Jan Cina – rozhovor: K herectví mne nasměrovali rodiče

Napadlo tě někdy, třeba už na 1. stupni ZŠ, že bys chtěl být profesionálním hercem?
Pravdou je, že moje úplně první vysněné povolání, tuším, že to bylo ještě před školkou, se moc nelišilo od běžných dětských snů, byl to popelář. Zlom nastal příchodem do kolektivu Mateřské školy, kde jsem začal bavit kamarády v duchu, mého tehdy velkého vzoru, Dana Nekonečného a Šumu Svistu.

Tady ve mně asi začala klíčit i myšlenka, že bych chtěl být hercem. Na základní škole tato myšlenka samozřejmě rostla a sní i moje aktivity v tomto směru. Začal jsem chodit na Základní uměleckou školu, až jsem nakoneczískali svoji první příležitost zahrát si ve filmu Smradi. Zkušenosti z této praxe mě naopak od mého snu odradily, protožeto nebylo tak jednoduché, jak jsem si myslel. Začal jsem pomalu měnit svůj směr a cíleně se od hraní vzdaloval. Paradoxně to byli moji rodiče, kteří mne při výběru střední školy k této profesi opět nasměrovali. Řekli NE všem ostatním školám se slovy: „my vidíme, že tě herectví baví, tak zkus konzervatoř“, já jsem je poslechl, no a takto to se mnou dopadlo.

Většinou rodiče nechtějí, aby jejich děti šly do této branže, protože to není jednoduchý život. Takže Ty jsi výjimka a tvoji rodiče Tě víceméně k hraní přivedli?
Myslím, že výstižnější je, že mě podporovali. Oba moji rodiče byli v mládí zasaženi amatérským divadlem, které je bavilo, a tento duchbyl u nás doma stále přítomný. Samozřejmě také viděli, že je to prostor, ve kterém jsem šťastný. Tenkrát ještě netušili oni ani já, že štěstí herce je často vykoupené množstvím času, po který je nešťastný a řeší hrozné blbosti. Myslím tím to, že součástí herectví je práce s emocemi, které dokáží člověka pěkně rozkolísat. To mohou být chvíle, kdy je herec – umělec schopen udělat třeba i „z prdu“ hodně velkou věc.Tak to je a to vše k tomu prostě patří.

Dnes se od herce žádá všestrannost, aby uměl i zpívat a tancovat. V Divadle Kalich hraještaké v muzikálu roli Mauglího. Co je ti nejbližší, zpívání, tanec nebo samotné činoherní hraní?
Těžko říct, ale nejvíc mě asi baví kombinace toho všeho, těch tří věcí. Je zajímavé objevovat a vymýšlet kombinace a propojení.To je to co mě na tom baví. Na DAMU, kde jsem pět let studoval na katedře alternativního herectví, jsme tímto způsobem také pracovali. Vyjádřit něco třeba jenom pohybem nebo naopak pouze hlasem a pak to různě propojovat, mi přijde hodně zajímavé, proto nemůžu říct, že by mi bylo něco bližší. Baví mně ta kombinace.

Jsou dnes vůbec diváci, kteří zvládají vnímat složitější divadlo, intelektuální, těžkou věc?
Mám za to, že kdo chce, tak to zvládá. Na druhou stranu je pravda, že diváci, ať mladší nebo starší, jsou právě současnými médii a televizí trošku zhýčkaní. Stává se, že při návštěvě divadla nebo i jiného umění, si často neuvědomují nutnost své součinnosti. Mají pocit, že je to stejné, jako když sedí před televizí. Mohou se bavit, mohou ji kdykoliv vypnout a nevyžaduje se od nich žádná zpětná reakce. Jenže každé umění, a divadelní zvlášť, vyžaduje podle mě vždycky nějakou aktivitu, jakýsi dialog herec-divák.  Televize je v tomto taková prázdná věc, tam ten dialog opravdu chybí. Ale nemyslím si, že už neexistují diváci, kteří by nezvládli těžší představení, to ne.

Jsi typ herce, který také odmítá nabídku, protože hra je brak nebo si to dnešní herec nemůže už vůbec dovolit vzhledem k tomu, že musí mít na rohlík a nájem?
To je velmi těžká otázka. Pokud mohu soudit podle sebe, tak i během mojí krátké kariéry se mi stalo, že jsem třeba s nadšením a čistým úmyslem šel do projektu, o kterém jsem byl já i celý tým přesvědčen, že je skvělý. Jenže věci se sešly jinak a najednou se to nepovedlo. Všichni k tomu přistupovali zodpovědně, ale v umění to někdy prostě nestačí. Finance jsou určitě nutným nástrojem dnešní existence, můj životní postoj je dělat především to, co je pro mne zajímavé a může mě někam posunout a v úplně ideálním případě za to dostat i hezky zaplaceno. A to už je také o nějakém tom štěstí.

Máš v Divadle Kalich po premiéře hry Podivuhodný případ se psem. To je náročná role autistického chlapce. Objevil si něco, co tě překvapilo? Co pro tebe bylo v této roli nejtěžší?
Vlastně úplně všechno. Řekl jsem si, že budu muset toho autistu v sobě nějak najít nebo si ho uvědomit. Protože autista nejsem, tak jsem se snažil dostat do autistického světa tam, kde tomu rozumím a co mi je blízké, což jsem dělal tak, že jsem se s autisty scházel a trávil s nimi čas. Lehce jsem pochopil, že ten jejich svět je opravdu velmi bohatý, ale má úplně přesná pravidla. A já jsem se tomu snažil přiblížit. Bylo to sice těžké, ale zároveň nesmírně zábavný proces, který ještě nepovažuji za uzavřený. Věřím, že se během repríz celá role bude posouvat, tak se diváci dočkají určitě nějakého vývoje. Všichni, kteří se mě na roli ptají, tak předpokládají, že to musel být hodně těžký a náročný úkol. Asi ano, byla to těžká práce, ale hravá a mě to vážně tak bavilo, že jsem si její náročnost vůbec neuvědomoval a šílený mi to vůbec nepřišlo.

Dalo by se říci, že jsi oblíbený herec režisérské dvojice SKUTR (Martin Kukučka, Lukáš Trpišovský pozn.red.). Co je to za pouto nebo za pel, který mezi vámi funguje, dokážeš to vůbec nějak popsat? Přemýšlel si někdy o tom?  
Nechápu to a vůbec tomu nerozumím, jak se to mohlo stát! Možná jedna z těch věcí může být i to, že kluci rádi kombinují nejenom mluvené slovo, ale přidávají pohyb, hudbu a rádi z toho dělají takové obrazy a to je mi hodněblízké. My jsme se vlastně potkali na škole, kde jsem studoval v jejich ročníku. Otevřeli na DAMU svůj první ročník, do kterého jsem chodil a kde jsme se navzájem poznali. Vlastně jsme tenkrát s Martinem Kukučkou dokonce dělali jeho úplně první muzikál v životě, to byl muzikál Quasimodo. Nakonec nám řekl, že jsme ho k tomu tak trochu přivedli my studenti, protože jsme mu otevřeli dveře, do kterých se on sám neodvážil vstoupit, přestože ho to lákalo. Zdá se, že jej tato platforma stále baví, nedávno se pustil i do muzikálu Mauglí, kde jsme se opět setkali. Neustále se tedy potkáváme a křížíme si cestu v zajímavých a zábavných projektech. Práce nás prostě baví a to je možná ten pravý tmel, který nás drží a spojuje.

Máš zkušenosti s televizní a filmovou kamerou. Rozděluješ své hraní na divadelní, filmové, televizní nebo to prostě bereš jako disciplíny?
Zdá se mi, že čím víc zkušeností získávám, tak se mi začíná hraní před kamerou a v divadle lehce propojovat. Samozřejmě, že každý obor má svá specifika, ale práce na filmové roli je hodně podobná té divadelní a naopak. Některé věci, které fungují ve filmu,velmi rád převádím v nějaké podobě i na divadlo. Například využití jisté formy vyprávění, kde se pracuje třeba se střihem. Je zajímavé, když toho herec umí sám využít a pracuje s tím. Samozřejmě podkladem pro toto umění je co nejvíce točit a hrát a nabývat tak další zkušenosti, ze kterých je možné čerpat a zdokonalovat se. Bohužel je dnes velmi těžké získat možnost zdokonalovat se přímo v praxi, ale kdo ji má, tak za ni musí být hodně šťastný.

Když pominu Tvůj umělecký život a práci, která je Tvým koníčkem, co jiného Tě naplňuje a baví?
Moje takzvané civilní hobby je asi lenošení. Mám rád, když můžu úplně vypnout, ale rád si užiju i aktivní odpočinek. Nejvíc třeba formou cestování. Člověk v té chvíli vypne hlavu a soustředí se jen na poznávání kultury, jídla a něčeho nového. Všechno v mojí práci, ale souvisí také s volným časem. Když chce člověk pracovat v umění, tak toho volného času příliš nemá. To je ta druhá stránka mince, být umělcem.

Mnoho herců zrazuje například svoje děti, aby se vydali na uměleckou dráhu. Ty bys toto zaměstnání mladým lidem doporučil nebo rozmlouval?
Já si myslím, že jakékoliv puzení k čemukoliv je dobré a zdravé. Takže, když někdo cítí, že by moc chtěl být hercem, ať to zkusí a jde do toho. Říká se stále, že umělci nebo herci mají těžký život. Jenomže, kdo nemá těžký život? Svým způsobem ho máme těžký všichni. Vždy je nakonec jen na nás, jak se s tím vypořádáme a jak se naučíme si ten život užívat. Důležité je, podle mě, dělat to, v čem je člověk šťastný a co ho naplňuje. Pak je asi jedno, jestli dělá radost stotisícům lidí nebo jednomu.

Jak úspěšní jsou Tvoji spolužáci z konzervatoře nebo DAMU a kolik z nich u divadla reálně zůstalo?
Je to u obou škol rozdílné. Myslím, že asi tak polovina spolužáků z konzervatoře se divadlem nebo nějakou uměleckou prací živí. Je to dáno také tím, že na konzervatoř přichází člověk ještě v době, kdy asi často neví nebo jen tak tuší, čemu by se chtěl v životě opravdu věnovat.  A moji spolužáci z DAMU se vlastně všichni uměním zabývají. Každý to samozřejmě dělá po svém. Ale k tomu jsme byli také vedeni v ateliéru. I studium bylo více o jistém druhu autorského přístupu k věci. Mnoho spolužáků z akademie je vidět třeba méně, ale jsou u divadla a to je dobře. Ta úspěšnost je zase dána věkem, kdy přichází člověk na vysokou školu. V té době už přece jenom většinou ví, co chce dělat.

Jaké jsou Tvoje vize do budoucnosti? Co bysi chtěl říct v rozhovoru třeba za deset let?
Myslím, že za deset let mě asi už opustí moje chlapecké role, které teď ještě ve svých sedmadvaceti letech stále hraju. Tedy spíš to jsou postavy o deset a více let mladší. Ale nechám se překvapit, jak moc zestárnu (smích). A nejšťastnější v budoucnu budu, když se mi bude stále dařit dělat věci a projekty, jaké mám nyní. Rád bych také realizoval nějaké svoje autorské představení. Nemusí to být vůbec divadlo pro jednoho herce, ale moje autorská práce. Nejvíc si samozřejmě také přeji, aby mi fungovalo zdraví a lidi kolem mě byli zdravotně a lidsky v pohodě, spokojení a šťastní. Prostě takové obyčejné trapné přání (smích).