Byla jsem objednaná k očnímu lékaři. Přišla jsem do čekárny, ve které stál malý stoleček. Na stolečku je sešit, do kterého se zapisují pacienti. To jsem také udělala. V tu chvíli se postavil jeden z čekajících pacientů.

„Vůbec jsem nevěděl, že se tady zapisuje,“ řekl a snažil se předklonit.

Stoleček byl ale nízký, sahal sotva nad kotníky. Muže bolela záda, a tak se zdálo, že spíš, než by se předklonil k podpisu, udělá v čekárně kotoul. Držel se za záda v oblasti plotýnek a stěžoval si.

„Jestli chcete, tak vás zapíšu,“ nabídla jsem se. A tak mi muž nadiktoval své příjmení.

„Ještě křestní jméno,“ požádala jsem muže, aby byl údaj úplný. „Emil.“ Pak mi začal ten muž vyprávět o tom, že jeho jméno je latinského původu a znamená pracovitý a horlivý. A že horlivý ten muž byl. Nenechal mě ani oddychnout. Seděl vedle mě a vyprávěl mi snad svůj celý životopis, od narození až do tohoto okamžiku. Pranic nedbal na to, že mě to moc nezajímá. Nechtěla jsem ale být nezdvořilá, a tak jsem si během půlhodiny vyslechla mnoho informací o životě a rodině tohoto Emila. Vysvobodil mě až stařeček o hůlce. Přišel, pozdravil a snažil se také zapsat do sešitu.

Potýkal se se stejným problémem. Když už se zdálo, že se mu zápis do sešitu přece jen podaří, zjistil, že vlastně pod svá kolena ani nevidí. Inu, byli jsme na očním. Vykouzlil ladnou piruetu, vzal balanc, ale díky hůlce se nakonec udržel na nohách. A tak jsem i jemu nabídla, že ho zapíšu. Po něm přišla ještě maminka s dítětem v náručí, která se nedokázala zapsat a zároveň držet dítě, a starší paní. Seznam pacientů byl veskrze celý psán mým rukopisem. Konečně jsem se dočkala. V ordinaci jsem byla jen několik málo minut. Když jsem odcházela, opět se ke mně hlásil první z mnou zapsaných pacientů, pan Emil.

„A řekl jste tady sestřičce, že jste se nedokázal zapsat?“ zeptala jsem se ho.

Zavrtěl hlavou. A tak jsem zdravotní sestru informovala sama.

„No, my vyšší stolek neměli,“ přiznala.

Přišla jsem domů a zamířila rovnou k dřevěnému stolku. Kdysi jsem ho používala na květiny. Když jsem část své domácí botanické zahrádky zredukovala, stál stolek v rohu místnosti a neměl své využití. A tak jsem stolek hned druhý den zanesla na oční.

„Kdybyste se nezlobili, tak já bych vám ho tu nechala,“ nabídla jsem sestřičce, když otevřela dveře a vyšla do čekárny. „Je sice taky poměrně nízký, rozhodně ale vyšší, než ten váš.“

To bylo radosti. Můj stolek ihned nahradil stávající nizoučký stoleček k radosti všech pacientů. A mně ubyl jeden neužitečný předmět v mém bytě. I malý stoleček nakonec našel své využití. Přestěhoval se do rohu čekárny a nyní na něm stojí dekorační květináč s květinou.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10