Stařenčina cesta do neznáma

Po náročném týdnu jsme se s přítelem rozhodli jet na výlet. Vyjeli jsme brzy ráno autobusem. Obvykle jezdíme vlakem, tentokrát jsme ale zvolili jiný dopravní prostředek. Těšili jsme se na krásný den na horách. Jeli jsme asi půl hodiny, když jsme uslyšeli tichý nářek. Otočili jsme se za zvukem. Na jednom ze sedadel seděla stará paní, z očí jí tekly slzičky. Zvedla jsem se, abych přešla k cizí staré paní.

„Co se vám stalo?“ zeptala jsem se. Paní neodpověděla. Pomalu jsem si k ní přisedla. Uchopila jsem ji za ruku a opět se jí zeptala, co jí je. Paní ke mně vzhlédla. Její pomněnkově modré oči byly plné bolesti. Myslela jsem si, že staré paní někdo ublížil. Takových případů, bohužel, se denně stane. Toto byl ale jiný případ.

„Netrefím domů,“ řekla.

„Vy si nepamatujete, kde bydlíte?“

„Ne.“

Podle řidiče paní nastoupila do autobusu na poslední chvíli. Řekla jen „konečná“, sedla si a víc už řidič nevěděl. Taky jsme jeli na konečnou. Vystoupili jsme společně s paní.

„Poznáváte to tu?“ zeptala jsem se. Paní zavrtěla hlavou.

„A jak se jmenujete?“ vyzvídal můj přítel. Ani nyní paní nevěděla. U sebe neměla nic, co by ji identifikovalo. Měla jen látkovou peněženku, v ní pár drobných, a nic víc. Každá z našich otázek směřujících k její identifikaci zůstala nezodpovězena. Okamžitě jsme změnili plán. Museli jsme paní pomoci. Nevěděla jsem, jestli mám volat policii, nebo záchranáře. Kvůli dezorientaci staré paní jsem nakonec zavolala záchranáře. Ti se snad o paní postarají a následně někdo zjistí, kam patří.

Když přijela záchranka, čekali jsme na ni v horách poměrně dlouho, předali jsme jim stařenku.

„Můžu se ještě později zeptat, jak to dopadlo?“ zeptala jsem se nesměle. Jeden z mužů mi předal telefonní číslo.

Se zpožděním jsme vyšli na plánovanou vycházku po horách. Myslela jsem hodně na stařenku. Je to paní, která nikoho nemá, nebo ji někdo usilovně hledá, protože mu chybí? V duchu jsem si přála, aby druhá varianta byla ta pravá. Je spousta starých lidí, kteří nikoho nezajímají. Mají někde své děti, rodiny, ale přestali být pro ně důležití.

Večer jsem vytočila číslo, které mi předal záchranář. Vysvětlila jsem, kdo jsem, a zeptala se na stařenku. Bylo mi řečeno, že žena trpí stařeckou demencí a žije s rodinou své dcery v domě. V nestřeženém okamžiku se jí podařilo odejít z domu. Dcera a její rodina ji ihned začali hledat. Žena vůbec nežila ve vesnici, do které s námi přijela. Naštěstí se dostala v pořádku domů a její rodina slíbila, že příště dá na stařenku větší pozor.

Byla jsem moc ráda za to, že druhá z variant byla pravdou. Také jsem byla ráda, že jsem přispěla k rychlému stařenčinu nalezení. Kdybychom si jí s přítelem nevšimli, kdo ví, jestli by jí někdo jiný pomohl? Vystoupila by, šla by, kdo ví kam a mohlo se jí něco zlého stát. Tak se v pořádku dostala ke svým blízkým, kterým na ní záleží. A tak to má být.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10