Štěstí. Co je štěstí?

Už slyším jásavé zvolání devíti z desíti čtenářů a čtenářek - „muška jenom zlatá“, stejně jako já jsou vděčnými diváky nezapomenutelného filmu, ve kterém profesor - Jaroslav Marvan se marně snažil ze svého, skoro vrstevníka, studenta Kulíka - nebo to byl Čuřil? - každopádně ale Ladislava Peška, vydolovat poetický přednes verše.

Podezírám, že stejně jako já při prvních shlédnutí onoho filmu, i další z nás, si tyto verše nespojili s  Adolfem Heydukem a jeho obsáhlou epickou, či spíše lyrickoepickou básní Dědův odkaz.

O tom, co je štěstí jen na Wikipedii můžeme nalézt 1262 odkazů na citáty slavných osobností, kolik je představ u milionů těch méně slavných a neslavných? Nehledě na to, že názor na případnou definici si utváří a mění každý dle své momentální životní situace. 

Například politik či podnikatel je šťastný z úspěchů ve své politice či podnikání, jinde zas přestupník, průšvihář a podvodník považuje za štěstí, že se na něj nepřijde - někdy se vzácně obě skupiny navzájem prolínají - pojďme od toho...

Společné nám všem je jistě šťastná rodina, jsme šťastní z dobrých přátel - dosaďte si svou definici, případně si „nagúglujte“ již vzpomenuté heslo „š t ě s t í “, najdete tam mnohé definice, se kterými můžete a nemusíte souhlasit.

Přispěji myšlenkou pro mne nedávnou - byť bolestivě - objevenou:

Přátelé, přítelkyně - štěstí je - mít svého zubaře!

 Dlouho jsem se kasal, na důchodce až přehnaně, svým, dle mého mínění dobrým chrupem. Téměř osmadvacet let jsem žil z podstaty, kterou vytvořil můj přítel, primář, malíř a nimrod, přáteli zvaný familiárně Kuba, dobrý kumpán, skvělý vypravěč a glosátor, v ordinaci  i mimo ní. Bohužel, nestihl mi udělat již poslední doplnění nějakých těch mezer na místech, kde to není vidět a tak jsem se vrátil do dětských let a skončil jsem na pohled sice s úplným, leč dětským počtem zubů, tedy kompletní dvacítkou. Vlastních, tu a onde umně vyspravených. Zpychl jsem, přátelé, pýcha pádu předchází...

Zapracoval „zub času“ - bohužel na mé „dvojce vpravo nahoře“.

Téměř po deseti letech, kdy mi nečekaně odešel i Kubův nástupce, jsem zjistil, že podceňování prevence se nevyplácí a navíc jsem se stal „bezprizorným“.

Vlastní vinou, přiznávám. Dva měsíce jsem odolával, posléze jsem byl nucen navštívit ordinaci v zubařské s.r.o.

Byli vlídní, zub ošetřili, nechali si zaplatit drobný peníz, ale řekli, že mám dále pokračovat u svého lékaře. Na sdělení, že už žádného nemám, sdělili vlídně, že si mám nějakého najít, u nich to nejde, mají plno.

Zkrátím to, plno měli všude, navíc po dvou měsících se uvedené ošetření ukázalo méně trvalé než to Kubovo předchozí. Skončil jsem na pohotovosti, kanálek zubní vyčistili, vyinkasovali devadesát káčé a doporučili - následné ošetření u svého lékaře. Obcházel jsem, obcházel, žadonil, prosil ba zaklínal. Na svou pojišťovnu jsem zašel, zastání požadoval, doporučili dále obcházet. Vyhrožoval jsem, že k jiné pojišťovně přejdu, bylo jim to, slušně řečeno šumafuk...

Další návštěva pohotovosti, vyčistili kanálek, devadesát káčé vyinkasovali a poradili - víte co - sežeňte si svého lékaře.

Udělal jsem inventuru návštěv a hovorů, stokrát proklel svou letitou bezstarostnost o preventivní prohlídku, na další okružní cestu jsem se vydal. Získal jsem příslib - snad za měsíc, dva, mám se přijít zeptat.

 A pak, stal se zázrak - milá paní doktorka - vyčinila mi - zcela právem, zoubek poléčila, zželelo se  jí staříka a vzala mne do evidence.

K nejcennějším dokladům, které mám a chráním je jako oko v hlavě, 

patří ten, na kterém je zaznamenán průběh doléčení dvojky vpravo nahoře a objednání na kontrolu za půlrok.

Tak tu kontrolu rozhodně neprošvihnu. Apropó, co Vy a Váš chrup, co Vy a Vaši zubaři? 

Zvědavě se doptává - Jarda

   

Jardamalej - čtenář
ChytráŽena.cz