Láska ke slané vodě byla v Tereze zakořeněná už od malička.  Ale na vesnici na jižní Moravě za totality žádní surfaři nebyli a k oceánu to bylo daleko. Touha jít si za svým ovlivnila i její osobní život.
„Musela jsem si najít surfaře, jinak bych asi žádný vztah neměla,“ říká nejlepší česká surfařka, trojnásobná mistrině ČR v surfování.

Dá se divokost oceánu srovnat s láskou?
Tereza Olivová: Oceán je stejně nepoddajný jako láska. Člověk si není nikdy jistý, jakým směrem se bude ubírat. Jednou máte super vlny, které vám jdou pokořit. Jindy máte zase dny, kdy nesjedete ani jednu. To stejné je s láskou. Musíte počítat s tím, že jsou lepší a horší dny.

Je těžké si najít přítele, když jste neustále na cestách?
Tereza Olivová: Je to náročné. Já trávím až 7 měsíců v roce v zahraničí. Kdyby můj přítel neměl stejnou zálibu jako já, tak by nám to asi neklapalo. Surfování je ale i jeho vášní, a tak jsme mohli naše dva životy krásně propojit
.
Vzpomenete si na nejromantičtější chvíli, kterou jste s přítelem prožila?
Tereza Olivová: Nejvíce romantický moment jsem zažila, když jsme byli na Srí Lance a byly opravdu krásné vlny. Přítel, který je také zapálený surfař, se vzdal surfování a šel mě fotit. Laik to asi nedokáže ocenit, ale dobré vlny se neodmítají. Hodně to pro mě znamenalo.

Máte ráda básničky?
Tereza Olivová: Miluju Jana Skácela a jeho sbírku básní Slunovrat. Básničky jsou základ. Mám radost, když na kempech potkávám mladé lidi, kteří jsou vzdělaní a dokáží se o básnících bavit.

Slavíte svátek svatého Valentýna?
Tereza Olivová: V Americe se to hodně slavilo, na Srí Lance se to neslaví a v Dominikánské republice se všichni opijí. Láska by se měla slavit každý den. Ale je dobře, že je k tomu vyhrazen i jeden speciální den v roce. Přijde mi to jako hezká příležitost udělat pro druhého něco hezkého. Třeba dobrá večeře doma při svíčkách potěší každého.

Jak jste se dostala k surfování?
Tereza Olivová: Na vysoké škole jsem se dostala na stáž do vatikánského rozhlasu. Celou dobu jsem si naivně myslela, že když je to u moře, že se tam dá surfovat. Nějaké vlny tam byly, ale ženy se na ně nedostaly. Po stáži jsem tam zůstala ještě pět let a studovala jsem marketingovou komunikaci. Postupně jsem se seznamovala s místními surfaři. Našla jsem si jednoho moc dobrého kamaráda, který se stal mým mentorem. Vzal mě na vlny mimo Řím a já zjistila, že je to opravdu můj život. Jen byla škoda, že to přišlo až tak pozdě.

Bylo pro vás těžké se to všechno naučit?
Tereza Olivová: Nebylo to vůbec lehké. Přišlo mi zbytečné platit si instruktora, což byla velká chyba. Jezdila jsem na špatném prkně, v nevhodný čas a na blbých vlnách. Prostě všechno špatně! V té době nikde žádné informace nebyly, internet byl na kolejích 60 minut denně. Až kolem 30 jsem pochopila, že základem surfování je pokora.  Začala jsem vyhledávat lidi, kteří jezdí opravdu dobře. Přistoupila jsem na to, že pokud se to chci naučit, tak se s někým musím poradit. Po čase jsem začala jezdit i závody – Mistrovství Čech a Slovenska ve Francii. A přesto, že jsem nejezdila (a nejezdím) nějak úchvatně, několikrát jsem vyhrála.

Jaká je komunita českých surfařů?
Tereza Olivová: Je obrovská. Přijde mi, že každý druhý je surfař. Česká povaha je taková, že to zkusím jednou a už jsem nejlepší surfař. Přitom já sama, čím více jezdím, tím více zjišťuji, že vlastně pořádně nic nevím o oceánu, podnebí, stylu ježdění. Když už si myslíte, že to umíte, jedete na místo, kde jste nikdy nebyli a jste opět na začátku.

Jsou nějaká základní pravidla, která bychom měli znát, než začneme jezdit?
Tereza Olivová: Důležité je si uvědomit, že se to nedá nikdy naučit. Je to celoživotní proces. Pořád se zdokonalujete. Z mé zkušenosti, je nejdůležitější, abyste neustále jezdili s lepšími lidmi. Bude vás varovat před chybami, které já například dodnes dělám, protože jsem neměla nikoho od začátku vedle sebe. Důležitá je taky pokora vůči oceánu. Přeci jen je to živel, který nejde zkrotit.

Setkáváte se světovou surfařskou špičkou?
Tereza Olivová: Mám kamarády mezi těmi nejlepšími. Například Dominikánci patří mezi absolutní světovou špičku, jen o tom naštěstí nevědí.

Čím si myslíte, že to je?
Tereza Olivová: Mají to v krvi. Celý život vyrůstali u oceánu, a to nemůžete tréninkem nahradit. Na Bali máme zaměstnance, který se bojí vody. Loni byl však u nás na Srí Lance na stáži a vzali jsme ho na surfové lekce. Byl to začátečník, ale jak mají po generace oceán v krvi, tak jakoukoliv vlnu sjel. A parádně.