Pak ale přišel den, kdy se její rodina musela přestěhovat daleko od nás. Všechno proběhlo tak rychle, že jsme se ani nedokázaly pořádně rozloučit. Neznala jsem novou adresu, ani číslo. Ztratily jsme na sebe veškeré kontakty. Od té doby jsem neměla žádnou pravou kamarádku. Sice jsem měla hodně známých, ale to není ono.
Po několika letech, co se začaly rozbíhat sociální sítě, jsem se ji pokoušela najít, ale nedařilo se mi. Jednoho dne jsem byla na nákupech 90 km od mého bydliště. Když jsem se chystala v jednom krámě platit, za kasou byla slečna, která mi byla tak strašně povědomá, ale nedokázala jsem si ji někam zařadit. A přišlo mi, že i já jí někoho připomínám. Obě jsme na sebe chvíli koukaly, ale nakonec jsem jen zaplatila a odešla.
Prošla jsem ještě pár krámů a v tu chvíli mi to došlo. To přeci byla Káťa! Vrátila jsem se do obchodu, a ona se na mě usmála stejně tak, jako v té první třídě. I jí pravděpodobně došlo, kdo jsem. U kasy byl poslední človíček, a pak jsem se k ní vrhla. Domluvily jsme se, že počkám, než jí skončí směna a pak jsme si šly sednout do kavárny.
Povídaly jsme si skoro 4 hodiny. Zjistila jsem, že v daném městě studuje, a plánuje tam i bydlet. Ano, sice i těch 90 km není zrovna na to, abychom spolu trávily každý den jako dřív, ale stále je to lepší, než aby bydlela pořád na druhém konci naší republiky. Od té doby se vídáme alespoň 2x do měsíce a já mám zpátky tu pravou a jedinou kamarádku, která se potká jednou za život :)
Veru728 - čtenářka
ChytráŽena.cz
ChytráŽena.cz