Rozhovor s Tomášem Magnuskem -
režisérem seriálu Stopy života:
Tomáši, kterou z dosud natočených scén jste si nejvíc užil?
Produkčně nejnáročnější byla scéna, v níž jsme nechali umřít jednu z hlavních postav. Zinscenovali jsme vážnou dopravní nehodu, kvůli které jsme zastavili dopravu na poměrně frekventované ulici v Novém Městě nad Metují.
Na kterém z příběhů jste si obzvlášť pošmáknul?
Na příběhu Poslední sbormistr s Josefem Abrhámem, Janem Přeučilem, Libuškou Šafránkovou a Evou Hruškovou. Jde o příběh ředitele umělecké školy, na jehož půdě sbormistr sexuálně zneužívá mladé chlapce. Je to velmi nepříjemný příběh pro každého, kdo má dítě.
Co Vás na Stopách života baví?
Všechno, je to skutečně zatím nejlepší natáčení, které jsem kdy zažil. Fajn kolektiv, nejlepší herci a hlavně výborná látka. Tohle je šestnáct krátkých celovečeráků, každý s nesmírně silným příběhem a herecky obsazený tak, že taková plejáda hvězd v jednom seriálu nebyla od dob 30 případů majora Zemana.
Jak jste přesvědčoval herecké špičky, aby kývly na vaši nabídku?
Nepřesvědčuju je, dám jim přečíst scénář a oni se sami rozhodnou, jestli do toho půjdou, nebo ne. A to se musíte zeptat Josefa Abrháma nebo Libuše Šafránkové, proč se mnou filmují. Nebo Jana Třísky, proč přiletěl natočit dvě scény až z Kalifornie.
Na čem coby režisér při natáčení lpíte? Je něco, co neodpouštíte?
Během natáčení jsem poznal skutečně mnoho herců různých povah a přístupů. Myslím, že už jsem se skutečně setkal prakticky se vším. Nejšťastnější jsem, když herec je i fajn člověk, parťák. Lpím na přirozenosti a uvěřitelnosti projevu.
Co mají Stopy života říct divákovi?
Mnoho věci. Je to opravdu originální projekt, ne klasicky vztahový seriál. Setkáme se v něm se všemi možnými situacemi, do kterých se člověk muže dostat zpravidla vinou někomu jiného nebo „jen“ díky nepřízni osudu.