V zaměstnání se roky skládáme na sázení. Skládáme se všichni, mimo jediné kolegyně, která hazard a sázení nemá ráda a předem se vyjádřila, že o podobné hry nemá zájem. Občas vyhrajeme nějakou menší částku, na svou velkou chvíli ale teprve čekáme. Každou výhru si rozdělíme rovným dílem mezi všechny sázející. Ve výsledku jsme v mírné ztrátě, ale za tu naději to přesto stojí. Každý z nás si plánuje, co by si pořídil z pořádné výhry. A všichni dohromady víme jistě to, že do práce by se nám už nechtělo.

Skládá se s námi také kolegyně Denisa. Každý z nás, pokud má právě dovolenou nebo nemocenskou, vždy slíbí, že případnou sázku po čerpání volna uhradí, a to i v případě, že bychom nevyhráli. Občas někdo pošle peníze po jiném kolegovi i v čase nemocenské nebo čerpání zaslouženého pracovního volna. V tomto se můžeme jeden na druhého spolehnout. Jedinou výjimkou se stala Denisa.

Už několikrát se stalo, že náhle onemocněla. Vždy vzkázala, že vklad do hry uhradí po návratu do práce. Když se ovšem vrátila, prvně si zjistila, jestli jsme vyhráli. Když zjistila, že ne, nikdy jsme z ní peníze nedostali. V případě výhry vklad vyplatí, aby měla podíl na výhře. Mnohokrát to udělala, a já mnohokrát protestovala. Proč bych měla dávat ze své výhry někomu, kdo nesázel, peníze? Ostatní mě ale uklidňovali. Vždyť se jedná o pár korun. Proč Denise neudělat radost? A tak jsme se vlastně stali Denisinými sponzory. Sázet s kolektivem jsem ale nepřestala.

Nedávno si Denisa zlomila nohu. Bylo jasné, že na nemocenské stráví minimálně měsíc, měsíc a půl. „A to jako nebude vkládat a bude si dělat nárok na případnou výhru?“ zajímalo mě. Ne, nejsem lakomá, jen nemám ráda podobně vypočítavé lidi. Ostatní mě přesvědčili, že tentokrát to Denise neprojde. A tak jsem vsadila.

Po dvou tazích jsme nic nevyhráli. Až třetí losování bylo výherní. Vyhráli jsme přes padesát tisíc českých korun, dosud nejvyšší výhru. Zajímalo mě, jestli svůj podíl obdrží i Denisa. Protože pokud se dělit s Denisou nebudeme, dostane každý víc než deset tisíc korun, v opačném případě jen něco přes osm tisíc korun. A to je rozdíl! V obojím případě je to krásné přilepšení, ale rozdíl je znatelný. „Ne, dělit se nebudeme. Ostatně, Denisa ani nemusí vědět, že jsme vyhráli,“ řekl kolega. Byla jsem zvědavá, jak vše dopadne.

Denisa přišla do práce po necelých dvou měsících. Ani ji nenapadlo, že by se hlásila k proplacení vkladů za dobu nemocenské. Ani se neptala, jak jsme si vedli. Předpokládala asi, že jsme nevyhráli a ona ušetřila. Až nyní, když došlo k další sázce a my přišli za Denisou, aby zaplatila vklad.          

„A vyhráli jste vůbec v době, kdy jsem byla doma?“ zeptala se.

Právě kolega, který tvrdil, jak bude zapírat, se prořekl. Když Denisa zjistila, jaké jsme měli štěstí, hledala drobné po kapsách. „A co hledáš?“ zeptala jsem se kolegyně. 

„No přece sázku.“ 

„Ale my jsme sázeli sami, bez tebe.“ Denisa se do mě pustila. Roky přece sází s námi s tím, že případná výhra se bude dělit mezi všechny. „Roky, ale jen když tu jsi. Za ty roky, jakmile nejsi v práci, nikdy jsi nedala ani korunu,“ upozornila jsem.

A jak myslíte, že to dopadlo. Každý oželel pomalu dva tisíce korun na to, aby i Denisa dostala rovný díl peněz. I já, aniž bych souhlasila. Od tohoto okamžiku je o jednoho sázejícího méně. Já se přestala sázek účastnit. Raději si vsadím sama a vím, že případnou výhru mám jen pro sebe.   Třeba to jednou vyjde…

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10