Jaký je váš hrdina Vrbař z vašeho pohledu?
Mário Kubaš: Vždy, když hledám, o čem postava je, hledám její motivy k jednání. Vrbaře, kluka ze zapadlé vesnice, jehož „simson“ nedojel dál než za vesnický potok, popožene setkání s Vendulou a s jejím kyprým tělem. Láska je mu však jenom zástěrka, aniž by o tom věděl. Vždy, kdy jsem myslel na Vrbaře, myslel jsem na cestu jakožto symbol odhodlání. Vrbař se ještě nikdy pro nic nerozhodl. V tomto smyslu setkání s „Pusinkami“ pro něj představuje klíčový okamžik v životě. Poté, co odjedou, se už nezastaví. Pověsí na věšák svou minulost rozpíchanou mrtvými tělíčky broučků a nakopne simsona. Držme mu palce, ať dojede tam, kam chce. I když, kdyby měl toho původně plánovaného fichtla, focha, pincka, pionýra, pařeza, určitě by dojel dál!
K jakému filmu byste přirovnal Pusinky po prvním přečtení scénáře?
Mário Kubaš: Po prvním přečtení se mi vybavilo Gedeonovo Indiánské léto. Dobře napsané postavy v dobře napsaném příběhu.
V poslední době u nás vznikly spíš teenagerovské filmy s klukovskými hrdiny¨(Snowboarďáci, Rafťáci, Panic je nanic ad.), ale ty byly od reality života současné mládeže dost vzdálené. To holčičí Pusinky nejsou. Jsou o hodně realističtější a drsnější. Myslíte, že mladí diváci chtějí vidět své vrstevníky takové, jací skutečně jsou ?
Mário Kubaš: Žádné teenagerovské filmy jsem bohužel neviděl, neměl jsem k tomu důvod, nezajímají mě. Nemohu tedy srovnávat. Otázka spíše stojí, jestli se chtějí dozvědět něco o sobe, i když skrze příběhy Pusinek. Žijeme v době zhuštěných povrchních obrazů, bude mít mladý divák čas se na Pusinky zastavit? Pevně věřím, že ano, neboť scénář je skutečně dobrý. Každá z Pusinek je jiná, každá má své vlastní důvody, proč se vydává na cestu. Po celou dobu filmu jsem se ptal na pozadí jejich jednání, zajímalo mě, co žijou a co chtějí žít. Věřím, že divák bude mít stejný pocit, ať mu už bude 15 nebo 45.
Můžete přiblížit své dosavadní herecké zkušenosti?
Mário Kubaš: Poprvé jsem dostal malou roličku ve filmu Vlci ve městě Petra Nikolajeva, kde mnou nervozita klepala tak, že jsem se nebyl schopen pohnout. Nikolajev zaječel a já se zakousl do chleba se salámem, jak kázal scénář a bylo. Od té doby už nikdo nezaječel a snad už nezaječí. Na DAMU mi pak nabídnul Tomáš Bařina, abych si zahrál v jeho krátkometrážním absolventském filmu Nelásky. Ve velkém bijáku jsem si zahrál až s nabídkou Bena Tučka, který na mě natrefil při jedné hostovačce v brněnském Hadivadle. V jeho Děvčátku jsem hrál vojáka – letce, po boku Doroty Nvotové, se kterou jsme oba dostali cenu za nejlepší herecký výkon na 44. mezinárodním filmovém festivalu v Soluni v roce 2003.
Jak se vám pracovalo s režisérkou Karin Babinskou?
Mário Kubaš: Já mám oranžovou velmi rád, patří k mým nejoblíbenějším. Ale to, co měla na hlavě Karin, když jsme se poprvé setkali, mě poněkud vylekalo. Barva předznamenávala barvu končícího léta, kdy se Pusinky vydávají na cestu. Myslelas to tak, Karin? První zkouška, náhodou zrovna s Petrou Nesvačilovou, která roli Venduly později dostala, se týkala mé oblíbené noční scény a rozhovoru při měsíčku. Když jsme dojeli dialog, Karin nechala kameru jet dál a Mario, tedy Vrbař, se rozmluvil, zbožňuji být vržen do situace a improvizovat. Velice jsme si s Petrou rozuměli, jsme na stejné herecké notě. To samé Karin ještě udělala na ostrém natáčení v bazénové scéně. Karin má velký cit pro výstavbu situace, což není pro filmové režiséry příliš časté (někteří staví scény za sebe v domnění, že vytváří situaci). Tento neduh vysloveně divadelním hercům někdy dělá potíže. Postavu staví na analýze motivů, potřebují ji znát opravdu hluboko.
Karin Vrbaře dobře promyslela, myslím, že jsme si rozuměli v tom, co jsme chtěli o něm říci. Kdykoliv mě o něco požádala, okamžitě mi bylo jasné, co má na mysli, taková spolupráce je samozřejmě velmi příjemná. Obzvláště rád jsem Karin poslouchal, když mluvila k Pusinkám a osvětlovala jim situaci. Dokázala udržet pohromadě klubíčko tří tak rozdílných slečen takovým způsobem, že se stále kutálelo, aniž by se rozpadlo.
Jaké nejsilnější dojmy jste si odnesl z natáčení?
Mário Kubaš: Velice na mě zapůsobila oblast Mostecka, zcela mě uchvátila. Nevím však, nakolik to byla sama příroda stvořitelka a nakolik lidská pracka, byť musím přiznat, že když ty navršené kopce obrostou květenou, stanou se slušivou přirozenou součástí přírody. Na jeden takový kopec, nad naším roztomilým hotelem Joker u chánovského prahu, jsem vylezl a oko hodil až k Milešovce.
Druhým oblíbeným objektem se potom stala osoba jedné z Pusinek, paní Stelinka, jak si říkala. Ona si vůbec pořád nějak říkala. Velice rád vzpomínám na jednu noční scénu, kterou jsme spolu točili blízko nějakého polorozpadlého paneláku, plného rozpadlých nezaměstnaných životů. V dialogu, v zahradě při měsíčku, se Vrbař přiznává, že mu chutnaj holky, co jim chutná. S tou jistou Pusinkou jsme se neustále odbourávali, neboť dialog dával průchod všem našim vyrypovacím poznámkám, jak se pěkně říká. Doufám, že ta scéna bude tak dokonalá, jak nám připadala. Ale počkat, Stelinko, smáli jsem se jenom my, ne?
A největší herecký oříšek?
Mário Kubaš: Největším oříškem, který nerozlousknu já ale kritika, je nebýt přirovnáván k Pucholtovi. Samozřejmě, že mi to lichotí, ale číst to v každé druhé recenzi, mně přijde až moc zábavné.
Čtěte také:
Pusinky – dívčí roadmovie od dubna v kinech
Pusinky – Herecké obsazení
Pusinky - Rozhovor s režisérkou Karin Babinskou
Pusinky - Rozhovor s herečkou Sandrou Novákovou
Pusinky - Rozhovor s herečkou Petrou Nesvačilovou
Pusinky - Rozhovor s herečkou Marií Doležalovou
Pusinky - Rozhovor s hercem Oldřichem Hajlichem
Pusinky - Rozhovor s hercem Erikem Kalivodou
ZUZI
Chytrá Žena.cz