Studovaný neznamená bohatý

Svého syna jsem vychovávala sama. Jeho otec záhy zemřel a syn pobíral sirotčí důchod. Velmi dobře se učil, lépe řečeno – učení mu šlo samo. Ukončil základní školu a dostal se na střední. V tu dobu se také zamiloval. Když mu bylo osmnáct, rozhodl se s dívkou, kterou miloval, žít. Odstěhoval se k Marii, protože ta žila ve velkém domě se svou mámou. Její rodiče byli rozvedeni, Marie žila jen se svou mámou a obě byly rády, že jim můj syn na baráku pomůže.

Po roce společného života oba, syn Lukáš i Marie, odmaturovali. Marie se nedostala na vysokou školu, kterou chtěla dál studovat. Lukáš se na vysokou dostal. Marie se rozhodla jít za prací do ciziny, konkrétně do Holandska. Syn ovšem do ciziny odejít nechtěl. A proto se vztah dvou mladých lidí rozpadl. Syn se vrátil domů, ale brzy si našel byt k pronájmu. Byl už zvyklý žít tak, jak chtěl, užívat si a nebýt pod kontrolou mámy. Byl plnoletý, měl po maturitě, navíc Lukáš umí vařit a dokáže se o sebe postarat, a proto jsem mu nebránila v jeho volbě.

Do konce prázdnin ovšem syn zjistil, že žít sám také něco stojí. Přišel s tím, že si studium na vysoké škole rozmyslel a půjde do práce. To jsem nebyla ráda.

„Učíš se dobře, udělal jsi maturitu nejlépe z celé třídy. Je škoda nejít dál. Pomůžu ti finančně.“ To vše jsem synovi slibovala, ač sama jsem to v životě neměla jednoduché. Když já zůstala se synem sama, pomáhali mi mí rodiče, a já považuji za normální a správné pomáhat zase svému dítěti. Ovšem Lukáš chtěl žít za své a živit se sám.

I když jsem synovi vysvětlovala, že mzda, za kterou bude pracovat v průmyslovém podniku v Ostravě je téměř totožná se sirotčím důchodem, který má bez práce, šel si za svým. Podnik ho chtěl. Bodejť by ne, když měl nejlepší prospěch z celého ročníku a je navíc technicky založený.

Syn nastoupil, brzy ráno vstával, pracoval a dělal i přesčasy. Honil se, nestíhal jíst, po práci unavený usínal dřív, než v době, kdy byl malý kluk. A hlavně zjistil, že nemá na nájem bytu, přestože pracuje. Co je nejhorší, výplata je tak nízká, že musí žádat o příspěvek na bydlení. Ovšem jak žádat, když z práce jezdí v době, kdy jsou úřady již zavřené?

Syn přišel o příspěvek, protože si neměl jak o něj požádat, a ve výsledku byl na tom hůř, než v době, kdy studoval. Nyní si vzpomněl na má slova a zpětně se chce vrátit na vysokou. Snad mu to vyjde.

A proč toto vše píšu?

Protože mě a většinu lidí nezajímá, kolik je průměrná mzda! Nezajímá mě a většinu normálních lidí, jaký je průměrný důchod, průměrná životní úroveň. Je smutné, že ten, kdo není hloupý, udělá státní maturitu s výborným výsledkem, snaží se a navzdory vzdělání pracuje, aby byl přínosem pro společnost, prostě nemá na normální život. Dnes prostě šikovný kluk nemá na podnájem garsoniéry. Všude v televizi slyším, jak mladí nechtějí pracovat, jsou líní, odmítají chodit do práce. Nikde ovšem nikdo neřekne, že ten, kdo v devatenácti jde pracovat, neštítí se práce, nestěžuje si, nemůže důstojně žít. Jistě, jsou kraje, kde běžná uklízečka má mnohem vyšší plat, než má můj syn. Ovšem to je ten průměr. A každý nemůže žít v kraji, kde je lépe. A potom se divíme, že ten, kdo něco dokáže, jde za prací do ciziny, aby přežil.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10