Tajemství rodu Veroniky Freimanové

Herečka Veronika Freimanová ve filmu Tajemství rodu režiséra Davida Síse pátrá po osudech obou svých dědečků. V jejích žilách koluje krev zakladatele československé jednotky Cizinecké legie ve Francii i zakladatele vlasteneckých spolků v česko­německém pohraničí.

Co tuší Veronika Freimanová o hrdinství svých prarodičů a může být pyšná na všechny činy, které vykonali? Byli Freimanové svobodní páni, možná dokonce šlechta? Potvrdí si, anebo vyvrátí rodinné legendy?

„Spousta věcí mě dojala a také jsem si začala víc uvědomovat, odkud jsem.“

Jaká pohnutka vás přiměla zúčastnit se natáčení Tajemství rodu Veroniky Freimanové?
Dlouho jsem váhala, protože jsem se bála bulvárního zneužití. Ve chvíli, kdy jsem viděla originální pořad BBC, jsem však pochopila, že je to o něčem jiném a spolupráce na Tajemství rodu pro mě může být přínosná. Také se ve mně probudila zvědavost.

Měla jste o svém rodu přehled i před natáčením pořadu Tajemství rodu Veroniky Freimanové?
Před natáčením to byla jen kupa historek, více či méně zábavných, velká hromada fotografií a některé nedořešené záležitosti. Myslím si, že po natáčení mám teď o svém rodu poměrně velký přehled. Spousta věcí mě dojala a také jsem si začala víc uvědomovat, odkud jsem.

Takže se dá říct, že vás pátrání ve vlastní rodové historii obohatilo…
Těžko bych si kdy udělala čas na to, abych spoustu věcí rozkryla a „vmyslela“ se do bojů a zážitků svých předků. Jsem opravdu pyšná na to, že Ladislav Preininger byl mým dědečkem a mrzí mě, že jsem ho nikdy nepotkala.

Práce v archivech se vám líbila?
Klasické staré archivy jsou nádherná záležitost. Jsem hrozně ráda, že jsem se mohla dostat například do třeboňského archivu. Navíc to bylo spojené s pátráním po historii mého rodu, takže to bylo o to zábavnější. Měla jsem nějakou představu, ale skutečnost byla nakonec úplně jiná a musím přiznat, že mě to velmi bavilo. Držet v ruce ty staré a krásné matriky je úžasný pocit.

Zmínila jste obavu z bulvarizace, nepokoušel se vám účast v Tajemství rodu Veroniky Freimanové někdo rozmluvit?
Nejdřív jsem si účast rozmlouvala já sama, pak nad tím pochopitelně přemýšlela má nejbližší rodina a pak, když už se celý proces natáčení a hledání rozjel, mě to začalo bavit. Ale přiznám se, že jsem byla jen krůček od toho, abych nad celým projektem mávla rukou. Každopádně
jsem teď moc ráda, že jsem do toho šla.

Kam všude vás natáčení pořadu Tajemství rodu Veroniky Freimanové zavedlo?
Asi nejsilnější zážitek mám ze severních Čech, z oblasti Duchcova, kde není prakticky nic. To byl největší šok. Krajina dětství mého tatínka je tam naprosto zničená a já sama bych se tam nikdy nedostala. Pátrání mě také zavedlo do vojenského muzea, kam jsem se mnoho let zdráhala jít. Tam jsem si poprvé uvědomila, že můj dědeček byl hrdina. Celkově musím přiznat, že natáčení bylo moc pěkné putování, které mě zavedlo jak do jižních, tak i severních Čech. Do Mostu, Třeboně a také do Soběslavi.