Strach má často velké oči

V pubertě jsme s kamarády a kamarádkami trávili hodně času na zahrádce mých rodičů. Společně jsme tam grilovali, zpívali večer písničky a jinak se bavili. Jednou jsme se rozhodli, že na zahrádce také přespíme. Já s kamarádkou měla volno už z pátku na sobotu, ale naši dva kamarádi až ze soboty na neděli. A tak jsme se domluvili, že v pátek doneseme na zahrádku stan, zásobu jídla, spacáky a vše nachystáme. Já s kamarádkou přespíme první noc ve stanu, a v sobotu se k nám kluci přidají.

Kluci v pátek odpoledne přišli, aby nám pomohli se zavazadly. Společně jsme postavili stan, a kluci museli domů. Já s kamarádkou večer ulehla do stanu. Povídaly jsme si a těšily se, až následující noc budeme na zahradě všichni čtyři. Plánovali jsme si, jak se přes den vypravíme na nedalekou přehradu zaplavat si. Konečně jsme usnuly. Uprostřed noci mě vzbudilo podivné šátrání kolem stanu. Podívala jsem se na kamarádku. Myslela jsem si, že vylezla v noci ze stanu, ta ale ležela vedle mě, oči vykulené a také poslouchala dění kolem stanu.

„Slyšíš to? Asi zloději,“ šeptala.

Bodejť bych to neslyšela. Zahrádka mých rodičů byla skutečně za ty roky jednou vykradena, ovšem žádný zloděj přece nevleze na zahradu, kde je postavený stan. Horečně jsme přemýšlely, co uděláme. Být to v dnešní době mobilních telefonů, řešení by bylo snadné. Ovšem tehdy jsme u sebe neměly ani mobilní telefon, ani počítač, a jedinou věcí, která by se při troše fantazie dala použít jako zbraň, byla šiška napůl snězeného salámu trůnící v rohu stanu.

„Co uděláme? Nechceš se tam jít podívat?“ ptala se mě kamarádka.

„Proč já?“

„Je to přece vaše zahrada?“

Zahrada sice byla mých rodičů, ovšem nasadit život k její obraně se mi nechtělo.

Šátrání a dupání kolem stanu neustávalo. Ve strachu a obavách jsme schoulené ve stanu a bez vyspání přečkaly noc. K ránu dupání a funění přestalo. Až po rozednění jsme získaly odvahu zkontrolovat, co lupiči v noci ukradli. Nechybělo nic. Zahrada nenesla žádnou stopu nechtěné návštěvy. Přesto jsme se rozhodly, a že další noc na zahradě nezůstaneme. Co kdyby se nezvaní hosté vrátili? Začaly jsme s kamarádkou balit, když přišli kluci.

„Co blbnete? Přece tu budeme ještě jednu noc všichni čtyři?“ ptali se kluci.

Vylíčily jsme jim průběh noci a sdělily, že na zahradě už přes noc nebudeme. Dalo jim hodně přemlouvání, abychom tam zůstaly.

„My vás přece ochráníme?“ řekl Petr. Kluci měli s sebou nože i sekeru, a tak jsme nakonec zůstaly. Přece jenom jsme byli už čtyři.

Večer se nám podařilo na strach zapomenout. Po půlnoci, když jsme ale usínali, se ozvalo šátrání a dupání znovu.

„Slyšíte? To jsou oni. Přišli znovu,“ krčily jsme se s kamarádkou strachy. Kluci popadli nože i sekeru a vyběhli ze stanu. Měly jsme o ně strach, zůstaly jsme ale v plátěném přístřešku.

Venku byl chvíli klid, a potom se zahradou ozval šílený smích kamarádů. Vybízeli nás ven, ať se podíváme na ony domnělé zloděje.

Byla jimi parta ježků. Od té doby jsme na zahradě stanovali každý rok. A podivného dupání a šátrání jsme se už nebáli. Strach má totiž velké oči.

Pegonela - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete