Po cestě z práce přemýšlím, co budu doma dělat dřív. Jedno je jasné, nejprve si dám kávu, ale i od šálku dobré kávy odbíhám... tu a tam k oknu a vyhlížím syna, připravím si suroviny potřebné k vaření, převléknu se do domácího oblečení. Zapálím si druhou retku a koukám po hodinách. Syn nikde..., manžel hypnotizuje moji osobu, abych zůstala v klidu. No, nemůžu! Jak mám být klidná, když mám před sebou hromadu práce?! Típnu cigaretku, dopiji pár doušků kávy a vrhám se do práce. Oloupu cibuli, najednou mi však dojde, že jsem se nepodívala na e-maily! Kdyby tam byl nějaký pracovní, to nelze prošvihnout! Oloupu potřebné množství cibule, umyji si ruce a zapnu PC. Než se PC rozběhne a internet jako takový, mám čas..., odskočím si.
Opět si umyji ruce a usedám k počítači. ...Seznam... e-mailová adresa... heslo, zapaluji si. Mám půl minuty na to, abych si promyslela, co bych mohla očekávat v e-mailové poště. E-mail otevřený, zírám na hromadu nových e-mailů a poctivě vybírám ty nejdůležitější. Najednou v jednom z nich čtu: "pošlete prosím dnes, nejpozději do x hodin foto z akce", otevřu další..., prosím, zda by bylo možné zaslat touto cestou skenovaný výkaz, jelikož jsme jej někde ztratili..., ve třetím..., prosím o vyplnění auditu, formulář najdete na našich stránkách... Opravdu nevím, co dřív. Připojím fotoaparát k USB a stahuji fotky do PC. Mezitím nakrájím cibuli, umyji si ruce. Vytáhnu kastrol, letím do špajzky pro olej.
Cestou překročím ležícího kocoura před chladničkou. Lahev s olejem je trochu mastná. Nevadí, vliji potřebné množství do kastrolu, omyji lahev s olejem, umyji si ruce a jdu olej vrátit do špajzky. Cestou tam i zpět opět překročím kocoura, který sleduje situaci. Pod kastrolem škrtnu a usedám k PC. A jejej! Sotva jsem si sedla, olej je rozpálený. Běžím vsypat cibuli do kastrolu, promíchám a vracím se k PC. Ztlumená cibule se obdělává, zatímco já vkládám do e-mailu vyžádané foto. Ke sporáku se vracím, ale čím dál častěji. Promíchám cibuli a sedám k PC. Skenuji výkaz, poté odesílám...
Audit má čas, říkám si pro sebe a jdu do ledničky pro maso. Umyté maso krájím..., kocour mě bedlivě střeží, kdyby mi náhodou něco upadlo... Neleží před ledničkou, vzorně sedí a jeho oči sledují každý můj pohyb. Maso je v kastrolu. Opět si umyji ruce, jelikož než maso pustí šťávu, mám chvíli čas na vypsání vyžádaného auditu. Otevírám prohlížeč, který jako jediný umožňuje přístup na tyto stránky..., a hledám, kde je vůbec ten audit k vyplnění - k dispozici? Mezitím něco cítím. Aha, vůně, to nevadí, masíčko pustilo šťávu a musím jej osolit. Bleskurychle mažu ke sporáku, přeskočím kocoura, otevřu dózu se solí. Osolím maso, ztlumím sporák a chtě nechtě, přestože používám odměrku, mám pod nehty sůl. Umyji si ruce a vracím se k PC.
Audit spočívá pokaždé v něčem jiném, ovšem v tomto případě se jedná o ceny výrobků a jejich množství a pozic. Proto klikám - dvacet čtyři devadesát, patnáct padesát, devět devadesát. Také pozice a množství - tři pozice, stroprocent, druhotné umístění není atd.
Něco cítím!
Letím ke sporáku, naštěstí se nic neděje, jen se maso dusí, ale co dál? Tak opepříme. Vytahuji pepřenku, ta sice není prázdná, ale trvá to příliš dlouho, to bych mávala rukou, jako kdysi na prvního máje, akorát jiným směrem. Pepř je zaručeně v špajzce. Skočím přes kočku - kočku perskou, resp. kocoura, který se právě uvelebil na nejnevhodnějším místě. Otevřu dveře špajzky, objevím a vyndám sáček s pepřem, přeskočím kočku a mažu ke sporáku. Maso opepřím, snažím se zbytek obsahu sáčku vysypat do kořenky. Nevejde se! No nic! Odnáším sáček se zbylým pepřem zpět do špajzky ... , přičemž přeskočím kočku cestou tam i zpět.
Slyším hlasy... á..., náš syn se uráčil přijít domů! Jdu mu přichystat jídlo, jsem přece hodná maminka... Opět si umyji ruce, na talíř aranžuji knedlíky, omáčku. Polévku vynechávám, syn si ji dá k večeři, jak ji má rád -, s krajíčky chleba. Umyji si ruce, musím přece jen poklidit v kuchyni. Sklidím vše ze stolu, použitím vhodného přípravku stůl utřu, dávám čistý ubrus, cukřenku, květinu, prostě vše zpátky na stůl. Pokračuji..., umývám pár kousků nádobí, abych mohla uklidit i na pracovní desce kuchyňské linky... Najednou si však uvědomuji, že je konec měsíce! Jéje, faktury! Snažím se práci v kuchyni dodělat co nejrychleji, protože vím, že mi nic jiného nezbývá, než opět usednout k PC a věnovat se administrativě. Sice mám předem po náladě, jelikož si uvědomuji, kolik práce mne ještě čeká, navíc je to práce, která mne vůbec nebaví..., několik let sezení za psacím stolem, v rámci mé původní profese, mně bohatě stačilo! Chvátám, abych měla čas na tuto nepříjemnou práci, v jedné ruce vařečku, ve druhé utěrku, před sebou málo času, vedle sebe dva mužský a za sebou kocoura...
Moje tempo nabírá opravdové obrátky, jen se snažím jídlo nepřipálit, kocoura nezašlápnout a puberťáckému synovi se vyhnout, abych mu nemusela jednu vypálit. Nastává správný kolotoč. Nezmíněná voda na těstoviny začíná vařit, no začíná..., poklička na hrnci začíná skvěle tancovat. V kastrolu již krásně měkké maso plave v akurátním množství šťávičky. Ouha... - šťávička, nebo džusík..., mám žízeň, nevadí, napiji se za dvě minuty! Honem jdu pro těstoviny, vsypu je do vařící vody, vracím se zpět -, nevzala jsem mouku! Připravuji zavářku, kocour mňouká, syn na mne volá z pokoje, manžel z obýváku. Nechápu proč???!!! Ale oba na mne volají jedno a to samé: "Zvoní ti telefon!" Letím honem do kabelky pro mobil, cestou se střetnu se synem, který pochopil, i když pozdě, že asi nemůžu být všude a dělat všechno najednou. Nejsem stonožka! Telefon přestal zvonit, dívám se na zmeškané hovory..., co vidím..., samozřejmě jeden ze zástupců klienta. Říkám si... -, copak asi chtěl..., nevím, za chvilku ho prozvoním -, říkám si a pokračuji ve svém boji s časem. Najednou slyším dva hlasy, oba mi sdělují jedno a to samé...!!! Přišla ti zpráva, máš esemesku! Umyji si opět ruce, osuším a beru do ruky telefon. Čtu zprávu ve znění: "Zítra čekám kontrolu, prosím o zajištění vystavení všech výrobků a též o opatření fotografie s akcemi a prosím poslat na můj email." To už je moc! Moc i na mne, ale snažím se vše systematicky zvládnout. Dovařím těstoviny, zahustím omáčku, pečlivě a pomalu provařím a usedám znovu k PC. Otvírám program s fakturami, šuplík s materiály a obálkami. Vypisuji, vyplňuji, tisknu, razítkuji, podepisuji a kompletuji do obálek. Administrativu mám zase na chvíli "z krku", až na jedno... Chybí známky na obálkách. Uvědomuji si, že olíznutí známek nepřipadá v úvahu. Mám totiž tak sucho v puse, že bych se sama vůči sobě dopustila trestného činu - sebepoškozování. Veškerou připravenou poštu beru do kuchyně. Napiji se vody, oznámkuji obálky a posílám syna, aby je vhodil do schránky. Mezitím uklízím vše důležité z psacího stolu do zásuvek.
Nejdůležitější práce je za mnou. Otvírám v PC své oblíbené portály, abych si početla, odpočinula, sem tam odepíši na Skype, ale z chvilky klidu se netěším dlouho. Slyším: "Copak si mám vzít k večeři?" Jen ten dotaz mne okamžitě zničí natolik, že neodpovídám. To prostě nejde! Je mi zcela jedno, kdo se ptal, opravdu. Tak kastrol ještě horké omáčky stojí na sporáku, vůně jídla se line po celém domě, ale manžel se synem asi nemají co jíst! Dávám si na uši sluchátka, zadávám do vyhledávače youtube a víc se nestarám.
Respektive, starám... -, ale až zítra!
Byla jsem celý den tak zapřažená, že se najednou začnu nudit. I co, říkám si, námětů na články mám dost, prožila jsem toho také dost..., že bych začala psát...? Rozhodnu se, že ano. Kliknu si na změnu písma - z klasiky na tučné, napíši název a najednou slyším... "Já bych si něco dal, ale něco malýho..., já mám nějaký hlad...!" Ptám se: "A tys´nevečeřel?" Dostává se mi odpovědi -, ale jo, večeřel, měl jsem to... či ono. "Proč sis nedal tu omáčku s těstovinami? To jsem ty těstoviny vařit nemusela."
"No, nemusela, no,"... říká mi manžel. Tak mu říkám: "Jdi si tedy tu omáčku vzít..., já už jíst nebudu, alespoň mně řekneš, jaká je..." Manžel nereaguje. Nedivím se, musel by si jídlo asi ohřát, nebo nevím, jaký byl jiný důvod k "hladovění"..., i když je pravda, že na noc nějak jíst není jeho zvykem.
Druhý den. Lítám v práci, potkávám se, nevím co dřív... Zvoní mi telefon! Manžel! Kromě jeho skvělého pozdravu, otázek, jestli mám hodně práce slyším: "Ta omáčka je výborná, fakt výborná, ta se ti povedla! Ani jsem si ji nepřiostřoval, je prostě super!" - sdělil mně do telefonu. Já hladová, ulítaná, nevím kam dřív, hlavně že mám doma "kotel" výborné omáčky, kterou mi bez "omáčky" manžel pochválil. Ale co, faktury jsou hotové, telefony vyřízené, já jsem také vyřízená. I co, zítra je také den!
Dorazím z práce, přeskočím kocoura, zvednu telefon, otevřu PC... Mezitím si jednu zapálím, vypiji kávu a pojedu nanovo... Škoda, že někdy nejsem stonožka...
Vikitorie - čtenářka
ChytráŽena.cz
ChytráŽena.cz