Spolužák Jarda

Vždy jsem se dobře učil. Učení mi šlo samo. Přesto mě rodiče z preventivních důvodů upozorňovali na to, že pouze dobrý prospěch mě předurčuje pro plnohodnotný a šťastný život.

„Podívej se na Jardu,“ ukazovala maminka na mého spolužáka. Jarda měl čtyřky a pětky od shora až dolů. Učení mu nešlo a Jarda si s tím hlavu nelámal. „Jarda jednou skončí jako popelář,“ poukazovala maminka na Jardovu budoucnost jako vědma.

Na základní škole jsem měl samé jedničky, a tak jsem šel na gymnázium. Jarda, který kupodivu základní školu ukončil a ani jednou nepropadl, ač byl mnohokrát na propadnutí, šel na dvouleté učiliště pro ty, kteří měli špatný prospěch stejně jako on. Ztratil se mi z očí. Já po gymnáziu pokračoval na vysokou školu. Po ní jsem si našel místo v kancelářské budově v našem městě. Nepředřu se. Do práce chodím na osmou hodinu ranní a kancelář opouštím až za tmy.

Když byly mé děti malé, prakticky jsem je neznal. Odcházel jsem do práce a ony ještě spaly a přicházel domů, když už spaly. Jedině o víkendech jsem si mohl naplno vychutnat, že jsem táta. Když pak děti chodily do školy, přetahovali jsme se všichni ráno o koupelnu a toaletu, strkali se v předsíni při obouvání a opět jsme se celý den neviděli. Ze svého skromného výdělku si dovolíme s bídou jednou do roka dovolenou někde u nás u rybníka nebo v horách, maximálně na týden. Na víc není čas a ani peníze. Jinak jsme šťastní. I má žena pracuje v kanceláři za ryze symbolický plat. Ale nepředře se. I ona je v zaměstnání celý den. Někdy mi připadá, že se setkáváme až doma v ložnici ve společném manželském loži. Děti jsou ale velké a oceňují to, že mají své soukromí a svůj vlastní prostor. A tak jsme vlastně všichni spokojení.

Až nedávno… Měl jsem nějaké zdravotní potíže a musel jsem vyhledat lékaře. Byl jsem uvolněn ze zaměstnání a v dopoledních hodinách jsem se pohyboval po ulicích našeho města. Všiml jsem si, že kaštan pod našimi okny krásně kvete. Když se vracím domů z práce, květy jsou zavřené a v přítmí všude kolem na strom téměř nevidím. Všude kolem zpívali ptáci. Jak dlouho jsem je neslyšel takto zpívat? Alespoň přes týden už dlouho ne. Nemám na to čas. Zjistil jsem, že kašna na náměstí je opravená. Jak dlouho asi? Neměl jsem už několik let čas projít se po městě. Jsem uhoněný, vynervovaný z práce, kde sice manuálně nepracuji, ale trápím se čísly a tím, aby mi vše vycházelo. Každá chyba je hned vidět, každý omyl zřetelný a odnesu ho jen já jako jeho autor.

Vracel jsem se od lékaře a chtěl vyhodit sáček od tyčinek, které jsem si cestou koupil místo snídaně. U popelnic zastavilo popelářské auto a já chvilku čekal, než zručný chlapík odkoulí popelnici k autu. V tu chvíli jsem ho poznal.

„Jardo!“ Ano, byl to Jarda, můj spolužák ze základní školy. Tak maminka se nemýlila, přece jenom měla pravdu. Jarda se mi zadíval do obličeje a po chvilce mě poznal. „Nazdar, ty pořád bydlíš v našem městě?“ „Pořád. Však tu mám byt po rodičích. Ty asi taky, že?“ „Kdepak, kamaráde. Tísnit se v bytě, to není nic pro mě. Navíc mám rodinu, tři děti. Koupili jsme dům za městem, novostavbu. Vedle jsme nedávno přikoupili další pro dceru. Už je dospělá.“

„Tak to si asi nežiješ špatně,“ usoudil jsem. „No, nestěžuji si. Právě jsme se vrátili z Bali, ale čeká nás ještě jedna dovolená. Tradičně poletíme do Řecka, celá rodina, jako každý rok. Život se musí užívat, ne prožívat, kamaráde.“

Vzpomněl jsem si na to, jak toto tvrzení říkal Jarda už ve škole. Když mu učitelé spílali, že se neučí a má špatný prospěch, tvrdil, že žije jen jednou a musí si svůj život náležitě užít. Teď tady stál, opálený, šťastný. Na jeho postavě bylo znát, že se má dobře. Nejspíš chodí do posilovny. Nebo získal svou svalnatou postavu pouze koulením popelnic?

„Hm, my jezdíme k nám, u nás je taky hezky,“ pronesl jsem. „To jo, my taky máme chalupu v Beskydech. Trávíme tam víkendy, pokud mám volno. Ale já si volno kdykoli zařídím. Mám plat, o kterém se mi nikdy nesnilo. A doma jsem už odpoledne, někdy dokonce před polednem. Co to, že jsem tě tak dlouho nepotkal?“ „To bude asi tím, že já přicházím běžně domů až večer. Plat mám asi nižší a na dovolené v zahraničí jsem dosud nenašetřil.“

„Tak pojď k nám. Nemysli si, kamaráde, bez dobrých kontaktů by ses k nám nedostal. Já ale tady dělám od základky a nikdy bych neměnil. Kamarádi, co dělají ve fabrikách, si tolik nevydělají ani náhodou a jsou v práci pořád, dělají na směny, kolikrát ani neví, jestli je den nebo noc.“ „Myslím, že asi zůstanu na svém,“ připustil jsem.

„No, kdyby sis to náhodou rozmyslel, tady máš telefon a adresu.“ Jarda mi vtiskl do ruky svou vizitku. Popelář s vizitkou! Ano, Jarda měl vypracovanou vizitku na voskovaném papíře, s fotem, na kterém mu to slušelo. Ne jako já, na obyčejném papíře, bez fota.

„A kdybys náhodou chtěl někdy navštívit Řecko nebo Francii, ozvi se. Mám tam pár přátel, jezdíme k nim pravidelně, určitě by ti poradili levné ubytování i se stravou. Vyšlo by vás to levněji. Tak já už frčím, už mi to jede,“ řekl Jarda, nastoupil na stupátko a odfrčel.

Ten den jsem nad Jardou hodně přemýšlel. Dokonce jsem si na mapách našel adresu jeho domu. To nebyl dům, ale hrad! Navíc stál ve čtvrti zbohatlíků. Tak takto dopadl Jarda, kluk, kterého ostatní brali ve škole za odstrašující příklad. Kdybych se učil trochu nebo dokonce o hodně hůř, možná dnes létám do ciziny, naše rodina žije v domě a má chalupu v horách. Jo, kdyby to člověk věděl dřív…

čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete