Strasti a slasti čerstvé čtyřicátnice

V úterý „oslavím“ čtyřicáté narozeniny. Nevím, proč se vůbec slovo „slavit“ používá. Mládí je dávno pryč, do důchodu daleko, děti v nejhorším věku, postava jeví značné známky opotřebení. Slavit by se mělo, dle mého, tak do dvaceti let.

A pak ta slavná stovka, že se jí člověk při tom nezdravém vzduchu, zelenině a ovoci plném pesticidů a dalších jedů, finanční díře ve zdravotnictví, stresující době, civilizačním nemocem, nezaměstnanosti a neustálém zdražování člověk vůbec dožil. Ale čtyřicítka? To je doba, kdy je nezadaný člověk na lásku už starý, na zasloužený odpočinek mladý, na blbiny a užívání si např. na diskotékách přestárlý, pro vlastní děti „dinosaurus na vymření“, pro vlastní rodiče „ještě mladý člověk plný života“, který by jim měl vždy pomoct a měl by mít vždy spoustu energie. Na přání k narozeninám si většinou mimo příbuzných vzpomenou jen banky, mobilní operátoři a ostatní instituce, kde jsme se zaregistrovali a které z nás mají nemalé zisky. V tomto věku se nám paměť a délka nehtů krátí, čísla oblečení nevysvětlitelně zvětšují, ručička na váze stoupá a iniciativa v práci klesá úměrně s chutí do života. Tak v tomto období života se právě nacházím.

čtyřicítka Jsem matka samoživitelka, co pro samou práci usíná pomalu dřív, než lehne do postele. Denně se tahám s několika taškami plnými potravin, které můj patnáctiletý syn vyprázdní nadzvukovou rychlostí. A přesto si za kapesné kupuje energetické drinky, aby měl snad víc energie na to mi spílat, nazývat mě zde nepublikovatelnými výrazy a sedět ještě déle u počítače. Už randí. Škoda, že jen přes Facebook. A tak trávím víc a víc času v kuchyni, vpasovaná mezi kuchyňskou linku, pečicí troubu a další spotřebiče. Vařím, peču, smažím, peru, žehlím, vysávám a sbírám odpadky po klackovitém synovi, který byl ještě nedávno rozkošným miminkem. Dnes se na něj dívám vzhůru.

Při procházení města už nekoukám po svatebních fotkách, jak jsem to dělávala. S o to větším zaujetím sleduji vystavená parte, kde nacházím víc a víc svých vrstevníků. Řadím se mezi ženy v krizi středního věku. To poznávám, když si po dlouhé době místo kulmy přikládám k hlavě právě zapnutou žehličku. Častěji se přistihuji, že chodím pro jednu věc víckrát, protože zapomínám, pro co jsem právě šla. Jsem čtyřicátnice. Když něčemu u počítače nerozumím, potupně se musím doprošovat vlastního potomka. Vyslechnu si jeho opovržlivé: „Ty to nevíš? To snad nemyslíš vážně?“ A pak čekám, až houpavě přijde k mému počítači, udělá pár kliků tak, abych neměla šanci zahlédnout jeho postup, a odchází se slovy: „Tak a příště si to udělej sama!“ V duchu si slibuji, že příště si zavolám někoho jiného, někoho cizího, a třeba mu i zaplatím, jen abych nevypadala „tak hloupě“.

Vlastní zuby pomalu měním za státní. Taky nevím, proč se jim tak říká, když je platím vlastně ze své peněženky. A že to není právě levná záležitost. Tužidla, gely a laky na vlasy dávno změnily své majitele. Mé gely, má tužidla a mé laky říkají „pane“ mému synovi. Má patnáct, chce se líbit holkám, a já na sobě stejně už nic nezlepším.

Minule jsem uvařila kotel guláše. Nesnědl se. Tak jsem ho ještě další dny přihřívala v mikrovlnce. V samém shonu jsem si jeden den ani neuvědomila, že tu poslední porci jsem vlastně nesnědla. Když jsem po týdnu otevřela mikrovlnnou troubu, čekalo mě v ní překvapení: můj gulášek. Snědl ho pes.

Ještě větší hrůzu jsem měla, když jsem nenašla značkové tričko svého syna, které jsem před několika dny vyprala. Další tričko! Při pohledu z okna jsem zajásala: Já to tričko tenkrát, když uschlo, zapomněla sundat. Celé dny visí na sušáku na okně. A tak to jde den co den. Obchod navštěvuji zásadně se seznamem toho, co chci koupit. Kupuji rohlíky po desítkách, abych si večer aspoň dva uloupila. Pokud ovšem zbydou.

Právě včera jsem jela na kole do práce. Už je po ránu zima, a tak jsem si při šlapání do pedálů polohlasně opakovala: „Proč nejsem bohatá? Proč nejezdím do práce autem? A proč vůbec nemám muže, který by nás živil?“ Uprostřed cesty se dalo do deště. Přetáhla jsem si u své „dinosauří bundy“, jak můj syn nazval mou krásnou bundičku, která ovšem postrádá nápisy mladými uznávaných značek, kapuci. Společně s brýlemi a stříbrnou kapucí staženou do čela jsem asi vypadala jako masařka. Když kolem přejelo další luxusní auto, v kterém seděla načančaná Barbína, změnila se má hláška v dost hlasitý protest se slovy známé písničky: „Za co, pane Bože, za co?“ Rifle se mi lepily na nohy, přes zacákané brýle jsem už téměř neviděla a pomalu jsem křičela: „Proč právě já!?“, když se za mnou ozvalo skřípění dalšího kola. Uvědomila jsem si, že na silnici nejsem sama. Netoužila jsem po tom, aby mě další nešťastník minul. Styděla jsem se za to, jak vypadám, i za své hlasité sténání. A tak jsem přidala do pedálů. Funěla jsem jako parní lokomotiva a neochvějně jsem vyjela prudký stoupák, který jindy z obavy o své zdraví vyjdu pěšky. Ale skřípění neustávalo. Bylo stále hodně blízko. A tak jsem se konečně ohlédla, kdo že mi to je v patách. Ale za mnou nikdo nebyl!

Moje stařičká Eska, o které syn prohlásil, že patří do muzea, totiž v dešti namokla a skřípala právě ona. Ani můj stařičký dopravní prostředek nebyl spokojený. Přesto jsem do práce dorazila bez větší úhony. Když jsem se odpoledne vracela, slunce už pálilo a já se těšila na oběd, který jsem si v noci uvařila. Měla jsem pořádný hlad. Dorazila jsem domů ve chvíli, kdy se mé dítko futrovalo mým obědem. A to mu platím obědy ve školní jídelně. Snědla jsem rohlík se sýrem a dala jsem se do druhé směny doma. Uklidit, umýt nádobí, vyžehlit, vyvenčit psa, zalít kytky.