Starého psa novým kouskům nenaučíš?

Má nevlastní teta si kdysi pořídila psa. Šedého malého pudlíka Ajlinu. Ajlina nesnášela lidi a především děti. To byl docela problém hlavně pro mou o půl roku mladší nevlastní sestřenici, která s Ajlou sdílela jednu domácnost. Pamatuju si, jak jsem kolem ní vždycky procházela po špičkách a bála si ji pohladit, protože se nehezky dívala, vrčela a štěkala.

Byl to hrozný vztekloun.
Díky rodinným problémům se nevlastní teta začala rozvádět a stěhovat za svým novým přítelem. Najednou jí pes zřejmě začal překážet a dala ho své mámě. Babička s dědou se Ajly ochotně ujali a začali ji převychovávat.
Nikdy bych nevěřila tomu, co se z té mrzuté, protivné a agresivní pudlí dámy stane.

Nevím, jak dlouho její proměna trvala, ale během několika roků se z ní stal naprostý mazel a miláček. Pusinek, které rozdávala, nebylo nikdy dost a milovala neustálou pozornost. Vždy ke mně skočila do křesla a nechala se třeba hodinu v kuse drbat na bříšku. Bavila ji i hra s hračkami, skákala mi do náruče.

Nedělaly jí problémy ani procházky na vodítku. Občas jsem si ji půjčovala. Byla zlatá.

Před několika lety ji napadl německý ovčák. Nevím, co si provedli, ale skončilo to rychlým odvozem Ajly k veterináři, neboť jí prokousl břicho i se střevy. Protože to byla statečná holka, zabojovala a dál si užívala na tomhle světě.

O Velikonocích jsem dědu navštívila. Když jsem zazvonila, už se neozvalo rituální štěkání u dveří. Ajlinky zemřela krátce po Vánocích. Dožila se zasloužilého věku – cca 16 let.

Ráda na ni vzpomínám. Ona byla zdárný příklad toho, že když se chce, všechno jde.