Rozhovor s Ivou Janžurovou: Na zkouškách jsem pořád ve střehu

Iva Janžurová: S Janou Paulovou jsme se při objevení té radosti, že se nám spolu dobře hraje v inscenaci Sbohem, zůstávám!, dohodly, že spolu napíšeme hru. Při přemýšlení o námětu si Jana vzpomněla na v podstatě anekdotu ze života, příběh, který se údajně skutečně stal, kdy jeden chlápek chtěl přistihnout svou ženu in flagranti, ale ta – co čert nechtěl – mu byla věrná, tak na ni vymyslel jistou lest. Tento námět se mi zalíbil, proto jsem začala psát, posílat Janě různé nápady a situace, ona je zpočátku připomínkovala, komentovala… Pracovala jsem na té hře asi rok a půl, Jana měla v merku už jinou inscenaci, a tak mě při přemýšlení o herecké partnerce napadla Evička Holubová, s níž jsme se kdysi šťastně potkaly na Kočičí hře v Divadle Na zábradlí a obrovsky jsme si rozuměly. Eva byla z nabídky na společnou práci naštěstí nadšená.

Jak se v projektu objevil režisér Šimon Caban?

Iva Janžurová: Byla jsem se v Divadle Kalich podívat na muzikálu Srdcový král a moc se mi líbilo, jak je tato muzikálová komedie zrežírovaná, tak jsem Šimona po návštěvě představení oslovila. Následně si mě získal ještě víc, neboť řekl, že se mu text Veletoče líbí. Zároveň je strůjcem mého největšího překvapení v této inscenaci. Na první zkoušce jsem začala číst  svoji roli Boženy,  načež mě Šimon přerušil:

„Čtěte svoji roli, tuhle hraje Eva.“ Já jsem ovšem Veletoč psala s opačným záměrem, dokonce jsem si repliky Helgy v duchu interpretovala Eviným způsobem a bavilo mě to. Eva souhlasila, že jí by prohození nevadilo. Tak jsem přímo na té první zkoušce  po patnácti minutách vzdorování ustoupila, ale šíleně mi to zamotalo hlavu. Nicméně brzy jsem se přesvědčila, že jde o dobré rozhodnutí. Scény, které by pro mě jako Boženku byly ožehavé, Eva zvládá levou zadní.

Psaní je na rozdíl od herectví dost introvertní, ztišená činnost. Která z těchto poloh vám osobně více vyhovuje?

Iva Janžurová: V inscenaci Národního divadla Křehkosti, tvé jméno je žena, která je sestavená z našich novinových rozhovorů, říkám, že kdybych se rozhodovala podruhé, asi bych se věnovala raději psaní, protože je v něm více svobody. Jistě, psaní je svébytná disciplína, ale mně s herectvím hodně splývá právě proto, že píšu s určitou hereckou zkušeností, v podstatě se u toho od herectví neodtrhnu. Vím to už z našeho rodinného divadla, kde jsme si napsali se Slávkem Remundou pět her a pokaždé jsem si ve vymýšlení textů a zápletek ve spoluautorství výrazně ovlivňovala roli pro sebe. Takže mně ty činnosti jedna s druhou nekolidují, nevidím v nich nějaké rozpolcení, nedělím se na autorku a herečku.

Jak při tvorbě poznáte, že si daný nápad zaslouží na papíře zůstat a není adeptem na škrtání?

Iva Janžurová: Představuju si každou řádku textu a vím, že při zkoušení musí obstát. Crazy komedie má své přesné zákonitosti, neovládám je bezchybně teoreticky, ale svým hereckým citem vím, co má přesně následovat a čím bude na kterou repliku navázáno. Zápletky jsou v tomto žánru vlastně velmi složité, musejí mít přirozený vývoj, nejde si tu jen tak něco rozepsat. Ráda se odkazuji na svého oblíbeného Georgese Feydeaua jako autora groteskních situací, které přesně fungují a které jsou žánrově čisté. On sám jednou říkal, že se mohl skoro pomátnout z toho, aby mu v komedii všechno šlapalo, v hlavě mu to pořád šrotovalo. Dát dohromady crazy komedii je skoro na zbláznění, aby její příběh nebyl děravý.

Jaký je to pro vás pocit, když věty, které jste psala v autorském soustředění, ožívají na jevišti v ústech vašich hereckých kolegů?

Iva Janžurová: Je to nesmírně napínavé. Na zkouškách jsem byla pořád ve střehu, jestli dodržujeme správné načasování a jestli je všechno vyřčeno přesně a výrazně. Kolikrát jsem své kolegy hlídala na úkor své postavy, takže jsem se občas zamyslela a zapomněla mluvit v té pravé chvíli. Navíc nezapomenu na ten údiv, když jsem se svěřila, jak nesnadno se učím text této hry. Podle kolegů jsem ho přece musela umět automaticky a bez učení, ale to není pravda. Stejně jako u jakékoli jiné inscenace jsem se musela učit své vlastní repliky -  s údivem, co autor napsal. A musím nadšeně přiznat, že Eva Holubová svým entuziasmem pro moji hru mi byla největší oporou a jistotou. Její scény jsou tak bujaře krásně komické, že se v zákulisí ohýbám smíchy a málem opožděně nastoupím na jeviště.

Zdroj, foto: Divadlo Kalich