Z mladické nerozvážnosti mě vyléčilo hned mé první manželství. Byla jsem mladá, hloupá a zamilovaná. Příšerně zamilovaná. Jirku jsem potkala ve vlaku při cestě za babičkou. On jel do práce. Dali jsme se do řeči a on mě požádal o kontakt. Začali jsme se vídat pravidelně, a nakonec to skončilo mým prvním těhotenstvím.

Měla jsem osmnáct a půl, a už jsem byla vdaná. Zanedlouho se nám narodila Žanetka. Rok a půl nato se narodil Tomášek. Byli jsme rodina. Bydleli jsme u Jirkových rodičů v domě, protože mí rodiče měli jen malý byt.  

Po svatbě se z hodného a pozorného Jirky vyklubal lakomec. Já byla na mateřské a on rozhodl, že jako manželé musíme mít stejné sociální postavení. Jenže pod pojmem „stejné“ si představoval, že on bude mít polovinu našich společných příjmů a já, naše dcera Žanetka a syn Tomášek dohromady druhou. Bohužel jsem byla na mateřské dovolené, k tomu dvě malé děti, tak jsem si nemohla nikde přivydělat. Můj muž sečetl jeho výplatu a mou mateřskou a polovinu mi dal. Druhou půlku si nechal sám pro sebe. Já z jím přidělené částky vařila pro všechny čtyři a hlavně nakupovala dětem i sobě obuv, oblečení a hygienické potřeby. Ze začátku mi tajně pomáhali mí rodiče. Tajně proto, že kdyby o jejich příspěvku Jirka věděl, započítal by ho také do příjmů rodiny. Jirkovi rodiče nic nedali, nechali nás přece bydlet v domě a chtěli po nás jen část nákladů na energie, a tak jejich přínos do rodiny nebylo kam započítat. Mí rodiče ale brzy zemřeli při autonehodě a já zůstala bez jejich pomoci.

Když nastoupili Žanetka a rok poté i Tomášek do školky, vypadala jsem já a děti jako skutečný sociální případ, zatímco Jirka byl vždy upravený, moderně oblečený a obutý.

I když děti potřebovaly novou obuv, protože z té staré vyrostly, Jirka mi na botičky nedal. Měla jsem přece polovinu všech příjmů? A tak jsem si musela vždy nějak na botičky ušetřit. Já sama chodila v přešívaném oblečení, dokonce jsem si přešívala staré oblečení po své vlastní mámě, dětem koukaly z mikin a bundiček ruce, nohavice jim plandaly někde pod koleny. Tak jsem musela žít. Stříhala jsem se sama, a bylo to na mně znát.

Když děti konečně chodily do školky, tajně jsem si přivydělávala hlídáním dětí. Své vlastní děti jsem měla ve školce a hlídala cizí, jen abych přišla k nějaké té koruně. Po nějaké době si ovšem začala stěžovat tchyně s tchánem mému muži.

„Sotva vytáhneš paty z domu, odejdeš do práce, ona odvede děti do školky a nikdo ji tu nevidí. Kdy uklízí, stará se o domácnost?“ zajímalo tchyni. Její muž jí přikyvoval.

A tak jsem musela dopolední hlídání zkrátit na minimum. Nově jsem si ale našla jinou brigádu, a sice venčení psa. Patřil nemocnému starému pánovi. Dopoledne mu ho venčila jeho dcera, odpoledne byla ale v práci a chodila jsem ho venčit já. Aby na to můj muž a jeho rodiče nepřišli, tvrdila jsem, že i s dětmi chodím za kamarádkou nebo na procházky na čerstvý vzduch. Žanetka a Tomášek si také pejska oblíbili. Vadilo mi ale, že je nutím lhát. Za vydělané korunky jsem jim ale mohla koupit občas to, co měly jiné děti jako samozřejmost.

Nikdy nezapomenu na moment, kdy si mě zavolala paní učitelka ve školce. Vysvětlila mi, že každé dítě má ve školce deštník, nebo pláštěnku. Jediní, kteří nemají ve školce nic pro případ špatného počasí, byly mé děti. Já ale v tu dobu na deštník ani pláštěnku neměla. Tehdy jsem někde našla dva vyřazené deštníky. Nebyly velké, tak akorát do dětské ručky. Byly ale malinko rozbité, jinak by je nikdo nevyhodil. Pomocí kleštiček a náhradních drátků se mi podařilo je zprovoznit. Jeden deštník měl malinko pochroumanou stříšku, druhý měl uraženou nožičku, před deštěm ale ochránily. Tak chodily v dešti mé milované děti.

Začala jsem uvažovat o rozvodu. Můj manžel se mnou stejně trávil minimum času. Styděl se za mě, byla jsem neupravená a prý jsem vypadala hůř, než jeho máma. To věřím, vždyť jsem si nové oblečení nekoupila už několik let. Aby mi ale dal na šaty a kadeřníka, to ho ani nenapadlo.

Jediné, co mě v rozvodu brzdilo, byl fakt, že bych neměla kam jít. Rodiče jsem už neměla, jejich byt se musel vrátit městu a tchyně s tchánem by mě určitě v domě po rozvodu bydlet nenechali. A já potřebovala bydlení nejen pro sebe, ale hlavně pro své děti.

K rozvodu nakonec stejně došlo. Děti odrostly a já potřebovala do práce. Na výběrová řízení jsem se ovšem jako hadrnice styděla jít.

Po rozvodu nás tchyně s tchánem vyhodili. Neobměkčila je ani jejich vlastní vnoučata. „My vnoučata už nemáme,“ rozhodla tchyně i za svého muže, a bylo to.

Své první pomanželské bydlení jsem našla u kamarádky. Nedlouho na to jsem poznala Martina. Martin byl mladší než já. Velmi si rozuměl se mnou a hlavně s mými dětmi. Nejdřív jsme občas zašli na procházku. Díky němu jsem brzy našla pracovní místo ve firmě, kde pracuji dodnes. Tehdy jsem nastupovala na obyčejnou dělnickou pozici. Brzy jsem si vydělala nějakou tu korunu, zažádala si konečně o vlastní bydlení a dostala byt od města. Díky mé znamenité vedoucí, která si všimla mých pracovních kvalit, jsem se dostala z dělnického postu až do vedení společnosti. S výrazně lepším pracovním místem jsem tak získala i výrazně vyšší platové ohodnocení.

Po dvou letech jsme se s Martinem vzali. Martin přijal obě mé děti, jako by byly jeho vlastní. Žanetka s Tomáškem k němu získali krásný vztah a Martin miluje zase je. Stará se o nás a dopřává nám neobvykle moc péče. Rozhodně nemáme stejné sociální postavení tak, jako tomu bylo s mým prvním manželem. Naopak, někdy se mi zdá, že nás Martin až moc rozmazluje.

Koupí mi nové šaty, dětem splní každé jejich přání a každý rok si společně našetříme na krásnou dovolenou. Konečně si nepřipadám jako hadrnice a mé děti nevypadají jako případ pro sociálku.  

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10