Katka mi vždycky řekne: Je to v pohodě, pojď. Tak skočím

Jsou jako nebe a dudy. Jedna mluví, druhá mlčí. Jedna skáče, druhá ji chytá. Akrobatky Pavla a Katka se poprvé potkaly na kurzu akrobacie, do které se obě zamilovaly natolik, že si společně založily soubor Cirkus TeTy. Akrobacie se tak prolíná jejich přátelstvím založeném na důvěře, že si ve vzduchu navzájem kryjí záda.

Jak se zrodilo vaše přátelství?
P: Potkaly jsme se na kurzu visuté akrobacie a nešly nám „zvedkozadky“, při kterých se člověk prostě obrátí hlavou dolů.Tak jsme je začaly trénovat spolu.
K: Navzájem jsme se přesvědčily, že to není tím, že Pavla je slabá a já mám velký zadek.
P: A pak jsme spolu začaly trénovat víc a řekly jsme si, že si založíme cirkus. A tak vznikl Cirkus TeTy.

Jaké byly vaše akrobatické začátky?
P: Co se týká nějaké fyzičky, to se vypracuje postupně. Ale já jsem vždycky měla velký strach, a to trvá doteď. Naučila jsem se s tím sice pracovat, ale nedokážu se toho úplně zbavit. Katka je hodně trpělivá, visí tam a říká mi, ať se pustím, ale já nechci… Když nacvičujeme nové triky, tak děláme z matraček „sendviče“, abych se učila padat.

Co vás nejvíc spojuje?
P: Určitě akrobacie a nový cirkus obecně. Nedokážu si představit, že bychom se potkaly a takhle spřátelily třeba někde v hospodě.
K: Krom toho jsme v mnoha věcech fakt hodně podobné. Třeba jsme obě stejně rozlítané…
P: Ale jinak to máme rozdělené. Katka je náš technik, zařizuje všechno okolo konstrukce, na které vystupujeme, a riggingu vůbec, aby to všechno viselo a drželo. Taky se stará o auto. A já se zase starám o to, abychom měly kde hrát, o všechny faktury a další produkční záležitosti.

V čem jste naopak rozdílné?
K: Já piju pivo a Pavla víno. Krom toho máme taky úplně odlišný vkus na chlapy.
P: To je hodně dobrý. My si nikdy nelezeme do zelí. Takže si o tom můžeme klidně v pohodě povídat. I když Katka moc nemluví. Hodně mluvím spíš já.
K: Rádio Pavla se to jmenuje.

Jaké jste spolu?
P: Jsme dvojnásobně neodolatelné :)
K: Prostě se skvěle doplňujeme.
P: Beze mě by Katka visela ve vzduchu a neměla by co chytat. A bez ní bych zase já neměla koho chytat.

Kolik času spolu trávíte?
P: Jsme spolu v podstatě pořád. Trénujeme spolu v našem domácím Cirqueonu (centru pro nový cirkus), vystupujeme se svým novocirkusovým představením nebo akrobatickými výstupy, vedeme workshopy, no a pak spolu jdeme i do hospody.
K: Ale dáváme si pozor, abychom spolu bydlely úplně minimálně.

Jste na sebe někdy nazlobené?
P: Myslím si, že jsme si na sebe už hodně zvykly.
K: Ono stačí nechat tu druhou se vyvztekat.
P: Nebo ji nechat nemluvit. Stejně si to pak přijdeme říct…

Bez čeho by se vaše přátelství neobešlo?
P: Bez důvěry, což je hodně spojené s naší společnou profesí. Nenechám se chytat někým, komu nevěřím. Navíc spolu fungujeme na jevišti, to musíte být na toho druhého hodně napojení. Ale i při čistě akrobatických vystoupeních je na společné energii poznat, jaký máte vztah. Pokud to bude bavit nás, bude to bavit i diváky.
K: A taky bez tolerance, které je tam opravdu hodně. Jsme spolu i v mnoha situacích, kdy jsme třeba opravdu dost unavené. Na nic si nehrajeme, známe se takové, jaké doopravdy jsme.

Čím jste se navzájem nejvíc překvapily?
P: Jo, pani si jednou nechala udělat umělé řasy.
K: No a ty umíš spát ve spacáku a jíst z rendlíku.
P: Já jsem holka z jižních Čech…

Na jaké společně dobrodružství jen tak nezapomenete?
P: Byly jsme na jednom soustředění na chalupě, trochu pršelo a potřebovaly jsme jet obhajovat grant. Katka šla zkusit, jestli vyjedeme s dodávkou, ve které vozíme konstrukci, ale zajela při tom do louky.
K: Pak jsem se to snažila podložit vším možným, včetně větví, štěrku. Následně jsem si řekla, že vycouvám, ale to už jsem se zahrabala úplně. Zkoušela jsem vycouvat… Stál tam strom, o který jsem auto nakonec „opřela“ a následně jsme ho „pokácely“. Pak už to vypadalo dobře, tak jsme si řekly, že to docouváme, ale auto přeskočilo cestu a zabořilo se na opačné straně. Takže jsme zablokovaly cestu všem sousedům. Traktoristi na nás neměli čas, takže nás pak vytahovali dělníci normální škodovkou.
P: Ale grant jsme nakonec obhájily.

V čem se ukazuje síla vašeho přátelství?
K: Denně si kryjeme záda.
P: Když mě chytá panika a někdo cizí mi řekne, abych skočila, tak to neudělám. S Katkou už to mám tak naučený. Ona mi říká: „Je to v pohodě, pojď.“ Tak jdu.
K: Jednou se stalo, že jsme byly na masterclass ve Francii, a tam byla hodně vysoká, zhruba osmimetrová konstrukce. A ve výšce dvou metrů byla síť, kam může člověk spadnout.
P: Já jsem vylezla nahoru, visela jsem tam a tak jsem si přemýšlela o životě. Jak ty moji spolužáci ze střední mají děti a rodiny a domky, ve kterých teď v klidu sedí, a říkala jsem si, co já tu vlastně dělám? Ale nakonec jsem se pustila. Ten adrenalin mi to pak vždy vynahradí.
K: A já jsem na tebe byla hrdá.

Jaký byl váš nejsilnější společný zážitek?
K: Stalo se to na United Islands, kde jsme visely celý den na stromě. Večer, když jsme ze stromu sundávaly lana a šály, byla už tma. Já jsem tam lezla se sedákem, ale špatně jsem se přecvakla, dosedla jsem do sedáku a pak už jsem jen letěla skrz strom dolů. Naštěstí tam byla metr a půl nad zemí větev, na kterou jsem spadla přímo zády, to mě dost překvapilo. Následně jsem zjistila, že si můžu sednout a je to dobrý, tak jsem tam vylezla rychle znovu, abych to mohla dodělat, než se začnu třást.
P: Já jsem si mezitím dole balila věci a slyšela jsem jen takový šum, jak Katka letěla stromem. Pak jsem viděla, jak leží na větvi, ale vůbec jsem netušila, že spadla…

Jak dobíjíte energii?
P: Čokoládou! Jíme ji pořád, před tréninkem i během něj. Protože čokoládou se nezaplácneš.
K: A vlastně celou scénu v našem představení Husí krky máme čokoládovo-sušenkovou. V jednom momentu se tam Pavla urazí a já ji lákám zpátky na čokoládu a sušenky.
P: Představení je hodně inspirováno naším vztahem…