Rozhovor s režisérkou a scenáristkou reality show Dovolená v protektorátu

Režisérka, scenáristka a autorka projektu Zora Cejnková: Snažila jsem se k té době přistupovat bez školních klišé a předsudků.

Jak se režíruje reality show? V čem byl pro Vás tento formát nový?
Když jsem vymýšlela a psala Dovolenou v protektorátu, dlouho jsem hledala tu správnou formu, jak ukázat život v jiné době tak, aby to bylo co nejvíce autentické. Přestože jde „jenom“ o 75 let, které nás dělí od vypuknutí 2. světové války, ta doba byla zcela jiná než ta naše, lidé měli nejen jiné oblečení, ale také jinak přemýšleli. Převlíknout se do dobového oblečení není složité, ale zařídit, abych prožil tu dobu a žil stejnými událostmi, jako naši prarodiče, k tomu nestačí se posadit do dobové kuchyně, chce to ještě něco navíc. Klasickou reality show znám hlavně ze zahraničí a nikdy mě vlastně nezajímala. Pro tento projekt se ale hodí výborně.

Vzala jsem si z ní ty přínosné prvky, například možnost umístit skupinu lidí do izolovaného místa a mít technicky možnost natáčet po určitou delší dobu jejich autentické reakce na určité události. Právě autenticita je na reality show skutečně zajímavá. Reality mi dává jako filmařce možnost pracovat s psychikou reálných lidí, nikoliv herců. No, a abych řekněme dostala tu naši rodinu do co nejvíce autentického pocitu, že žijí v roce 1939, tak jsem do děje vpustila dobové postavy, které se na takové samotě někde v beskydských kopcích mohly v té době objevovat. Do domu tak vstoupí Starosta, Četníci, Zvědavá sousedka, Gestapo, Prodavač a další. To jsou herecké role a mají jeden základní úkol: dostat rodinu do určitých dobově autentických situací, na které je rodina nucena reagovat. Takže Dovolená v protektorátu je postavená na základech reality show, ale myslím, že je to vlastně docela nový formát.

Jak jste si hlídali historické detaily a jak moc Vás historický rámec omezoval, nebo naopak inspiroval?
Snažila jsem se k té době přistupovat bez školních klišé a předsudků. Protektorát byla strašná doba, ale pro každého jinak. Lidé umírali, ale také se rodili… tím chci říct, že i v této válečné době se lidé smáli a žili. Rodina v domě bude spolu s divákem prožívat příběh, který je složený z dobově autentických historek, z příběhů řekněme všeobecnějšího rámce a ze zcela nečekaných okamžiků, které školní učebnice dějepisu skutečně neobsahují. Právě proto, aby bylo celé to martyrium, které rodina prožívá, věrohodné, tak jsem opravdu až nesnesitelně trvala na všech historických detailech, jak to jen bylo možné. Musím poděkovat historikům, architektovi, rekvizitářům i produkci, že se mnou měli trpělivost. Ale protože nežijeme v roce 1939 (díkybohu!), museli jsme udělat některé, řekněme, kompromisy. Například vylepování plakátů. Za protektorátu k tomu sloužily vývěsné plochy, v našem projektu plakáty přibíjíme přímo na dům, protože je to samota a vytvářet zde plakátovací plochu je nesmysl. Nebo třeba Učitel, který chodí vyučovat nejmladší generaci naší rodiny. Domácí výuka byla tehdy zakázaná, no ale najděte třídu dětí, které se budou dobrovolně učit během prázdnin, jen abychom mohli točit školu…

Byla jste po celou dobu s aktéry na Starých Hamrech, nebo jste více pracovala ve střižně?
Na place jsem se snažila být co nejvíc, především v týdnech před natáčením, kdy jsme dolaďovali technické podmínky natáčení. Spolupracovala jsem se dvěma specialisty na reality show, se kterými jsme se střídali. Já jsem točila tři epizody z osmi a pak jsem víceméně jako autorka scénáře a režisérka dohlížela na postprodukci celého seriálu ve střižně. A řeknu vám, bylo tam krásně, v Beskydech.

Které situace byly pro Vás v rámci celého natáčení emočně nejvypjatější?
Nikdy jsem nevěděla, jak ta hraná situace dopadne. To bylo často napínavé. Herci měli scénář a podle něj hráli, ale rodina reagovala podle svého. Neměli žádný návod, co mají dělat. V některých dnech, když šlo do tuhého, se děly v domě takové věci, že jsem se celé hodiny ani nezastavila a teprve pak jsem si uvědomila, že mám takovou šílenou žízeň, že snad padnu. Ono totiž nešlo říct stop, dáme si pauzu nebo si to zopáknem, ono se vždycky jelo naostro.

Na základě čeho jste si pro natáčení vybrali právě rodinu, kterou jste si vybrali? Čím si Vás získali?
Znáte ten pocit, když někdy vstoupí do místnosti člověk, ze kterého sálá úžasná pozitivní energie a je vám okamžitě sympatický? Tak to se mi přesně stalo, když do studia vstoupila ta naše rodina. Během pár minut bylo vidět, že oni se všichni mají moc rádi, že jsou tým a chtějí spolu zkusit jít do neznáma. A že jsou vtipní a šarmantní a úžasně empatičtí. Že se rychle vžijí do pocitů a situací, které se kolem nich dějí. To myslím, bylo pro Dovolenou v protektorátu zásadní.

Co jste věděla o protektorátu, než jste do projektu nastoupila a jak tuto dobu vnímáte teď, po skončení natáčení?
Mojí inspirací a takovým prvotním impulzem k vytvoření scénáře byly vzpomínky mých brněnských prarodičů. Oni strávili válku na Vysočině a babička mi jako malé často vyprávěla o tom, jak dramaticky prožívali protektorát. Jak krmila husu bramborovými šiškami, a přitom se jí bála, jak pašovali do města vejce a maso. Jak dědův bratr vyskočil z transportu do Mathausenu a několik měsíců se ukrýval pod podlahou jedné vesnické kuchyně. Babička s dědou tu už dávno nejsou, ale jednoho dne jsem si na to jejich vyprávění vzpomněla a začala psát. Když jsem o pár dnů později skončila, základ Dovolené v protektorátu byl na světě.

Měla byste sama odvahu vyzkoušet si na vlastní kůži podobný experiment? Co z výdobytků současné doby by Vám nejvíce chybělo?
Odvahu vyzkoušet… no, to bych měla, ale nesměla by to napsat a režírovat Zora Cejnková. Nechtěla bych, aby mě režírovala. Ona byla na tu rodinu dost tvrdá a nekompromisní, a to bych vážně nechtěla zažít….