„Co si teď zahrajeme?“ Otázka, kterou si děti pokládají odnepaměti a pro každou novou generaci má svou specifickou příchuť. Zatímco dnes si děti hrají hry převážně doma na počítači a zažívají napětí z her jen virtuálně přes obrazovku, dříve to bylo opravdové pořádné dobrodružství. Doma zůstávali jen ti, co měli zaracha a ostatní řádili venku až do tmy. Běhali jsme s míčem, skákali přes švihadlo a také hráli na schovávanou. Čím lepší schovka, aby nás dlouho nemohli najít, tím lépe. Nejoblíbenější místa byly na okraji vesnice, cesta za hřbitovem k lesu, nebo okolí fary. Tajuplná zákoutí dávala hrám napětí a strašpytlům naháněla strach.

Místní hřbitov s kapličkou a kostel přitahovaly na podobné hrátky vždycky. Kdo chtěl ukázat, že je hrdina a ničeho se nebojí, ten běžel ke kapličce, přinesl důkaz, že tam byl a pak se před ostatními předváděl. Bobříka odvahy chtěl mít každý, ale nikomu se až na hřbitov za kamennou zídku nechtělo. Nejen ze strachu z duchů, ale hlavně kvůli obavám z někoho moc živého, kdo na hřbitově vládl rukou pevnou - hrobník. Vrásčitý muž, tehdy v dětství mi připadal jako stoletý, dnes vím, že mu bylo teprve padesát. Byl to starý mládenec, bydlel v domku na hřbitově a když nekopal hroby, procházel se mezi nimi. Pro děti byl jako zjevení, strhaný obličej se zamračeným obočím, nahrbený ve špinavých šatech od hlíny. Na děti byl vysazený a nesnesl jejich přítomnost.

Překonat strach znamenalo nejen zdolat strašidelnou hřbitovní cestu, ale taky proklouznout hrobníkovi a to byl úkol vskutku hodný medaile. Tma sice skýtala větší šanci, že nás hrobník neuvidí, zato svítící lucerničky a svíčky na náhrobcích samy o sobě děsily. Kromě hřbitova s kapličkou byl ideálním místem na schovávanou kostel a stejně jako hřbitov měl i on svého „šéfa“. Farář byl statný muž a na rozdíl od hrobníka mu děti nevadily. Měl pochopení pro dětské rozmary a nejednou zachránil děti před rodičovským výpraskem. Sloužil tady už dlouho, dokonce si ho pamatoval můj tatínek, ještě když byl malý kluk.Také hrával s klukama fotbal, tenkrát ještě s hadrákem místo míče. Dříve měly děti sice málo hraček, ale co jim nechybělo, byla energie a radost ze hry. Uměly se zabavit i s tím málem co měly a nejvíce si oblíbily také hru na schovávanou. Tatínek mi vyprávěl svoji příhodu z dětství, kdy jako malý Pepíček natropil hodně kulišáren. Tento příběh je tedy velmi starý a přestože pocity a dojmy lidí té doby dávno odvál čas, místo, kde se vše událo, je tady stále. Mohutná majestátní vysoká budova kostela, jenž je dominantou městečka, kde se lidé schází na mši. O svátcích jako jsou Vánoce a Velikonoce nosí k požehnání chléb a cukroví. Je to ustálený koloběh bez větších změn, jen jednou z větších událostí je, když nastoupí nový farář, jako tehdy...

„Už jste viděli nového faráře?“ povídá sousedka a dodává: „No nevím, je tak mladej, jsem na něj zvědavá.“ Všechny ženy z okolí byly natěšené a na nedělní mši se vypravily každá v nové sukni a extra naškrobeném šátku. Víc než modlitbě se věnovaly sledování faráře a shodly se na tom, že je opravdu pěkný. Štíhlý vysoký tmavovlasý muž s příjemným hlasem jim učaroval a maměnky navštěvovaly kostel, jen aby spatřily okatého krasavce.

Nová síla na faře se také velmi činila a účast na pravidelných i mimořádných mších se určitě zdvojnásobila. Zájem byl velký, jak o účast na mších, tak o pomocné práce pro faru a ženy dokonce místo na kus řeči k sousedce chodívaly do kostela. Svaté místo se tak stalo místem každodenního setkávání, tlachání i dětským hřištěm, kdy děti řádily kolem varhan a zvonice. Pepíček byl rošťák a jak se říkalo, jako z divokých vajec. Kde se něco přihodilo, tak bylo jasné, že v tom má prsty.          

Jednou babička pekla buchty a aby děti neuždibovaly, poslala je na dvorek. Ale co na dvorku? Řekly si děti a běžely na plácek a hrály  na honěnou. A Pepíček říká: „Pojďte hrát na schovku, mám vymyšlenou skrýš, to budete koukat!“ Chtěl se schovat právě v kostelní zpovědnici. Děti se rozutekly, Pepíček sám upaloval ke své skrýši a v zápalu hry, aby ho děti hned neobjevily, chtěl vrata přivřít. Sotva ale dosáhl na velkou kliku těžkých silných dveří, proto chytil zajišťovací závoru a do dveří se opřel vší silou. Vrata byla sice těžká, ale jejich panty zřejmě dobře namazané a jak tam visel celou svou vahou a držel závoru, tak v momentě, kdy se vrata hlasitě přibouchla, závora se zaklapla. Rázem se ocitl ve tmě a dostal strach. Se závorou nešlo pohnout a ať se snažil sebevíc, dveře už nešly otevřít. Na opačném konci chodby byly další dveře, ale ty byly zamčené. Byl v pasti, volal, bouchal na vrata, ale nikdo nepřišel.

Všichni už byli po mši dávno pryč včetně faráře. Po chvíli zaslechl silné údery hromů a déšť. Blesky krátce osvětlovaly prostor se studenou kamennou dlažbou a obrazy svatých mu připadaly strašidelné. Byla mu zima a bál se. Ostatní děti před bouřkou utíkaly domů a nikoho nenapadlo, že jeden z nich zůstal uvězněný právě v kostele. Ještě že sloužil tehdy ten mladý farář, který se vždy pečlivě připravoval na další mši. Večer se s lahví vína vypravil z fary do kostela a tam našel schouleného a vystrašeného malého Pepíčka. Musel to být pro něj pořádný šok. Po zbrklém vysvětlování ho farář doprovodil domů, za ochotu dostal od babičky buchty a Pepíčka uchránil od výprasku.

Farář časem poznal povahy radosti i starosti svých oveček a stal se součástí životů všech obyvatel městečka. Roky ubíhaly a doba přinesla mnohé změny. Zájem o mše pomalu opadal, stejně jako kučeravá kštice našeho faráře a zůstal zde rozvážný a pozorný starý muž dávající rozhřešení.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10