Vyrostla jsem na vesnici, kde auta moc nejezdila, ale bohužel bydlely jsme blízko rušné křižovatky. Když vycházíme od nás z domu, musíme se opravdu pořádně rozhlédnout a někdy když už myslíme, že můžeme jít, "vyletí" auto. Je to opravdu ošklivá silnice.
Do mých osmi let mě rodiče moc na ulici nepouštěli. Jedno horké léto, bylo mi pět let, jsem si tak hrála na zahradě. Už si nepamatuji, co mne vyhecovalo jít k vrátkům, ale najednou jsem se chtěla kouknout na ulici, věděla jsem, že to nesmím, ale přesto jsem vzala za kliku a stála u silnice, rozmýšlela jsem se zda mám či nemám. Kolem projížděla auta, ale já se pořádně rozhlédla a běžela jsem, to je však to poslední co si pamatuji..
Najednou vidím mou maminku, drží mne za ruku, hladí mě a hrozně brečí. Říkám si co se děje, proč maminka tak brečí a kdo jsou všichni ti lidé, najednou jsem se začala probírat, zjistila jsem, že jsem v nemocnici a jediné co jsem řekla bylo, že chci jít domů.
V nemocnici jsem byla na pozorování, protože tenkrát ještě nebyli vyšetřovací přístroje jako CT a nic nenasvědčovalo vážnému vnitřnímu zranění a zlomeninu jsem žádnou neměla. Prý jsem měla otřes mozku a byla jsem celá sedřená, několik míst na těle mi šili. Také jsem měla až na kost sedřený kotník a na tu nohu jsem se nemohla ani postavit. Pamatuji si, jak zamnou do nemocnice přišli rodiče a brácha a jak mi koupili panenku Barbie a spoustu ovoce, když se blížil odchod domů, přinesli mi krásné nové šatičky a sandálky, že si je vezmu na sebe, až půjdu domů. Když ale přišel den propuštění, táta mě vzal jen v noční košili a županu do náruče a odnesl mě do auta, nikdy na to nezapomenu, jak se mu leskly oči štěstím. Když mě přivezli domů, babička mě začala objímat a hrozně brečela. Tenkrát jsem si vůbec neuvědomovala, co se stalo a jediné co mě zajímalo bylo, že jsem konečně doma a můžu si hrát se svými hračkami a být s rodiči, bráchou, babičkou a dědou. Rány se postupně hojily, jen kotník na tom byl trochu hůře a každý den jsme s mamkou jezdily na převazy a nějaký čas trvalo než jsem si na nohu vůbec stoupla. Ale i kotník se mi časem zahojil.
Až když jsem dostala rozum vyprávěla mi mamka co se stalo, protože si to pamatuji opravdu jen matně. Prý vařila a najednou přiběhl brácha, který je o čtyři roky starší a říká máme, že mě asi přejelo auto, ale že nejsem mrtvá, že mám teplou krev, pak mamka slyšela babičku hrozně křičet, rychle běžela ven a já ležela na silnici, srazila mě motorka. V tu chvílí máma prý myslela, že je konec světa, nevěděla co má dělat, táta běžel pro klíče od auta, ale hrozně se mu klepaly ruce a nohy, že prostě nebyl schopný auto nastartovat, když mamka čekala se mnou v náručí před barákem než táta vyjede s autem, zastavil nějaký hodný pán a řekl mamce, ať rychle nastoupí, že nás do nemocnice odveze. Máma mě prý držela v náručí a najednou jí po ruce pod mou hlavou začala téct krev, prý jsem vůbec nevnímala a máma se mnou jen cloumala abych neusínala. Až v nemocnici jsem se prý začala probírat. Máma mi říkala, že v tu chvíli myslela, že to nepřežiji, že to byl takový stav, který se prostě nedá popsat.
Dnes když jsem sama mámou, vím jak jí muselo být, pro mě to naštěstí dopadlo dobře, ale dnes když vidím v televizi, jak se každou chvíli něco podobného stane a to dítě to nepřežije, úplně mě zamrazí a dělá se mi z toho špatně, musí to být nepopsatelná bolest, která nejde ničím zastavit.
Tenkrát to prý nebyla moje vina, mladý kluk jel na silné motorce a tak rychle se vyřítil do silnice, že jsem ho nemohla vidět a nemohla ani stačit zareagovat, policie tenkrát říkala mamce, že na něj může podat trestní oznámení, ale naši to nechali být, jediné co je zajímalo bylo, že jsem to přežila. Také zavedli nejrůznější opatření, aby se to už nikdy víc nestalo, branku zamykali a vždy schovávali klíč a když jsem si hrála na zahradě, vždycky byl někdo kdo tam byl se mnou. Teď sama vím, jak je těžké uhlídat malé dítě a po tom co se stalo právě mě, jsem ještě opatrnější a snažím se našeho malého broučka maximálně hlídat.
Několik měsíců po té nehodě mi babička koupila porcelánového anděla, prý, že nade mnou stál sám anděl, a tak aby mě i nadále ochraňoval.
ChytráŽena.cz