Stará láska nerezaví

O tom, že stará láska nerezaví, nejspíš svědčí můj příběh.

Po úmrtí manžela jsem dlouho žila sama jen se synem. Zvykala jsem si postupně, nakonec jsem si ale zvykla. Byla jsem najednou svým pánem. Sama jsem si rozhodovala o tom, co si pořídím domů, jak si zařídím který pokoj a co budu dělat. Jediný, na koho jsem se musela ohlížet, byl můj syn. Když vyrostl a později se odstěhoval, založil si společnou domácnost se svou přítelkyní, byla jsem svým pánem zcela. Pozvolna mi to začalo vyhovovat. Měla jsem své zaměstnání, pár dobrých přátel, a to mi stačilo.

Když se mi občas postesklo po partnerovi, bylo to zpravidla v létě, v době dovolených. Tak ráda bych si s někým vyjela na pořádnou dovolenou k moři nebo na hory. Občas mi vyšla vstříc některá z kamarádek. Podnikly jsme spolu menší dovolenou někde u nás u jezera nebo na horách. Každá z kamarádek byla ale zadaná, a proto na cestu k moři nebo na delší dobu volila svého partnera. Nemohla jsem jim to mít za zlé. Pak jsem potkala Petra. Zpočátku to byl náš zákazník. Zvolil si naši provozovnu pro opravu svého vozu, a protože se oprava malinko protáhla, přičemž hlavním důvodem bylo čekání na náhradní díly, stávali se z nás pomalu staří známí. Když mě pak jednoho dne pozval na večeři, snad doufal, že tím opravu malinko uspíší, jeho pozvání jsem přijala. Zpočátku jsme se opravdu bavili především o autech. Petr mi vysvětloval, jak dlouho nebyl u moře a jak rád by si k němu zajel právě svým vozem.

„Od smrti mé ženy jsem vlastně u moře nebyl,“ posmutněl.

„Já u moře byla jen dvakrát. V Bulharsku a ve Španělsku. Dokud můj muž žil, k moři moc nechtěl, a tak jsem ho přemluvila právě jen dvakrát,“ poznamenala jsem.

Petr, když zjistil, že i mně zemřel partner, jako by byl uvolněnější, upřímnější a dokonce i hovornější.

A tak nezůstalo jen u jedné večeře. Když jsem pak Petra na oplátku pozvala já na večeři, nebylo to do restaurace, ale ke mně domů. To už jsme se znali tři měsíce. Jsem celkem zdatná kuchařka, a tak se Petrova návštěva malinko protáhla. Dosud přátelský vztah přešel ve vztah partnerský.

Jediné, co mě na Petrovi trápilo, byla jeho až urputná snaha pasovat náš partnerský vztah do stavu manželského.

„Mám velký byt a chci v něm žít s tebou,“ opakoval stále Petr.

Ano, Petr měl krásný velký byt, mnohem větší než já. Já ale svůj byt milovala a s mužem jsem už žít nechtěla. Doufala jsem, že si Petr časem nechá snahu o sňatek a společný život vymluvit. Ze svého bytu jsem odejít nechtěla. Jednou ho zdědí můj syn, možná i s rodinou. Navíc jsem byla přesvědčená, že bych si už na společný život s mužem nezvykla.

Abych Petra trošku obměkčila, následující léto jsem s ním odcestovala k moři. Nikoli autem, ale letecky do Turecka. Dovolená to byla nádherná. Jen den před odletem zpět domů Petr vše zkazil. Opět mě požádal o to, abych si ho vzala za muže a nastěhovala se k němu domů.

Po návratu domů jsme se začali hádat. Důvodem nebylo nic jiného, než má snaha vysvětlit Petrovi, že s mužem pod jednou střechou už žít nechci, a naopak Petrova snaha přesvědčit mě o tom, že sňatek a společný život je pro nás dva to nejlepší, co nás může potkat.

Ani jeden z nás nechtěl ustoupit. Celá roztržka dopadla rozchodem.

S tím, že Petr už do mého života nepatří, jsem se smiřovala několik měsíců. Ač jsem se už vdávat nechtěla a nechtěla jsem ani s mužem žít, partner mi chyběl. Snad právě proto, když jsem potkala dalšího sympatického muže v mém životě, který měl o mě zájem, Pavla, neřekla jsem ne a začala se s Pavlem vídat. Pavel byl o dva roky mladší než já. Neměl děti a byl veselý, lehkovážný a stále optimisticky naladěný. Jeho veselá povaha mě učarovala. Rok se s rokem sešel, a já letěla opět na dovolenou. Tentokrát s Pavlem, do Řecka.

Dovolená s Pavlem dopadla katastrofálně. Snad jen dva dny vypadaly idylicky, pak se ale dovolená snů změnila v pobyt hrůzy. Pavel velkoryse využíval toho, že máme v ceně pobytu veškerou konzumaci jídla i nápojů, především alkoholických. Pavel byl jednoduše celou dovolenou naložený v lihu. Noci trávil v baru a ve dne spal. Musela jsem se zařídit sama pro sebe. A tak jsem zbytek dovolené strávila osaměle. Ihned po návratu domů jsem se s Pavlem rozešla. Ten si to uvědomil tak asi po třech dnech, když pořádně vystřízlivěl. Cesta zpět už nevedla.

Byla jsem opět sama. Rozhodla jsem se, že se do dalšího vztahu nepoženu. Žít se dá přece i bez mužů?

Zhruba půl roku po návratu z Řecka jsme měli v zaměstnání známou návštěvu. Nebyl jí nikdo jiný než Petr. Zpočátku jsem si myslela, že přichází opět jako klient. Brzy mě ale přesvědčil o tom, že přichází v čistě soukromé záležitosti. V první řadě mě přišel informovat o tom, že ztratil svou maminku. Měla jsem Petrovu mámu ráda. Byla to usměvavá a jemná stařenka. Vždy jsem si s ní rozuměla.

„Kdybys mě chtěla na pohřbu doprovodit…“

Dalo se snad odpovědět jinak, než souhlasně? Na pohřbu jsem stála bok po boku Petra. Kdyby to nebyla tak smutná událost, řekla bych, že i v černém to Petrovi seklo. Malinko zhubl od chvíle, kdy jsme se viděli naposledy. Jako by zmužněl.

Po pohřbu mě pozval na oběd. Opět jsme seděli ve známé restauraci, ve které jsme byli poprvé, a pak mnohokrát potom. Komunikace malinko vázla. Bylo mi těžko. Už nikdy starou paní neuvidím. A co teprve Petr? Vždyť ztratil mámu!

Když jsme se loučili, malinko mě pohladil po hřbetu ruky. Jako by na chvilku zaváhal. Malinko se naklonil, jako by mě chtěl políbit, a já, ač to nemívám ve zvyku, jsem ho předběhla. Byl to jen letmý dotyk rtů, ale políbila jsem ho já a Petr mi jen tiše poděkoval. Nebylo znát, jestli děkuje za to, že jsem se zúčastnila rozloučení s jeho maminkou, za doprovod na oběd nebo právě za polibek.

Rozloučili jsme se a Petr mi za dva dny zavolal.

„Ty máš ještě mé číslo uložené?“ zajímalo ho, když jsem hovor přijala a ihned ho oslovila jménem.

„Proč bych Tě měla mazat?“

Povídali jsme si téměř dvě hodiny. A opět to bylo jako předtím. Bylo mi s ním zase tak krásně, jako by mezi naším odletem do Turecka a dneškem neuplynul ani den.

Začali jsme se opět vídat. Nic jsme si neslíbili. Občas jsme zašli někam na výstavu, na výlet, nebo třeba na koncert. A pak jsem Petra opět pozvala na večeři k sobě domů.

V soukromí domova mi Petr svěřil, že kdybych s ním opět byla v partnerském vztahu, na sňatku by už ani netrval.

„Jen kdybych Tě mohl vídat, být s Tebou občas, jet na dovolenou, povídat si…“

Ty téměř dva roky, po které jsem byla bez Petra, jsem hodně přemýšlela. Moc mi chyběl. Během těch téměř 730 dní jsem si uvědomila, co pro mě ten muž znamená.

„A víš, že bych dnes nebyla proti?“

„Proti čemu?“ zajímal se Petr.

„No, proti společnému životu. Máš přece velký byt? No a časem možná proti svatbě. Nechci Tě opět ztratit.“ Přitiskla jsem se k Petrovi a uvědomila jsem si, že ho už nechci ztratit a chci se k němu tisknout i po zbytek života. Můj byt už nějak vyřešíme.

Rok po úmrtí Petrovy maminky jsme měli svatbu. Byt, ve kterém jsem doposud žila, jsme věnovali mladým. Syn žil s přítelkyní v pronájmu a oba vlastní bydlení jen uvítali. Vím dobře, že kdybych ho někdy potřebovala, se synem se vždy domluvím. Pevně ale doufám, že k této potřebě nikdy nedojde. A o tom jsem přesvědčená už pět let, co jsem opět šťastnou vdanou paní.