Staneš se mou další ženou

Cena: 255 Kč

O autorce knihy

Hera Lind studovala Německý jazyk, hudbu a teologii a živila se jako zpěvačka, než ji proslavily její četné romány. Již roky se věnuje zejména psaní příběhů, jejichž děj je založen na skutečných událostech a díky nimž se drží na předních příčkách bestsellerů. Se svou rodinou momentálně žije autorka v Salzburgu.

O autorce knihy

Staneš se mou další ženou:

Hera Lind studovala Německý jazyk, hudbu a teologii a živila se jako zpěvačka, než ji proslavily její četné romány. Již roky se věnuje zejména psaní příběhů, jejichž děj je založen na skutečných událostech a díky nimž se drží na předních příčkách bestsellerů. Se svou rodinou momentálně žije autorka v Salzburgu.

Ukázka z knihy Staneš se mou další ženou:

Fürth, říjen 1995
Vedle zazvonil telefon.
„Jane?“ zavolala jsem přes rameno. „Jsi tam?“
Ne, zřejmě ne.
Právě jsem si chtěla lakovat nehty u nohou a jen nerada jsem vstávala z postele. Jan byl můj spolubydlící, šlo o dost neobvyklé spojení – atraktivní  Holanďan o patnáct let mladší než já. Nic mezi námi není. Ale kdyby si lidé mysleli něco jiného, mohlo by mi to být vhod, lichotilo by mi to.
Je mi čtyřiačtyřicet, jsem rozvedená sportovně založená, atraktivní a plná radosti ze života. Moje ženské křivky jsou na správných místech.
S vatovými polštářky mezi prsty jsem pajdala do obýváku, kde zvonil bezdrátový telefon zapadlý někde mezi polštáři a starými novinami na pohovce. Zase ten Jan. Domluvili jsme se přece, že ho budeme dávat do nabíječky.

„Nadia Schäferová?“
„Hello, I’m Karim,“ ozval se hluboký příjemný hlas anglicky. „Ještě mě neznáš, ale doufám, že se brzy seznámíme!“ ozval se melodický smích. „Odkud máte moje číslo?“

„Abu Omar mi o tobě vyprávěl. Rád bych se s tebou domluvil.“
Měkký baryton dobře naladěného volajícího lichotil mému uchu jako teplý vánek za vlahého letního večera. „Abu Omar? Vůbec nevím...“ „Otec jednoho společného známého.“

Požádal, že by mě rád viděl. Vyloženě sympatický neznámý, jak se zdálo. Srdce mi poskočilovým milým kontaktům, těm jsem docela přístupná. Ale že mě jeden docela cizí Arab chce jen tak poznat, to bylo nějak moc. Staneš se mou další ženou Hera Lind.

Staneš Se mou další ženou
Od mé cesty snů do Turecka s mými dvěma kamarádkami Conny a Siglinde minulé léto, kdy se můj manžel Harald po dvaceti letech odstěhoval – měl už delší dobu přítelkyni a moje požehnání – mě Orient okouzlil. Istanbul! Modrá mešita a ty staré sultánské paláce! Jaká tajemství asi skrývaly?
Ale i dnešní život: exotická koření, hemžení lidí v bazarech, hluk a shon a naproti tomu tichá nádhera mešit, kde panuje svatý klid. Užívala jsem si tu cizinu, pulzující orient se svými kamarádkami. Harald, tenkrát ještě můj manžel, by tak jako tak nejel, pro islámský svět neměl pražádné sympatie. Taky ani nemusel, šli jsme už různými cestami. Byla jsem volná a mohla
jsem si dělat, co jsem chtěla. A tak jsem po návratu ze zvědavosti navštěvovala arabské kurzy vaření,  zajímala se o fascinující orientální svět, pokoušela jsem se dokonce učit arabsky, což byl skutečně dobrodružný podnik. Ale díky tomu jsem se spřátelila s Alim, svým učitelem na lidové univerzitě, a jeho německou ženou Moni. Minulý víkend jsme se spontánně rozjeli k jeho iráckým přá-
telům do Holandska, abychom se v řeči trochu procvičili a užívali si příslovečnou orientální pohostinnost. Ten přítel se jmenoval Omar a on i jeho rodina překypovali radostí, že poznali veselou blondýnu z Fürthu. Nosili na stůl ta nejlepší jídla a vyptávali se mě, jestli bych se nechtěla přivdat do jejich rodiny.
Celkem vzato to byl zajímavý a vzrušující víkend. Nic víc a nic míň. Až na to kilo, co jsem tam po všech těch delikatesách přibrala, jsem měla radost, že jsem se setkala s milými lidmi. Poprvé po letech jsem pocítila štěstí.
Bylo mi lehko u srdce a ten pocit ve mně zůstal. A teď bych se měla seznámit s nějakým Karimem, mužem s podmanivým  hlasem. Otec hostitele mu o mně vyprávěl. Srdce se mi v tu chvíli rozbušilo.
„Proč?“ Ta otázka byla nasnadě. Proč mě chcete poznat, vy, Arab z cizí země?
Ale vypadalo to, že volající o tom se mnou diskutovat nechce. Znovu zazněl jeho okouzlující klokotavý smích, jako by mi chtěl naznačit, že je to se mnou těžké.
„Nadio, vyzvedni mě prosím zítra odpoledne ve čtyři hodiny na nádraží v Norimberku. Přijedu rychlíkem Intercity z Amsterdamu. Tak zítra, těším se!“
„Pardon, ale myslím, že jde o nějaké nedorozumění... Jste tam ještě?“