Štěstí, které mi přijelo na vozíku

Mám sportovního ducha a nejlépe se cítím na horách, u vody, na kole, na kolečkových bruslích, na lyžích a při podobných aktivitách. A proto jsem po úmrtí manžela hledala k sobě právě sportovce.

Setkala jsem se s pár muži. Mezi nimi byl např. Rosťa.

„Vyjdu, co si budeš přát,“ nadšeně přikyvoval a očka mu jiskřila za silnými skly dioptrických brýlí. Věřila jsem mu, protože mi byl sympatický. Ale přesto jsem ho nechtěla hned v úvodu zničit. A tak jsem naplánovala jen menší pětikilometrovou procházku na horskou chatu, kterou vlastní mí přátelé. „Půjdeme pomalu,“ řekla jsem.

„Klidně rychle,“ zasmál se a já cítila, že mám vyhráno.

Ale ouha… Rosťa pletl nohama už po pouhých dvou kilometrech pomalé chůze do mírného kopečka. „Zastřel mě!“, žadonil po dalším kilometru. Vytáhl z batohu kudlu a jal se řezat ubohý mladý stromek u cesty.

„Nech ho, je živý!“ řvala jsem po něm.

Rosťa se opřel do provizorní hole, zamrkal očičkama a řekl: „Ale já jsem mrtvý.“ Život mladého stromku vzal za své stejně, jako má láska k onomu lenochovi. Zbytek cesty jsme se jen mlčky ploužili. Na vrcholu mi Rosťa připomínal oživlý hydrant. Vypil tolik piva, že jsem se domnívala, že cestou dolů se bude kutálet jako sud.

Ale poznala jsem i skutečné sportovce. Petra, který byl panem dokonalým. Vše zvládl, vše dokázal, všechny trumfl. Jen poněkud zapomínal, že druzí mají také své potřeby. A další a další. Pomalu jsem se začala loučit nejen s vidinou sportovce, ale dokonce jakéhokoliv normálního nezadaného příslušníka mužského rodu.

Toho dne jsem šla zaplatit složenky na poštu. Jako vždy jsem spěchala. Na poštu chodím zásadně půl hodiny před zavřením. Je to doba, kdy je tam nejméně lidí. Vyhnu se tak i dvouhodinovému čekání v řadě. Nevím proč, ale naše pošta má vždy otevřené jen dvě přepážky z pěti. Ta ostatní okénka zřejmě slouží na okrasu. Jen v době Vánoc paní vedoucí slavnostně sundá záclonku z jedné ze tří zavřených přepážek, vytáhne roletku a na hodinu denně přepážku zprovozní. Hrnu se do dveří a až v poslední chvíli si všimnu muže na invalidním vozíku. Vypadá, že má stejný cíl. A tak mu zdvořile podržím dveře. „Děkuji, stojím tu už téměř hodinu a až vy jste mi přidržela dveře,“ řekne muž a já si až v tu chvíli všimnu, že má obě ruce ovázané. „To byl někdo šikovný,“ prohodím nezdvořile. Muž se mi podívá do očí, poklepe na vozík a řekne: „Toto mám na furt, ale toto…“, zvedne ruce, „to jen na chvíli.“ Připadám si hloupě, stydím se za svou poznámku k invalidnímu muži. A tak ho pouštím před sebe u přepážky. Když zaplatím, opět se s ním setkávám u dveří pošty.

„To vás nenapadlo, že si zase neotevřu, že?“ směje se muž. Vůbec se na mě nezlobí. „Víte, ono to mnoha zdravým lidem ani nedojde. Ale mohu vás pozvat na kafe?“ ukáže prstem k místní kavárničce. „Kávu pít umím i s obvazy,“ kření se na mě a já mu závidím. Ano, závidím invalidovi jeho pohodu, klid a smysl pro humor. Ze zdvořilosti přijímám pozvání. Až u stolku v zahrádce kavárničky se dovídám, že Karel trpí roztroušenou sklerózou. „Ale přesto jsem kutil a rád svařuji. Jen mi tělo trochu vypovědělo službu právě při svařování, a od toho ty ruce,“ vysvětluje mi. Je mi ho líto. Líto, a přesto mu závidím. Je tolik naplněn optimismem, že se s ním prosměji až do večera. A to jsem vlastně spěchala. Dokonce si vyměníme i čísla telefonů.

Od toho setkání mi Karel chyběl. A tak jsem byla velmi ráda, když mi třetí den zavolal. A opět jsem se smála. „Jen abys moc neplatil za telefon,“ řekla jsem. „No, já bych tě pozval k sobě na návštěvu, jen jestli se nezalekneš invalidy. Mám už totiž zase zdravé ruce,“ prozradil mi. Nezalekla jsem se. Hned druhý den jsem mohla poznat jeho království. Uklizený byt plný kytek vypadal, jako by v něm žila žena. „Ne, ta mě nechala, sotva jsem skončil na vozíku. Odešla i s dětmi,“ řekl smutně. „A já žádné děti nikdy neměla a teď už nechci,“ řekla jsem. „A co chceš?“

„No, chtěla jsem sportovce, abych s ním mohla lézt po horách, plavat, jezdit na kole, na lyžích, na koni atd.,“ přiznala jsem se.

„A teď už nechceš?“ ptal se dál.

„Vlastně bych chtěla. Ale se žádným sportovcem jsem se nezasmála tak, jako s tebou,“ řekla jsem na rovinu. „A taky mi s nikým nebylo tak fajn.“

„Mně je s tebou taky dobře. Ale na lyže, to tě upozorňuji, nevlezu,“ smál se.

Pak dodal: „Na koni jezdím, pomáhá mi to. Místo kola mám tato kolečka,“ poplácá svůj invalidní vozík. „A plavání, pokud by ses za mě nestyděla, taky docela zvládám. Nejsem úplně invalidní, jen se na vozíku cítím bezpečněji. Jé, já jsem vlastně sportovec! I děti dělat umím, pokud bys chtěla,“ smál se a já se smála s ním.

Myslela jsem si, že toto naše přátelství potrvá jen krátký čas. Já sportovec, který dělá vše v poklusu, a on na vozíku. Já vážný človíček a on velký smíšek. Ale už to tak táhnem tři roky a je nám spolu prima. Byli jsme spolu u moře, sjezdili tolik kopečků, za které by se nemusel stydět středně sportující člověk. Nevěřili byste, kam všude se dá dostat s vozíkem.

Pustevny, Praděd a další a další naše kopce. Všude se při troše odvahy a snaze dostanete. Často chodíme plavat a Karel mě doprovází také při cyklistice. Má upravené kolo tříkolku. Ani kolečkové brusle jsem nemusela odložit. Jezdím a držím se vozíku. Já mám oporu a Karel jede o to rychleji. Povídáme si přitom a je nám dobře. Jen na ty lyže jsem ho zatím nedostala. Karel ale stále něco kutí a já věřím, že jednou vymyslí i lyže pro invalidy.

A hlavně…máme se rádi.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10