Kateřina Steinerová – rozhovor k muzikálu Atlantida

V novém muzikálu Divadla Kalich Atlantida hraješ postavu velké fotbalové fanynky a hráčky ženského fotbalu. Máš blízko ke sportu?
Já jsem kdysi opravdu asi ve třinácti, čtrnácti letech hrávala fotbal. Bylo to na vesnici, ale stálo to za to. Pak jsem hrávala hodně squash a volejbal. Ten dokonce závodně, jako nahrávačka. Trvalo to do té doby, než mě všichni přerostli. (smích) Ke sportu mám blízko a tu postavu mám ráda.

Takže si čerpala při nastudování postavy ze svých zkušeností ze sportovních šaten?
Já jsem spíš čerpala z charakterů chlapů, které znám nebo které jsem pozorovala. Chodívala jsem, jako puberťačka, na Baník a tak si na ty momenty vzpomněla a snažila se je v postavě použít, jako správný BANÍKOVEC! (smích)

V Divadle Kalich procházíš různými typy rolí.  Kterou z postav si nejvíc užíváš?
To záleží, v jaké životní situaci se zrovna nacházím. Nyní prožívám dost zásadní životní změny a tak mi role Brejny, která je tak trošku chlap, přišla vhod a moc jsem si to užila. Jindy bych to možná líp nezahrála.

Když si vzpomeneš na roli Sandy z Pomády, bavilo Tě vůbec hrát takovou hodnou naivku?
Sandy jsem si moc užila. Když jsme Pomádu zkoušeli, byla to doba, kdy jsem potřebovala hrát takovou princeznu a ta role mi nějak k životu seděla. Stejně jako moje první postava v Kalichu, Jana z Osmého světadílu. V mém životě je vše, jak má být. Pomáda se na jeviště Divadla Kalich opět vrátí, tak doufám, že si to diváci zase budou užívat. Je to nesmrtelný muzikál, prostě klasika.

Vypadá to, že jsou na Tvůj život a pocity v Kalichu napojení?
(smích) Asi ano. V Kalichu to prostě vždy funguje. Cítím se na jeviště tohoto divadla dobře a doma.

Dostáváš velké role, pravidelně hraješ, vystupuješ. Považuješ to za velké štěstí při dnešní konkurenci?
Měla jsem velké štěstí a vím to. Dnes je hodně těžké prosadit se. Dívám se často pozorně kolem sebe a vidím, jak je to neuvěřitelné. Mohu hrát s lidmi, kteří jsou asi nejkvalitnější v Praze i celém Česku. Když se ohlédnu do minulosti, třeba na studium, tak jsme Ježkovu konzervatoř z dvanácti studentů v ročníku dokončili tři. A tam už to celé zažíná. Konkurence, štěstí a vše co k tomu patří. Moji spolužáci jsou Markéta Procházková a Tomáš Savka, kteří v Kalichu také hrají. Takže nám se to povedlo, ale každý to štěstí nemá.

A kdo Tě tedy přivedl k divadlu?
Nikdy jsem nechodila do žádného dramatického kroužku nebo hrát divadlo. Spíš jsem se věnovala hudbě, tedy hře na klavír. Takže jsem si původně myslela, že bych mohla jít na konzervatoř studovat klavír. Pak jsem nastoupila na osmileté gymnázium a moje představa o studiu a životě začala směřovat k tomu, že půjdu na práva nebo medicínu. Prostě dělat něco normálního a také přijatelného pro moje rodiče. Ale všechno bylo jinak. Šla jsem do úplně první řady Superstar, kde jsem skončila asi v první čtyřicítce. Tam jsem se rozhodla, že se začnu více věnovat zpěvu a potkala se také s Jarmilou Chaloupkovou, která mne nalákala na Ježkovu konzervatoř. Lákalo mě studovat v Praze a tak jsem to zkusila. Nebylo otevřeno oddělení populárního zpěvu, ale pouze muzikálu, tam jsem poprvé přišla k něčemu, co souviselo s divadlem.

Někteří diváci Tě znají také jako vášnivou stepařku, to je velice specifická disciplína, že?
Je to krásná disciplína. Já tento druh tance objevila právě až na konzervatoři, kde jsem tomu celkem propadla. Začala jsem se věnovat hodně stepu a swingu. Moje taneční a pedagogická „kariéra“ se celkem rozjela ve stylu třicátých, čtyřicátých let a swingové éry (smích).

Co bys poradila těm, které lákají plechy na botách a chtěli by začít stepovat?
Na stepu je nejkrásnější ten rytmus. Na každém tancování je samozřejmě fajn, že se člověk hýbe. A důležité je také vybrat si hudbu, která člověka baví. Ten kdo chce začít, se může podívat na internetu na videa, vybrat si kurz a zkusit, jestli je to ono. Někdo u stepu preferuje Afro, někdo Freda Astairea a když si to člověk umí užít a stylizuje se do té hudby, jde to samo. A nakonec nemusí mít na botách ani ty plechy.

Je postavení těla u stepu hodně odlišné od tance třeba v muzikálu?
Myslím, že je to hodně podobné. Step má blízko k jazzovému tancování, jak se člověk hýbe, stojí, jak musí být aktivní celé tělo. Jen se občas lidem stává, že když jsou nervózní, těžknou jim nohy. A když stepař začne být nervózní a má třeba trému, nesmí mu ztěžknout nohy, jinak nezastepuje nic a většinou začne být mimo rytmus.

Máš nějaký volný čas, který naplňuješ neuměleckým koníčkem?
Moc volného času nemám, ale ve volné chvíli asi nejraděj koukám na filmy. Nemám doma klasickou televizi a tak si vždy ráda pustím film na počítači. Momentálně vede film „Na samotě u lesa“. Ten jsem viděla za posledních čtrnáct dnů asi sto padesátkrát. A taky jsem viděla hodně krát „Já padouch 2“ (smích). Jinak jdu ráda ven, jen tak „na kafe“, nebo jdu na diskotéku, prostě se úplně vytancovat, vymýt si tím mozek.

Diskotékový hluk Ti nevadí?
Hluk mi zle nedělá, ale já musím upřesnit, že nechodím na diskotéky pro náctileté, ale spíš už na oldies disko (smích).

Kam ideálně povedou Tvoje profesní kroky do budoucnosti, až opustíš dívčí role?
Já hlavně doufám, že zůstanu u divadla. Ale také doufám, že hraní nezůstane jen mojí hlavní obživou. Ráda bych se dále věnovala swingu a stepu, což je pro mě i velký relax. Občas pracuji v různých produkcích, tak možná tohle bude také cesta. Čím budu starší, tím se asi více přesunu na druhou stranu a třeba si to budu užívat u produkční práce.

A blízká budoucnost?
V červenci jsem natočila svoji úplně první desku. Rozhodla jsem si ji natočit jen tak pro radost, což je úplné šílenství. Oslovila jsem snad nejlepší jazzové muzikanty v republice, natočili jsme desku na analog, takže vyjde klasická stará dobrá gramodeska. Tu si sama vydávám, sama financuji a v průběhu října a listopadu se bude vyrábět. Takže ke konci roku bude křest desky a snad i nějaké koncertování ve stylu padesátých let, plné swingu a balad.