Strastiplná cesta za Evženem

Toto není příběh můj, ale mé známé, která mi ho vyprávěla. Pro větší autenticitu ho ale píši v první osobě.

Tehdy jsem měla týden dovolené. Můj Evžen měl ale celý týden pracovní. A právě odpolední. Byla jsem z toho smutná. Ale pondělí jsem strávila v ZOO s kamarádkou a jejími dětmi. Zašli jsme si na pohár a pošmatlali jsme nádherným parkem. A tak to uteklo, že jsem večer usínala s dobrou náladou. Sotva se mi zaklapla víčka, budí mě zpráva v telefonu. „Koho to napadá mi psát tak pozdě?“, ptám se sama sebe. Zpráva byla od Evžena. Psal, že od středy má dovolenou i on, přemluvil mistra, a zval mě k sobě. A hned, jestli nespím, že by zavolal. Pro Evžena mám čas vždycky. A tak odpovím, že ano, a už mi miláček volá. Domluvili jsme se, že jakmile vstanu, sednu do auta a přijedu. A Evžen mě pozve na oběd a do konce týdne budu u něj. Tak jsem se na svého milého těšila, že jsem nemohla usnout.

Brzy ráno jsem posnídala, vykoupala jsem se a oblékla si svá růžová krajková tanga, která nosím jen kvůli Evženovi. Kvůli němu přetrpím i tenkou šňůrku v zadku! Evžen mi za to stojí. Potřu se růžovým olejíčkem, aby mé tělo Evženovi vonělo jako záhon růží. Ještě sukni, halenku s růžičkami, která se Evženkovi tak líbí, přetřít rtíky růžovou rtěnkou, navonět, posbírat pár hadříků, do kabelky dát vše potřebné, vklouznout do sandálků a můžu vyrazit.

Celá natěšená jsem se usadila za volant svého malého autíčka a vyjela. Na silnici ještě nebylo moc aut. Jak se tak řítím a myslím na Evženka, najednou potřebuji na záchod. To bude ta káva, kterou jsem ráno ve chvatu vypila. Projíždím právě Chotěbuzí… Nikde nic, kam bych si mohla odskočit. U cesty bylo místo, kde rádi zastavují kamioňáci místním prostitutkám. Inu, je to u hranic a lehké ženy zde mají prima kšeft. A tak zaparkuji svého Opela na místo hříchu a ve chvatu ho opouštím.

Kam si ale odskočit? Široko, daleko není nic, jen lán kukuřice. Když si zalezu dovnitř, nikdo mě neuvidí. A tak se prodírám vzrostlými rostlinami. Snad se má krásná halenka s růžičkami neušpiní. Vykasávám si sukni, chci si stáhnout má krásná krajková tanga, když tu se zjeví přede mnou snědá ženština.  Vytřeští na mě oči, varovně zvedne ruku a na celé kolo huláká: „Běž si jinam, toto je můj flek!!! Tady šlapu já. Nikdo mi do zelí nepoleze.“ Chtěla jsem říct něco, že nejsem v zelí, ale v kukuřici a místo sexuchtivých kunšaftů se tu chci něčeho zbavit, nikoli někoho ulovit. Ta divá ženština, zmalovaná rudou rtěnkou, s křiklavě rudými nehty a proklatě krátkou sukní mi ale nedala příležitost. Mávala zlostně kabelkou kolem sebe a já v zájmu sebezáchovy prchla zpět do auta. To už jsem měla opravdu na krajíčku. Přece ale nemůžu přijet počůraná ke svému milému? Tím spíš, že jsem se pro Evžena vymydlila, natáhla si krajkovaná tanga a tak jsem se těšila, až mu spočinu v náručí.

Projížděla jsem menším městem, ale vše bylo zavřené. Pohupování mého autíčka ještě víc zvyšovalo mou potřebu. Zaparkovala jsem, abych se porozhlédla, kde si ulevit. Hotel byl v rekonstrukci a restaurace ještě zavřená. Nakukovala jsem do jednoho dvora. Že by tam? V tu ránu mě zastavila jedna tlustá paní, která z okna vytřepávala gobelín. Přece nemůžu jít a počůrat dvorek činžovního domu jako nějaký puberťák? Klepat po lidech jsem se styděla. Až jsem narazila na hospodu, byla to taková ta čtvrtá cenová. Hospodský u výčepu naléval pivo a chlapi v lokále se váleli po stolech. Oni snad ještě vyspávali opici z předchozího dne? Vše tam smrdělo cigaretami, kulečník v rohu místnosti měl potrhané plátno a byl notně znečištěn. Ani jsem nechtěla tipovat, čím asi. Vypadalo to totiž, jako by se někomu udělalo nevolno. V tu chvíli bylo nevolno i mně.                                                                             Výčepní se postavil na špičky, aby mě přes pípu dobře viděl. Hvízdl, pár chlapů zvedlo těžkou hlavu a svůj pohled zacílilo na mou osobu. Výčepní sklapl ústa naprázdno, vytáhl z kapsy ušmudlanou utěrku, nebo co to bylo za hadr, vysmrkal se do ní a zeptal se: „Co to bude, paninko?“ V tu chvíli jsem zahlédla dveře s čůrajícím panáčkem. Z posledních sil jsem se k nim rozběhla. Dveře s paní tam neměli, a tak jsem proletěla kolem mušlí a zabouchla dveře čpící místnůstky.

Takto ušmudlanou místnost jsem ještě neviděla! V tu chvíli ale přišla úleva. Byla jsem vysvobozená. Upravila jsem se, přes kapesník jsem si pustila vodu, abych se opláchla, a vyšla opět do lokálu. „Tak to ne, paninko, my tady nejsme veřejný vé cé!“, spustil hostinský a zastoupil mi cestu. „Co si dáte?“ Dívala jsem se na jeho mohutný pupek. Z upatlané košile šlo vyčíst, co jedl posledních čtrnáct dní. Šly na mě mrákoty, když můj zrak spočinul na mastné hučce, z pod které vykukoval chomáč ještě mastnějších vlasů. „Kafe!“, zavelela jsem. Hostinský se dokolébal zpět k pípě. Uchopil upatlaný hrnek, do něj vložil lžičku i s kávou a vše zalil vodou ze špinavé varné konvice. „Bude to patnáct kaček,“ řekl. Podala jsem mu dvacku a odcházela. „Máte tady to kafe!“, řval za mnou. Já si to ale už mířila zpět ke svému autíčku. Nasedla jsem a rozjela se za svým Evženem.

Snad ze mě cestou vyprchá puch té hospody…

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10