodobé historie, ve které sehrály podstatnou roli neprávem opomíjený příběh Živnostenské banky a dobrodružná životní dráha jejího kormidelníka, doktora Jaroslava Preisse.

Hosté dokumentu, historikové a ekonomičtí odborníci, popisují, jak Jaroslav Preiss a další čeští hospodářští činitelé kdysi dokázali z provinční ekonomiky, závislé na mocných sousedech, vybudovat fungující ekonomický celek, patřící k nejvyspělejším v Evropě. Prokázali, že sen o naší svébytnosti není marný – a je na místě znovu a znovu usilovat o jeho realizaci. Pro každého, kdo nechce otročit jiným národům, kdo se nechce smířit s koloniálními poměry a přeje si, aby naše země byla více než region na periferii Evropské unie, může být dílo budování národního bankovního kapitálu velkou a trvalou inspirací. A to je i pointou dokumentu. Boj o naši hospodářskou nezávislost stále trvá. Je zápasem o důstojnost každého z nás.

Pedagogické dílo Jana Ámose Komenského předběhlo svou dobu a má trvalou hodnotu. V novodobé české kultuře se proto stal uctívanou ikonou. Jeho busty ozdobily školy, prezident Masaryk dal nákladně upravit jeho hrob v nizozemském Naardenu a vznikla komeniologie jako výzkumný obor. Komenského spletité životní osudy, často až bizarní zájmy a některé, dnes těžko pochopitelné, extrémní názory jsou veřejnosti většinou neznámé. Dokument se proto snaží ukázat i tuto skrytou tvář Jana Ámose. Uvádí diváky do doby Komenského života, doby nelítostných politických a konfesijních zápasů i oživení pověr a magie, kdy se prolíná astronomie s astrologií a chemie s hledáním kamene mudrců.

Vstupy předních odborníků pak přibližují Komenského jako hlubokého myslitele a posledního biskupa Jednoty bratrské, heroicky snášejícího tvrdé životní rány, ale také jako neúnavného politického pamfletistu, válečného štváče a intrikána, ochotného spojit se proti svým protivníkům s kýmkoli, divokého mystika, který uvěřil ve vlastní prorocké poslání, stoupence obskurních vizionářů, utopistu a blouznivého konstruktéra perpetua mobile. Tím vším totiž také byl nejslavnější český exulant, učitel národů, Jan Ámos Segéš, zvaný Komenský.

Po staletí patřila k nejčtenějším českým knihám vedle Bible i Hájkova Kronika česká z roku 1541. Její autor byl schopným vypravěčem a naplnil své dílo řadou barvitých příběhů. Nerozlišoval přitom mezi doloženými událostmi a bájemi, které se snažil, podle svých znalostí, zasadit do historického rámce. Novodobá historiografie ho proto obdařila hanlivými přízvisky jako „fantasta“, „sedmilhář“ a podobně. Neprávem. Hájek si prakticky nic nevymýšlel. Příběhy zařazené do Kroniky poctivě přebíral z tradice. Buď ze šlechtických archivů, nebo z lidového podání. Za tím účelem také zorganizoval nejstarší známý sběr pověstí na našem území a zachránil tak mnoho z nich před zapomněním. Přesto mnozí historikové dodnes hledí na tohoto renesančního spisovatele přezíravě a líčí negativně dokonce i jeho povahu.

Při bližším pohledu takové hodnocení neobstojí. Hájek se naopak jeví jako mimořádný a osobně statečný člověk. Když působil jako probošt na Karlštejně, uchýlily se pod jeho ochranu služebné, které krutě týrala manželka místního purkrabí Kateřina z Komárova. Hájek dívky ubránil a pustil se do vyšetřování celého incidentu. Zjistil přitom, že sadistická šlechtična zavraždila a zmrzačila už celou řadu svých služek. Hájek se nedal zastrašit jejím mocným manželem a vyvolal soudní jednání, což bylo s ohledem na konexe urozené vražedkyně velmi riskantní i pro něho samotného. Díky Hájkem shromážděným důkazům museli soudci dát průchod pravdě a řádění „krvavé Kateřiny“ bylo navždy zastaveno. Na pozadí historického „hororu“ tento díl seznamuje diváky s utajenými stránkami života jednoho z nejlepších vypravěčů naší literatury, mění stereotypní pohled na něj a vrací jeho kronice místo mezi předními prameny českých dějin, které jí právem náleží.     

Před miliardou let dopadl na Zemi obrovský meteorit. Vytvořil kráter v srdci Evropy, který je na snímcích z družic na první pohled patrný. Českou zemi, odpovídající přibližně současnému českému státu, tak rozpoznáme na mapě i bez vyznačených hranic. Podle bájí o svatém grálu prý při vzájemném zápase archanděl Michael vyrazil Satanovi z koruny drahokam, který padl na zem, kde z něj byl vybroušen kalich – mnozí v tom vidí alegorii vzniku české kotliny. Slovo „kráter“ značí původně totéž co grál, tedy nádobu, kalich či měsidlo na víno. Česká pánev představuje kouzelnou nádobu, kde se mísily kultury, spirituality a tradice do nejrozmanitějších podob. Je to kolébka světců a vědců, mudrců a mágů, mučedníků i kacířů.

Dokument se snaží postihnout tohoto genia loci českých zemí. Hosté si ve svých vstupech všímají tradičních oborů a činností, kterými země proslula v minulosti, i fenoménů, které u nás přetrvaly staletí. Z nitra geologických zlomů, vzniklých při dopadu meteoritu, stoupaly rudodárné roztoky a utvářela se ložiska zlata a stříbra, bez nichž si nelze představit rozkvět zemí Koruny české ve středověku. Horké prameny daly zase vzniknout českému lázeňství. K pradávným odvětvím lidské činnosti u nás patří i včelařství a výroba medu a dalších včelích produktů. Poutníkům českou krajinou poskytují občerstvení četné studánky a prameny, kterým bývá připisována uzdravující moc. Obyvatelé země byli proslulí hudbymilovnou povahou, která se projevuje v lidových písních, ale i ve zvukomalebnosti a barvitosti české poezie.

Zvláštní je poetika našich vánočních koled, a vůbec místo Vánoc v české kultuře. S Vánocemi je spjato i české lidové betlémářství, které nemá obdoby na celém světě. Obrazotvornost a imaginace, odrážející duši naší krajiny, se ostatně projevuje i ve schopnosti výtvarného vyjadřování, v díle početných českých malířů, významných fotografů i v tradici české kinematografie. Dokument ukazuje na propojenost těchto fenoménů s dávnými bájemi i působením historických osobností, jako byl svatý Václav a Karel IV. Připomíná souvislost duchovního vyzařování českých zemí s mystickým snem „Otce vlasti“ o zbudování Nového Jeruzaléma, o naději na šťastnou a ušlechtilou budoucnost. A to je i pointou tohoto dílu Utajených příběhů.

Příběhy z dějin Francie zase sledujte v seriálu Tudorovci od 1. 2. každý den ve 22.00 na Prima LOVE.

Expert na dějiny špionáže Keith Melton vysvětluje, jaké metody byly v minulosti a jsou v současnosti používány při důležité součásti špionážní činnosti – utajovaném sběru informací. Cituje případ amerického špiona Malloryho, který se zkontaktoval s čínskými zpravodajskými službami, od nichž dostal údajně zabezpečený mobil. Když pojal podezření, že byl odhalen, sám mobil odevzdal a byl usvědčen. Byl odsouzen na dvacet let vězení. Využití dnešních sofistikovaných mobilů je velice široké a svou úlohu hrají i ve špionážní činnosti. Už při výstupu z letadla se na dotyčnou osobu může napojit mini věž a stáhnout z jeho mobilu informace. Hovoří se o „útoku muže uprostřed“. Velkou roli v historii sehrály i fotografie.

Zatímco špionáž v západních zemích byla relativně snadná, za železnou oponou byla nesmírně obtížná. Výjimku tvořil v 60. letech například Rus Oleg Peňkovskij, agent ruské vojenské zpravodajské služby, který dohromady odeslal do USA na 10 000 snímků obsahujících důležité informace vojenského rázu. Tento nejlepší agent Západu v době studené války byl nakonec Rusy zajat a v roce 1962 popraven.

Pak už CIA vybavovala své agenty důmyslnějšími a efektivnějšími prostředky, jako jsou tajná komunikační zařízení pro posílání zpráv a špionážní kamery, které se daly ukrýt v předmětech běžné spotřeby. Polský štábní důstojník Ryszard Kuliński tak za deset let předal americkým tajným službám na 40 000 dokumentů, a dříve, než mohl být zatčen, byl i s rodinou přemístěn do USA. Dnes se stále zdokonaluje špionáž ze vzduchu. Už za americké občanské války existovaly špionážní balony, dnes se vyvíjejí experimentální balony dosahující výšky až 20 km. Dalším vývojovým stupněm jsou špionážní satelity, například známý satelit Corona. Jejich nevýhodou je nesnadné manévrování. To mnohem lépe zvládají drony, které dokážou vydržet ve vzduchu 26 až 30 hodin. Vyvíjejí se i miniaturní drony, ne větší než malý nehet. Vývojem těchto zařízení se zabývá americká agentura ministerstva obrany DARPA.

Zdokonalily se i způsoby audiozáznamů používaných při sledování a nemalou roli v této oblasti dnes hrají i lasery. Laserový mikrofon vysílající infračervený paprsek může fungovat až na vzdálenost 450 metrů a pronikne všemi překážkami. V poslední době vzrůstá význam biometrie, schopné podle 68 základních rysů obličeje sestavit tzv. obličejový popis. V Číně se používají i speciální brýle s obličejovým scannerem, které usnadní okamžitou identifikaci hledané osoby. Kromě mobilů slouží špionáži také internet, zejména ten používající zastaralý bezpečnostní systém. Hackeři dokážou zneužívat informace získané z internetu a nabourání se do systému představuje pro agenty zvýšené nebezpečí. Technik Edward Snowden v roce 2013 pustil do světa přes milion tajných dokumentů. V roce 2015 došlo k čínské infiltraci do databáze amerického Úřadu personálního managementu, a byly tak odhaleny citlivé informace o 22 milionech lidí. Obrovský význam má tedy v současné době posilování kybernetické bezpečnosti.

Skrytá komunikace je takříkajíc srdcem každé úspěšné špionážní operace. Za nejstarší, ale dosud používaný způsob je považováno osobní setkání, které je ale zároveň velmi riskantní z hlediska možného sledování. Obecně známá je pak existence mrtvých schránek na předem určeném místě, kde si agent na signál vybere dokumenty. Mrtvou schránku, později doplněnou různými digitálními prostředky, si oblíbil Robert Hanssen, který 22 let pracoval pro ruskou špionážní službu. Byl velmi schopný, přesto ale byl nakonec zatčen a odsouzen na doživotí. Digitální mrtvá schránka umožňuje bezdrátový přenos informací, pomocí tzv. špionážního kamene spolupracovali například agenti britského MI6 s moskevskými disidenty.

Všechna zařízení potřebná pro skrytou komunikaci vyvíjí v Americe Úřad technických služeb CIA. Špionážní síť využívající tajné psaní existovala už za války za nezávislost; vytvořil ji generál Washington pod názvem „Culperův prsten“ a stejnou metodu s neviditelným inkoustem používali i agenti NDR. Mezi novější metody pak patří steganografie a digitální steganografie, která umožňuje ukrývání tajných zpráv do dat na internetu. Používají se rovněž mikrofotografie, přičemž systém Microdot pracuje se zmenšeninami minimálně 100:1. Tento způsob využívali během druhé světové války Němci.

Jedním z nejsofistikovanějších způsobů předávání tajných informací je dnes přenos ve speciálně upravených vláknech lidské DNA. Už ve 20. letech měli Němci a později i Britové k dispozici jednorázové tabulkové šifry, spojované do notesů; vzhledem k tomu, že stejná šifra byla použita pouze jednou, bylo prolomení takřka nemožné. Jedním z nejdéle pracujících ruských špionů, který během více než 25 let, zejména pak v hodnosti generála, předal americké straně množství přísně tajných dokumentů vojenského rázu, byl Dmitrij Poljakov. Nakonec byl zajat a v roce 1988 popraven. Pro komunikaci na krátkou vzdálenost se nyní používají v co nejširší míře předměty běžné denní spotřeby, nebudící podezření. Špionážní služby oceňují rovněž využití satelitní technologie, opírající se o umisťování tzv. Bird Boxů, kufříků se satelitní anténou. Úspěšnost špionážních operací dnes naráží na možnost některé ze zmiňovaných technologií si zakoupit, čímž se otevírá prostor pro nejrůznější nekalé živly.

V roce 2010 se v rámci americké operace „Ghost Stories“ podařilo zajmout deset ruských špionů, kteří se do země dostali nelegálně, usadili se zde a snažili se co nejvíce zapadnout do běžné americké společnosti. Používali všechny způsoby skryté komunikace. Asi nejproslulejší z nich byla Anna Chapmanová, proti které neměly americké úřady dlouho žádné důkazy. Teprve když přijala výzvu doručit jinému agentovi pas, mohla být obviněna z konspiračního chování. Dnes usnadňuje skrytou komunikaci velké množství aplikací sociálních médií a rovněž digitální hry. Existuje TOR Server, který pomocí překryvné sítě dokáže zamaskovat identitu uživatele, a je proto vyhledáván příslušníky zločineckých organizací. Budoucnost skryté komunikace dnes spočívá jednoznačně v digitálním světě.

Dnes se sledování osob za účelem získávání informací provádí díky špičkovým technologiím. Kamery jsou schopny zachytit signál letadla na vzdálenost 80 km a přenést ho rádiovou frekvencí, opticky či po drátech. Štěnice používané v 50. a 60. letech už dnes nehrají podstatnou úlohu. Využití tzv. pasivního dutinového detonátoru, s nímž pracoval jeden ruský špion tak, že ho aktivoval rádiovými vlnami nebo mikrovlnami, mu umožnil během sedmi let získat pro svou zem velké množství utajovaných informací. Při stavbě americké ambasády v Rusku v 70. letech museli Američané zbourat kus budovy a nahradit ruské dělníky americkými kvůli množství mikrofonů, které Rusové umístili do stavebního materiálu. Oblíbené bylo rovněž užívání upravených psacích strojů, jichž v jisté době fungovalo v Moskvě a v Leningradu celkem šestnáct. Dnes se podobně dají využít laptopy. Američané uskutečnili v Rusku velkou špionážní operaci Octopus.

Někdy je třeba, aby příslušné zařízení dopravil na místo sám agent. Tak tomu bylo počátkem 80. let, kdy se Američanům podařilo kopírovat informace z podmořského kabelu spojujícího Kamčatku se sovětskou pevninou. Jedná se o známou operaci Ivy Bells. V nepřístupných oblastech může být použit vysílač uvnitř projektilu, vystřeleného do stromu v blízkosti sledovaných osob. Pokus s živou kočkou, do jejíhož těla bylo implantováno sledovací zařízení, se kvůli neochotě teritoriálního zvířete zopakovat naučené chování v cizím prostředí nezdařilo. Dnes je možno sledovací zařízení ukrýt prakticky kamkoliv. Jako příklad může posloužit kreditní Karta Nagra. Jako platforma pro sběr informací lze využít prakticky kterýkoli kus elektroniky. Náš chytrý mobil se přitom může stát nahrávačem, vysílačem i lokátorem současně, ale také například prozradit, kde se jeho majitel v danou chvíli nachází.

Biometrické technologie, opírající se o detailní snímky úst a krku mluvící osoby, mohou rovněž umožnit identifikovat obsah sdělení. Jediným možným prostředkem obrany proti podobným způsobům špionáže je odstranění veškeré elektroniky z místa, kde hrozí odposlech.

Tři místa na světě – Kuba, Moskva a Čína – patří mezi tzv. odepřené oblasti, kde je sledování prakticky zaručené. V současné době se hojně využívá nová generace identifikátorů RFID, pracujících na bázi rádiové frekvence. Špionážní činnost nicméně zahrnuje i další oblast, jíž je sledování aktivit nepřátelských subjektů. Mezi nejnovější technologie patří fotoaparáty, ale především subminiaturní kamery, ukrývané například do per. Zvláštní kapitolou je tzv. oko na obloze v podobě satelitu (Corona), dnes nejčastěji dronů vybavených kamerou pořizující širokoúhlé pohybové snímky. V rámci systému Gorgon Stare jsou pořizována videa s rozlišením 1,8 miliardy pixelů. Rozsah sledování dnes vzbuzuje obavy, především v Číně, která k němu používá i drony v podobě ptáků. Soustřeďuje informace o lidech s cílem stanovit jejich sociální kredit, podle něhož jsou pak činěna omezující rozhodnutí. Celkově lze říci, že jakékoli sledování a informace, které přinese, lze velmi snadno zneužít.

Atentát ve světě špionáže musí probíhat v tajnosti. Vhodným prostředkem, který to umožňuje, je jed. V období studené války se v použití jedů neblaze „vyznamenal“ Sovětský svaz. Jed byl vpravován do těla určených osob vystřelováním z vycházkové hole či deštníku, jak zemřel například bulharský disident Georgi Markov, nepochybně na příkaz tehdejšího vládce Todora Živkova. Všechny tyto zbraně, včetně plynové pistole s jedem, vyvinula sovětská KGB. Plynným kyanidem byl v Mnichově zavražděn rovněž Ukrajinec, Lev Rebet, jehož vrah vylepšenou verzi pistole použil posléze ještě jednou. Ani USA ale nezůstávaly pozadu. V rámci tajného programu MK-Ultra bylo od roku 1953 vypracováno 149 projektů týkajících se aplikace jedu pomocí uspávací pistole s toxickou látkou, původně určenou pro zahraniční vůdce.

V roce 1973 pak CIA účast na atentátech zakázala. Rusko ve své činnosti nicméně pokračuje. Jako příklad uveďme použití dioxinu při pokusu o vraždu kritika Moskvy, Ukrajince Viktora Juščenka, který sice nezemřel, ale byl nadosmrti znetvořen v obličeji. V roce 2006 pak nastoupila nová éra a byl spáchán první nukleární atentát. Jeho obětí se stal Alexandr Litviněnko, bývalý příslušník kontrarozvědky, odvolaný Putinem kvůli kritice korupce, a když odmítl účastnit se vraždy jednoho ruského oligarchy. Při schůzce v hotelu v centru Londýna, kam se po uvěznění a následném propuštění i s rodinou uchýlil, mu byl nabídnut zelený čaj obsahující vzácné a vysoce radioaktivní polonium pocházející z Ruska.

Velmi známý je i případ Sergeje Skripala, který se v rámci výměny agentů dostal do Londýna, a když za ním přiletěla na návštěvu jeho dcera Julia, byli společně otráveni nervově paralytickou látkou novičok aplikovanou na kliku dveří italské restaurace, kam se zašli najíst. Látka přitom patří mezi zakázané jedy. Autoři atentátu, příslušníci kontrarozvědky Petrov a Boširov, se přitom při pobytu v Moskvě nijak neskrývali a malou lahvičku od parfému, která novičok obsahovala, po činu ledabyle odhodili do popelnice. Zatímco Skripal i jeho dcera se z následků otravy vyléčili, žena, která s partnerem prohledávala popelnice, lahvičku našla a ihned tekutinu použila jako parfém, zemřela.

 Britská vláda tento naprosto bezprecedentní zastrašovací pokus provedený očividně na příkaz vysokých míst z Moskvy ostře odsoudila a v rámci odvetných opatření vyhostila z Velké Británie 153 ruských diplomatů. I Severní Korea používá k odstranění nepohodlných osob nervový jed. Jeho obětí se stal nejstarší syn Kim Čong-ila Kim Čong-nam, který kritizoval počínání své rodiny a žil v exilu. Na letišti v Kuala Lumpur, kam přicestoval, mu údajně jako pouhý žert dvě ženy – Kambodžanka a Vietnamka – potřely tvář olejíčkem, ve skutečnosti nervovým plynem. Zemřel krátce poté a jeho nevlastní bratr Kim Čong-un tak mohl ujmout moci. V rámci boje proti terorismu jsou povoleny tzv. cílené vraždy, a je dokonce vypracován seznam osob, jichž by se měly týkat.

Zejména během druhé světové války byli klíčovými součástmi sabotéři. Dokázali infiltrovat nepřátelské pozice a vykonat tam zásadní úkoly, které pak pomohly v postupu spojeneckých vojsk. Úřad pro strategické služby pak byl během druhé světové války předchůdcem CIA. Měl poskytovat nadstandardní pomoc sběrem informací a účastnit se polovojenských misí. Speciální jednotky se musí dostávat do těžko dostupných nepřátelských terénů a získávat tam důležité informace. Tyto speciálně vycvičené jednotky fungují dodnes. Díky nim se podařilo dopadnout Saddáma Husajna a vlastně také těmito postupy byl nakonec odhalen i Bin Ládin.

Dnes se dokonce vyvíjí nové technologie, kdy mohou informace z terénu získat také roboti. Ti se dokážou dostat i do velmi komplikovaných prostředí. Velkou roli také bude hrát umělá inteligence, ta se nakonec umí učit sama. Vidí vztahy mezi daty a spojuje informace, které by člověk nikdy nebyl schopen spojit. Světové mocnosti vyvíjejí stroje a platformy, které budou nad naše běžné chápání. Ošemetné bude, když budou muset tyto nové technologie rozhodovat o tom, co je v danou chvíli správně. Může se to zvrtnout, a nakonec obrátit proti lidem.

Sex patří ke špionáži stejně pevně jako k normálnímu životu. Je se špionáží velmi provázán, využívají ho zejména špioni ženského pohlaví, aby získali kontakty a informace. Jedním příkladem za všechny je například Marija Butinová, ruská agentka, která se infiltrovala jako milovnice zbraní do nejvyšších pater americké politiky. Šifrované zprávy posílala pomocí Twitteru nebo WhatsAppu. Na začátku dvacátého století byla představitelkou špionky kurtizána Mata Hari, ta měla spoustu milenců z řad bohaté aristokracie i vojenských šarží. Postupem času byl na ženu vyvíjen nátlak, aby získávala informace od svých milenců. Když se na její praktiky přišlo, byla zajata a popravena popravčí četou.

Ženy obecně měly mnoho možností, jak se infiltrovat mezi důležité lidi, například přes sňatky, platilo to ale také naopak, mnoho mužů si vzalo ženy, které pak obrátili na svou stranu a rekrutovali je jako špionky. Takový špion se nazýval Romeo. V 70. letech takto pro jednoho agenta v Německu pracovalo až čtyřicet mužů, kteří navazovali podobné vztahy. Skutečně drtivé pak byly kompromitující materiály v rámci tzv. Sladké pasti. Jedná se o nalákání do vztahu, který ale má za cíl zostudit osobu a celou stranu, kterou zastupuje. Sladká past je o to více zákeřná, že si zahrává s lidskými city a v podstatě funguje dodnes. Ženy, vztahy a sex byly využívány i v boji proti radikálním islamistům. Například využitím fanatických fanynek islámských vůdců, které se chtěly za tyto významné muže provdat. Náboráři umístili na jejich věci sledovací zařízení, které při setkání pomohlo lokalizovat polohu.

Kódy a šifry patří ke špionáži odnepaměti. Jedná se o klíčový nástroj, jak sdílet přísně tajné informace. Šifry používal už Thomas Jefferson, který používal šifrovací válec, se kterým psal své dopisy. Když tento způsob v jeho dopisech odhalili, začalo se šifrovací zařízení používat velmi běžně. Zásadním objevem pak byl šifrovací stroj s kódem Enigma. Používali ho nacistické síly a kódovací jazyk německá strana neustále zdokonalovala, aby byl co nejsložitější. Spojenci ale vynaložili obrovské úsilí, aby kód rozluštili. Přelomovým vynálezem se stal první elektrický počítač, který stvořil geniální matematik Alan Turing. Právě díky němu se podařilo podle historiků zkrátit válku o dva až tři roky. Díky němu dnes máme počítače na takové úrovni, na jaké jsou. Má to ale i druhou stránku, dnes je možné se pomocí kódů, virů, dostat do počítačů a například nahrávat uživatelovu aktivitu.

 Důkazem budiž velký útok na americkou bezpečnost, který pomáhala financovat Čína. Kyber útoky jsou dnes na denním pořádku. Obrovskou neznámou jsou mobilní telefony, ty jsou plné osobních informací, které lze sledovat a shromažďovat. Mobilní telefony se dají použít jako zbraně hromadného ničení. Protože teroristé jsou schopni používat obyčejné komerční aplikace, které na sebe navrší, vytvoří šifry, a mohou tak spolu nerušeně komunikovat. Kyberútoky jsou ale schopny vyřadit i celé systémy a sítě zemí. Například Estonsko se stalo terčem ruských útoků. Hackeři vyřadili noviny, banky, parlament, dopravu a paralyzovali tak celou zemi, shodili jim internet a nebylo možné vlastně nic. Také v rámci invaze na Krym jsme byli svědky hybridní války. Celá oblast tak posloužila jako cvičné pole pro ruské hackery, kteří si tak mohli v praxi vyzkoušet útoky malwarem, které dokážou paralyzovat celý systém. Paralyzování internetové sítě je vůbec naprosto existenčním ohrožením, které dokáže zlikvidovat lidské každodenní životy. Dopad by byl doslova katastrofický.

Jaké vlastně musí mít dobrý špion předpoklady? Musí být odhodlán žít neustále v napětí a být ochoten získávat informace pro opozici, hluboko mezi svými jako zrádce. Zároveň ale musí mít přístup k potřebným informacím nebo alespoň k lidem, kteří k nim přístup mají. Jedním z nich byl například John Walker, který do služeb Sovětů vstoupil, aby si vydělal peníze. Měl ale přístup k informacím a vydělal si opravdu hodně peněz. Špionem byl sedmnáct let, tak dlouho vydržel bez odhalení. Jeho přínosy pomohly Sovětům například v modernizaci námořnictví. A podobných příběhů je v dějinách špionáže mnoho.

Například jména jako Aimes nebo Montesová – oba vůbec neváhali zradit svou zemi a přiklonit se k nepřátelům USA, díky obchodu s informacemi si oba vydělali velké množství peněz. Špioni si musí čím dál více hlídat svou identitu, není jednoduché dnes cestovat mezi zeměmi, na letištích tam rozpoznají oči i obličeje. Je nasnadě, že v mnoha případech se bude používat spíše síť a hybridní pohyb světem. I přes nové technologie je ale jasné, že život agenta není záviděníhodný. Agenti žijí velmi osamělý a těžký život, musí žít s vědomím toho, že každý ho může ohrozit a že on sám musí žít obklopen svými, které neustále zrazuje, a dokonce drží jejich osud ve svých rukou.

Pohled na špiony beze zbraní nabízí i populární seriál MacGyver, každý den ráno na Prima KRIMI.