Šumperk, léta Páně 1681

Míchala jsem polévku z prvních jarních kopřiv a po očku sledovala svoji malou dceru. Andílka, který se právě pokoušel chytit mouchu pod hrnek s uraženým ouškem. Chtěla jsem ji okřiknout, ale zůstala jsem mlčet. Nic jsem neřekla, ani když jí se zaujetím a bezděčnou krutostí pětiletého dítěte trhala křidélka.

Včera si odvedli stařenku od Dvou beranů. Ženu, která byla u toho, když jsem přivedla Rozálii na svět. Tehdy mě držela za ruku a s každým douškem jejího nápoje se mi zdály porodní bolesti o něco snesitelnější. Dnes, nejpozději zítra před polednem, bude stát na hranici. Od utrpení jí však nepomůže nikdo, vůbec nikdo. Čarodějnice, řeknou. Když plameny pohltí skořepinu jejího těla, zbožně se pokřižují a s pocitem dobře vykonané práce zmizí v hostinci na rozcestí. Vítězství nad ďáblem je třeba řádně oslavit, ne? Sevřel se mi žaludek.

Soustřeď se na práci! Horká tekutina vzkypěla a bublavě se vylila z hrnce. Prudce jsem ucukla, když mi zbloudilá kapka stekla na ruku. Pálilo to jako čert. Jako čert? Té ironii bych se málem zasmála. Nebyl to právě oheň, který měl nebohé duše lapené peklem očistit od všech hříchů? Tak to přece odůvodňovali. Očistný oheň.

„Rozálie, pojď se najíst!“ Dcera si poslušně sedla ke stolu, sepjala ruce a začala drmolit modlitbu. Za jídlo se musí nejprve poděkovat. Tak mě to naučila moje matka a tak jsem to vštípila i já Rozálii. Když jsem nalévala polévku do talíře, sběračka v ruce se třásla, jako by ji držela ruka mnohem vrásčitější, než byla ta moje. Všimla si dcera něčeho? Neměla bych nechávat svým myšlenkám takovou volnost. V jarních měsících tohoto roku se netoulají po rozkvetlých loukách. Místo vůně květin cítím jen nepříjemně nasládlý pach dýmu. Místo zpěvu ptáků slyším jen dřevo praskající v žáru ohně.

Dceřin otčenáš přerušilo zabušení. Několik rázných úderů na dubové dveře. Nechala jsem naběračku klesnout zpátky do polévky. Její hladina se zčeřila docela nepatrně. V mém nitru se v témže okamžiku rozpoutala bouře. Prudká a ničivá. Nabírala na síle celých pět let. Nikdy jsem neprozradila jméno Rozáliina otce. A teď jsem na řadě.

Přiznávám. Obcovala jsem s ďáblem na Petrových kamenech. Jen neubližujte mému andílkovi…

Peregrinn – čtenářka

ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete