Máme kamaráda, který před cca 35 lety jako voják základní služby sloužil v Kroměříži a když se na internetu dočetl, že právě v tomto městě se chystá výstava květin pod názvem Floria 2014, dostal nápad, že spojí příjemné s užitečným. Plánoval si totiž po létech prohlédnout místa a město, kde sloužil a zároveň, jelikož on i jeho manželka milují květiny, navštívit výstavu a případně si koupit něco krásného a voňavého.

V té době i můj manžel zjistil, že jeho první velitel, kterého od školy neviděl (což už je 40 let), bydlí také v Kroměříži, a když máme tu příležitost tam jet, rád by se s ním setkal. A tak jsme využili nabídku a na výlet jsme se vydali i my. Předpověď počasí nám sice nepřála, slibovala velké ochlazení a dokonce i déšť, ale to nás od výletu neodradilo. A tak jsme v sobotu 3. května nasedli v 7:00 do auta a vydali se na cestu.

U nás v Trnavě bylo celkem pěkné a poměrně teplé ráno, tak jsme doufali, že předpověď se mýlí a počasí nám bude nakloněné. Ale jen co jsme v Kroměříži na náměstí vystoupili z auta, zjistili jsme, že předpověď se částečně plní a mýlili jsme se my. Sice nepršelo, ale foukal studený vítr a teploměr hlásil slabých 5 stupňů. No co, když už jsme přijeli, přece se kvůli zimě neotočíme a nevrátíme se domů. Manžel zavolal veliteli (mezitím už dávno v civilu) a dohodli si schůzku ve 12:30 na náměstí. Oblékli jsme si všechno, co jsme měli s sebou a vydali jsme se na prohlídku města. Ale nejdřív jsme zašli na kávičku a výborné zákusky do cukrárny na náměstí.

Takto posilnění jsme se vydali na procházku po městě, kamarád nám ukázal bývalá kasárna, nostalgicky jsme zavzpomínali na mladá léta, a potom jsme se vydali obdivovat pamětihodnosti města. Navštívili jsme Arcibiskupský zámek a zima-nezima vyšplhali jsme 100 schodů na 84 m vysokou zámeckou věž, kde nás sice pořádně profouklo, ale za odměnu se nám naskytly krásné výhledy na město a jeho široké okolí. Potom jsme si prohlédli Chrám sv. Mórica, kostel sv. Jana Křtitele a nemohli jsme si nechat ujít ani prohlídku Květné zahrady, která i když nebyla ještě celkem osázená květinami, už teď byla krásná a působivá. Ze střechy kolonády - arkádové lodžie jsme měli krásný výhled na značnou část zahrady s rotundou a fontánou a zaujaly nás i tvarované stěny tvořené velmi starými stromy (jejich věk se odhaduje na 150 let) - habry, buky, javory, kaštany jírovci, jasany, javory a jinými stromy tvarovanými tak, aby tvořily jakési uličky směřující k rotundě. Psát o historii města, zámku, kostelů a zahrad by bylo nošení dříví do lesa, určitě o ní víte víc než já, i když i já jsem dost informací získala na netu.

No a to už se blížil čas oběda, proto jsme se vrátili na náměstí, kde nás už čekal manželův bývalý velitel. Chtěli jsme si jít sednout někam na oběd, abychom se trochu zahřáli, a aby si chlapi mohli zavzpomínat na své vojenské roky. V restauraci, kterou jsme si vyhlédli, bylo plno, proto jsme se přesunuli do vedlejší, kde přesto, že byl čas oběda, bylo pár stolů volných. Tak jsme se usadili, objednali jsme si jídlo a pití a v rozhovoru jsme zapomněli vnímat čas. Až po delší době jsme si uvědomili, že čekáme už asi 45 minut a jídlo nám stále nenesou. Manžel vstal a šel se zeptat, kde to vázne, protože jsme už měli hlad. Servírka mu řekla, že jídlo dostaneme každou chvíli. Ale když nám ho nepřinesli ani za další čtvrthodinu, chlapi vstali a šli k pultu zaplatit nápoje. Servírce řekli, že delší dobu už čekat nemíníme, ona jim bez slova omluvy vystavila účet za nápoje a ani se nesnažila celou situaci vysvětlit. Před restaurací jsme se rozloučili s „domácím“ pánem, v autě jsme zhltli chleba, který jsem naštěstí připravila doma pro případ, že bychom byli hladoví už po cestě a vydali jsme se k výstavišti Florie.

O výstavě by se dalo psát hodně, ale víc než slova řeknou fotky. Snad jen to, že kromě spousty krásných květin prodejci nabízeli i lákavé jahůdky i jiné dobroty, při kterých se nám sbíhaly slinky. Zkrátka a dobře, celá výstava se nám velmi líbila, já osobně jsem se musela velmi krotit, abych tam nenechala celý svůj a manželův důchod a koupila jsem si jen jarní hořec, bílý poniklec a zajímavou sladkou rostlinku - lípii sladkou, která je 1000x sladší než cukr a asi 3x sladší než stévie, o jejíž koupi jsem původně uvažovala. Motali jsme se po výstavišti, obdivovali krásu květů a šikovnost aranžérů do pozdního odpoledne, a kdyby nám nebyla zima, určitě bychom se procházeli i déle. Takhle jsme celou výstavu obešli jen asi třikrát a vrátili jsme se k autu, abychom se vydali na zpáteční cestu.

A jelikož můj chlebík naše hladové žaludky moc neuspokojil, zastavili jsme se cestou v Ostrožské Nové Vsi, kde jsme se v příjemné restauraci konečně dobře najedli, a potom jsme už nerušeně pokračovali v cestě domů. Navzdory zimě a nepříjemné zkušenosti s restaurací se nám všem výlet velmi líbil a už teď uvažujeme, že se do Kroměříže vrátíme v srpnu, kdy se bude konat speciální výstava lilií a gladiol a v městě si prohlédneme další památky, které jsme tentokrát nestihli. Ale už budu chytřejší: do auta dáme více věcí na oblečení a také chleba vezmu víc - pro každý případ.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10